Nvmery, foto: Jakub Hemala

Za pití a večeři, proč ne...

V době, kdy nám bylo kolem patnácti a měli jsme doma svou první vlastní kytaru, hromadně jsme snili o tom, jak budeme slavní muzikanti. Představa vyprodaných hal, ječících fanynek, přilítávajících podprsenek, bohatství, hudebních cen a všeobecné slávy… Je tomu ale skutečně tak?

Do práce jdu dřív, abych mohl dřív odejít, a letím na koncert. Nevím ani kam, jelikož mi to chytrý telefon s ještě chytřejším kalendářem prozradí až na zastávce tramvaje. Vím jen, že to je nějaký menší pražský klub, zjistím adresu a jsem na cestě. Dorazím jako první, kapela je ohledně času nespolehlivá. Obhlídnu prostor, dám pivko. Kapela přijede, tak jdeme drátovat – jediná část koncertu, co jsem jako zvukař na podiu – nazvučíme, cigárko, koncert, pak posedět a když se zadaří, do dvanácti doma.

Kouknu do kalendáře a zjistím, že hned zítra je další koncert. Naštěstí Praha a je to cosi soukromého, ale i tak musím do práce dřív, abych mohl dřív skončit. A pak je to zase to samé... Po cestě zjistíte, kde ty narozeniny jsou a kdo že to vlastně slaví – neznám, ale za pití a večeři, proč ne.

Pak následuje den volna, ve čtvrtek vyrážíme do Plzně. Někteří návštěvníci znají dokonce i texty, což vždycky potěší. Po koncertě, než proběhne prodej CD a placek a než kapela rozhodí několik úsměvů na místní slečny, mají ode mě zabaleno a já si vychutnávám místní Pilsner Urquell, takže se mi v pátek vstává trochu těžkopádně. Už se ani nesnažím dorazit do práce dřív, ale dřív končím a to o dost. Čeká nás hostování na mezinárodní Portě v Ústí. Večeříme parodii na všechno možný jídlo ve fastfoodu vedle dálnice, a musíme přidat, jelikož nestíháme. Na místo dorazíme dvacet minut před hraním a ještě se dozvídáme, že jsme pak napsaný postupně ještě do dvou hospod. Takže troják... Mají tu trochu zmatenou organizaci, ale nakonec se zadaří. V poslední hospodě už jsme všichni celkem znavený, a přichází na řadu panáky, pivko. Cestou domu na benzínce Jameson, usínám…

…probudí mě náš road manažer, s tím, že za pět minut budou u mě před domem a jedem. Pokusím se je přesvědčit, že si dají cigárko a já sprchu, ale neprojde mi to, a mezitím už jsou někde za rohem. V rozespalém stavu natáhnu kalhoty – cigára a peněženka jsou v kapsách. Do bot nestíhám, tak volím žabky, čapnu spacák, normální boty a hlavně sluneční brejle… Obouvání pořeším před domem, protože je fakt zima a v žabkách to nejde. To už tu zastavuje kapela. Vyrážíme naštěstí jen kousek za Prahu na jakejsi punkovej festival, takže můj "unavenej" stav je vlastně v pohodě. Snídaně v půl třetí odpoledne na benzínce, a už jsme na místě. Vysvitlo sluníčko, je mi vedro, léčím to pivkem. Drátujem, hrajem – punkáči jsou prostě stejně nejlepší a nejvděčnější publikum co si na nic nehraje… Pak tu zůstáváme do neděle na další kapely a odpočinek (aha, proto jsem si měl vzít spacák).

Je neděle podvečer. V koupelně jede už asi druhá pračka, abych měl co na sebe. Věnuju se hoře nahromaděného nádobí a dochází mi, že mám třeba i kamarády, dlouho jsem se nestavil u našich a přítelkyni trochu zanedbávám. Sice není žárlivá, ale myslím, že na kapelu si zažárlí ráda. Dneska zrovna nemá čas ona – alespoň to říká. Není mi patnáct a kytar i jinejch nástrojů mám plnej byt. Vyprodané haly nemáme, ceny Grammy taky ne. O zlatejch cihlách, lítajících podprsenkách, vilách s bazénem napuštěným šampaňským dávno nesníme. Hrajem často, hrajem rádi a zažíváme neuvěřitelné věci a na pozlátko showbyznysu ani nemyslíme. Jdu brzo spát, abych šel brzo do práce a pak z práce... Kalendář mi totiž říká: Nymburk, Trutnov, Majáles, Rychtář Fest…

Tagy: