Přejít k hlavnímu obsahu
Zabelov Group, zdroj: archív kapely
Zabelov Group, zdroj: archív kapely
Martin Řezníček -

Zabelov Group: K některým skladbám se opakovaně vracíme

Jejich experimentální tvůrčí styl nelze jednoduše popsat, sami ho prezentují jako rozkročené pojetí jazzu fascinovaného rytmickými sekvencemi s abstraktním vokálem. Česko-běloruské duo Zabelov Group kombinuje trumpetu (křídlovku), coby nástroj neodmyslitelně spjatý s jazzem, s mnohem méně obvyklým akordeonem a elektronikou. Unikátní sound poprvé zachytili na debutu 40 000 km, nyní se chystají pokřtít druhou desku Eg. Oba talentovaní muzikanti – Jan Šikl a Roman Zabelov – se rozhovořili o nahrávání ve vlastním studiu, zkušenostech z showcasových festivalů, perfekcionismu i koncertu pro babičky.

Romane, studuješ v Praze, můžeš porovnat hudební vzdělávání v Bělorusku a zde?

ROMAN: Jsou to dva naprosto odlišné světy – či systémy; a každý má něco do sebe. Je přínosné, když má člověk možnost poznat víc vzdělávacích systémů, neboť mu to umožňuje rozšířit si obzory.

Prý jsi úpravy tvého akordeonu řešil až v Německu. Proč ne tady? A jaký akordeonu používáš, jaká jsou jeho specifika?

ROMAN: Akordeon je poměrně mladý nástroj a ve srovnání s dalšími nástroji je v určitých aspektech zaostalejší. Krok za krokem a podle vlastních zvukových potřeb jsme společně s Honzou hledali způsob, jak jeho zvuk obohatit, aby se vyrovnal bicím. Mám obyčejný italský nástroj, který jsem si nechal upravit na zakázku v Německu, protože jenom tam na moje šílené požadavky odpověděli kladně. Tyto úpravy mi umožnily zkombinovat akustický žánr se syntetickou hudbou.

Jeden z nejslavnějších a nejprogresivnějších akordeonistů současnosti je asi Kimmo Pohjonen, svou expresivní hrou ho dokonce připomínáš... Jsou jiní akordeonisté, které posloucháš či studuješ?

ROMAN: Kimmo Pohjonen je opravdu velká osobnost a krásný člověk; jsem moc rád, že ho znám osobně, a srovnání s ním mi lichotí. Mimo něj poslouchám svého bratra Yegora Zabelova a mnoho dalších originálních muzikantů, kteří mají co říct. Učím se od každého.


Honzo, během vystoupení střídáš bicí, trumpetu a spoustu dalších, pro diváka hůře postřehnutelných technických vychytávek. Jak vypadá tvé nástrojové vybavení?

HONZA: Se Zabelov Group používám bicí, křídlovku a pak monotron, což je jednoduchý syntezátor rozměrů dětské hračky, na němž se dají kouzlit velké zvuky. Kromě toho pouštím samply, které si dopředu připravujeme, a také používám několik efektů, pomocí kterých modulujeme trumpetu, monotron či různé piezo snímače. Na křtu asi zahraju i na kytaru.

Koncert pro babičky

Máš vlastní studio. Jak pracné pro tebe bylo jeho zařízení? Pronajímáš ho i jiným muzikantům, nebo jak si na sebe vydělá?

HONZA: Živím se scénickou hudbou, takže vlastní studio je nutnosti, pokud chci být soběstačný. Baví mě obklopovat se nástroji a zkoušet je zahrnovat do mé tvorby (jakkoliv na ně třeba neumím), takže se mi jich za ta léta nastřádala hezká sbírka. Ekonomicky to funguje tak, že když mi zbývají nějaké peníze, rád je investuju do studia, když ne, nevadí. Nepotřebuju mít studio nutně dokonale vybavené, protože nemusí dostát nárokům jiných muzikantů. Slouží mým potřebám a naopak, nastavuju pro sebe proces tvorby tak, aby tomu mé technické možnosti dostačovaly.

Tvou nejaktuálnější zakázkou pro divadlo je hudební doprovod k Trnkově Zahradě, kterou uvádí Národní divadlo. V čem je – pokud vůbec – práce pro divadlo odlišná od skládání pro Zabelov Group?

HONZA: Většinu tvorby pro Zabelov Group má na svědomí Roman, takže já se přidávám obvykle ve fázi, kdy přijde s nějakým materiálem. Od chvíle, kdy jej začneme zpracovávat, je to ale sdílený proces. Hlavní odlišnost scénické hudby spočívá v její funkci a v tom, že musí hlavně sloužit dramatickému celku. S Romanem se naopak snažíme docílit ideální hudební formy bez ohledu na potřeby sdělovat něco jiného.

Jazzové publikum v Česku je poměrně početné. Je to typický vzorek vašich posluchačů?

HONZA: Pro nás je zbytečné zabývat se typickým posluchačem. Kdyby byl celý projekt o prodeji hudby, asi bychom se tím zabývali, ale nám jde především o to, naplnit své hudební představy a sdílet je s ostatními. Každý, kdo nabourá vzorec typického posluchače, je zásadní. Rád vzpomínám na výjimečný koncert v pražském Atriu, kam zavítalo kvůli celkové dramaturgii mnoho seniorů. Nejprve nás to znervóznělo, ale o to víc nás potěšilo, když za námi poté chodily babičky, že měly krásný zážitek.

Aktuální album Eg jste nahrávali v Honzově studiu? A probíhalo natáčení vcelku, nebo jste se do studia vraceli?

HONZA: Než jsme se pustili do nahrávání, měli jsme připravený materiál a celkem přesnou představu (jakkoliv se ještě později měnila) o dalším procesu nahrávání. Nejdřív jsme ve studiu Svárov nahráli s Lukášem Martínkem bicí a s Jaromírem Honzákem akordeon a kontrabas. Na tyto základy jsme pak u mě ve studiu stavěli další materiál včetně terénních nahrávek. Sestříhané projekty s pracovním mixem jsme pak předávali Matouši Godíkovi, který je dotáhl v mixu do konce a vytvořil master. I při procesu míchání ale mnohdy vyvstala potřeba donahrát nějaké nástroje. Důležité pro nás bylo, že jsme si nedali konkrétní termín vydání, dokud jsme si nebyli jisti, že jsme s materiálem spokojeni. Nikdy totiž nebylo jasné, kolik času vlastně ještě proces zabere.

Nezajímavá setkání nezvládáme

Máte za sebou několik showcase festivalů – Czech Music Crossroads, Nouvelle Prague, Eurosonic Noorderslag i slovinský Ment. Chystáte se ještě na nějaké podobné akce?

HONZA: Ano, čeká nás poznaňský Spring Break a další jsou v jednání. Jsou to pro nás skvělé zkušenosti a příležitosti dostat se k novým posluchačům.

Jak se na showcasové akce dostáváte?

ROMAN: Máme skvělý tým, který se od podzimu stará, aby se naše hudba rozšířila za české hranice, a já mám radost, že se to daří. Nicméně takový pokrok není instantní. Pár let jsme pracovali na tom, abychom se hudebně dostali tam, kde jsme teď. Jde o logické pokračování dlouholetého úsilí.

Liší se nějak showcasové sety od vašeho normálního koncertu?

HONZA: Především jsou kratší. Zpravidla tam ve třiceti až čtyřiceti minutách musíte ukázat, co ve vás je. Zahrát přesvědčivě a bez omáček. Na to je hodně důležité být připraven jak hudebně, tak psychicky. Další odlišnost je v publiku; jste-li zvyklí na diváky, kteří si přišli užít váš koncert, může být hodně stresující hrát v sále naplněném z půlky hudebními odborníky, kteří na vás mají tak patnáct minut, protože musí stihnout dalších několik koncertů. Ale není to tak vždycky. Jednotlivé akce se velmi lišily, což souviselo i s tím, v jaké sále a kdy jsme hráli.


Na takových akcích nejsou jen koncerty, ale také přednášky, networking. Využili jste nějak tyto příležitosti?

ROMAN: Ne, ale to je náš velmi specifický přístup. Kvůli zachování duševního zdraví jsme velmi vybíraví v tom, jak svůj čas naplníme. Věřím, že jsme mohli přijít o nemálo zajímavých setkání, ale vím, že bychom nezvládli absolvovat ta nezajímavá; a tak raději setrváváme v bezpečí tichého neprůbojného rozhovoru. V Groningenu (místo konání akce Eurosonic Noorderslag, pozn. autora) jsme hodně chodili po městě. Na Mentu bylo času méně, ale stihli jsme se potkat s pár blízkými lidmi.

Prý jste velcí perfekcionisté, navíc se vaše hudba vyvíjí a koncert od koncertu se zdá, že prohlubujete melodie a pracujete se skladbami. Asi vás moc nebaví hrát vaše skladby dokola stejně...

HONZA: To je pravda. K některým skladbám se musíme vracet znovu a znovu. Ale často jde o nějakou drobnost, která tu již prožitou hudbu zase nabije. Na křtu například zahrajeme naši nejstarší věc, která bude mít kompletně nový střed. Jiným příkladem je skladba Na Krev z nového alba. Ta vznikla se dvěma hosty a vyprodukovaným studiovým zvukem. Nedávno jsme pak také natočili video Na Krev Live Session, kde jsme si ve středu skladby nově pohráli s pianem. Pak jsme také zpracovali docela jinou verzi, kterou jsme začali hrát naživo. A konečně ještě trochu jinou hudbu uslyší návštěvníci pražského křtu v NoDu. Je to pracné, ale pro nás to tak musí být.

Zmínili jste křest 26. února v pražském NoDu. Akce se budou účastnit hosté jako Floex či Jaromír Honzák. Co od vás posluchači můžou čekat?

HONZA: Něco, co od nás doteď neslyšeli: čerstvě zrevidovaný průřez naší tvorbou. Speciální set podpoří několik skvělých hostů a prostoru dodá atmosféru světelný design Jiřího Šmirka. Můžete se těšit na nás dva, a my uděláme vše pro to, abyste měli neodbytný pocit, že svět je dobré místo pro život.

Tagy zabelov group jazz jazz fusion showcase akordeon roman zabelov jan šikl

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Zájem o hudbu u mě přišel znenadání asi hlavně díky nevlastnímu otci, který mě přivedl k hraní na kytaru. První kapela na sebe nedala dlouho čekat (Dlouhej Tah, ročník 2007). Touha napsat jednou román se pak střetla se světem hudby, až vykrystalizovala ve spolupráci s časopise…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY