Žádný přeprodukovaný krasojízdy, ale čistokrevnej nášleh Weathermakerů!

Přicházel novej materiál, písničky se kupily. S klukama jsme se rozhodli, že by fakt stálo za to dát tomu všemu ucelenou formu. Jestli sami hrajete, víte jak to je: bez plnokrevnýho céda je to pořád takový šmrdlání do igelitky, na koncertech to šlape, ale bez toho artefaktu je to jen hvízdání do větru. Na chvilku to prořízne vzduch, ale po zbytek dne je slyšet zas jen šumění lesa. Sice máme samonákladem vydaný už dvě desky, ale za těma už se zavřela voda. Chtělo to něco úplně novýho.

Všechno to do sebe zapadlo zdánlivě náhodně. V létě 2021 jsme představovali novej materiál v rámci živého koncertu na brněnském rádiu Proglas a během vysílání (!) jsme se hecli s mistrem zvuku Pavlem Kunčarem, který seděl za mix pultem, že by stálo za to nahrát nové cédéčko ve studiu, kde zrovna probíhalo tohle živý vysílání. Totální spontaneita. Hec.

Do háje, jak magický to pak bylo, když jsme v prosinci balili ve zkušebně „cajky“ a odváželi je do toho samýho studia. Bratři Ostří po cestě objížděli dvě havárky – sněžilo tak hustě, že museli místama koukat na cestu přes stažený okýnko. Peter asi hodinu ladil bicí, který byly promrzlý až na kost. Já jsem se zahříval domácí hodonínskou meruňkovicí a zkoušel tak rozhejbat nervozitou ztuhlý ruce. Divnej pocit, bejt poprvý v profi studiu. Ale zároveň mě cosi vevnitř hřálo. Možná ta meruňa. Ale spíš to, že všechny ty změny najednou dávaly smysl. Byli jsme tam, všichni čtyři. A chtěli jsme to prostě urvat.

Proglas je sice křesťanský radio, a já věřím, že se neurazí, ale ty dvě prosincový odpoledne u nich byly pekelný. Jak jsem říkal na začátku, fakt si všechno děláme po svým, a prostě jsme se šprajcli a trvali na tom, že budeme nahrávat naráz. Jako na živáku, hezky všechny nástroje do sebe, včetně zpěvů. Borci na mě furt jen házeli palce dolů, protože měli v přesluchu furt jen samou harmoniku. Nakonec jsem se musel uklidit úplně do rohu tý obrovský místnosti a komba si nalít naplno na sebe. Stejně to tak mám nejradši, hezky zhusta ten lampovej zvuk „mississippský sága“, na férovku, ať mi to ustřelí háro. Harmonik jsem si mimochodem dones do studia snad dvanáct, abych pak použil stěží třetinu. Táhnul jsem taky letitej vajíčkovej mikrák „Superlux“, kterej váží snad půl kila. Ale jak se říká, počítej s tím, že cokoliv necháš doma, budeš ve studiu potřebovat.

Výsledek předčil naše očekávání: Pavel Kunčar je fakt zvukovej alchymista. Živý nahrávání pochopitelně znamená, že se zákonitě něco podělá zrovna když všechno ostatní jede jak na drátkách. Kytarista si jede sólo svýho života (nebo si to aspoň myslí) a tobě vynechá na harmonice hláska. V momentě kdy to má sakra dobrej groove zapomene basák na stopku. Kytarista má o milisekundu pomalejší nástup u refrénu, protože se mu na prstu blokne slide a to ho rozhodí. Do háje, tohle všechno přece k opravdový muzice patří. Žádný přeprodukovaný krasojízdy, prostě čistokrevnej nášleh, tak, jak to v ten moment přijde. Weathermakeři to totiž vždycky brali po svým.

A vůbec, chcete se přesvědčit jak to všechno dopadlo? Sledujte naši kampaň na Startovači, přihoďte nám třeba nějaký prachy do klobouku a držte nám palec. Dobrýho bluesovýho rocku, navrch zpívanýho česky, s původníma textama, je na našem rybníčku podle mě proklatě málo.