Zaostřeno na Irsko: průvodce dublinskou klubovou scénou s DJ Deanem Sherrym

V žádné jiné zemi nehraje hudba tak významnou roli jako v Irsku. Ať se zeptáte kohokoli na světě na Iry nebo Irsko, odpoví vám – muzika a pití (bez ohledu na pořadí). Hudba jako taková je prostě součástí irské DNA. Jak říká Dean Sherry: „V cizině žije víc Irů než v rodné zemi! A kulturní dědictví si s sebou neseme všude, kam vkročíme!“

Deane, jsi hudební producent a rezidentní DJ téměř ve všech hlavních dublinských klubech (Shaft, POD, System, Olympic, MONO, Kitchen, Switch, Thompson's Belfast, Wright Venue) už od poloviny 90. let. Založil jsi taky platformu PHEVER.ie TV-Radio, prezentující undergroundovou elektronickou a nemainstreamovou hudbu. Co tě k tomu vedlo?

Abych byl upřímný, myslím, že je málo nezaujatých médií. Proto jsem založil platformu PHEVER TV-Radio, která má být hlasem undergroundu a příležitostí pro DJe, aby se mohli představit globálnímu publiku. Naše platforma má víc aspektů a neustále se rozšiřujeme, ať už na sociální sítě a webové stránky, a teď také využíváme mobilní aplikaci. V době covidu, který měl na veškeré živé akce katastrofální dopady, to pro nás naopak znamenalo obrovský nárůst, částečně taky díky lockdownům.

Motto tvého rádia je Sound of the Irish Underground (zvuk irského undergroundu, pozn. překl.). Má to být prohlášení proti establishmentu a rebelský postoj, nebo prostě jen chcete být nezávislí a nekomerční? Co tím myslíte?

Přesně tak. Nekomerční. Nebudeme hrát věci, které se dostanou do hitparád. Obecně je to hudba, která vzniká pro noční kluby, místa, kde se hraje elektronická hudba, a pro bary na celém světě. Není to myšleno jako hitparáda top 40. Jsou to delší skladby, které trvají 6 nebo 7 minut, jdou mnohem víc do hloubky a jsou mnohem tvrdší a taky méně šablonovité, než to, co slyšíme běžně v rádiu, a samozřejmě v nich většinou nebývá tolik zpěvu. Ale undergroundem myslím taky hudební scénu v těch zapadlých pouličních klubech. I když se house a celá elektronická scéna od svého vzniku v 90. letech stala mainstreamovější, Phever má být symbolem irského hudebního undergroundu. Neuslyšíte na něm nic, na co byste narazili v mainstreamových rádiích, a na to jsme hrdí, protože je třeba mít na výběr. PHEVER nyní vedu já a mí partneři Paul Cronin a Dave Caffrey a máme tým víc než 100 talentovaných umělců, DJů a producentů, kteří tuto platformu využívají k vysílání a propagaci své hudby.

Je Dublin stále městem klubů a nočního života? Které z nich bys doporučil?

Jak víš, já sám se pohybuji na scéně nočních klubů. Takže pro ně mám samozřejmě slabost. Ale smutnou skutečností je, že v Irsku jich ubývá. A dokonce i v Dublinu, odkud pocházím. Zažil jsem tam devadesátá léta, kdy vrcholila celá revoluce taneční hudby, bylo mi tehdy dvacet, přišel jsem do klubu a odehrál svoje první vystoupení. Byla to úžasná doba. Tehdy byly noční kluby všude a během další dekády jich vzniklo ještě víc. Ale od té doby to došlo do stádia, kdy čtyři z pěti klubů na celostátní úrovni zavřely. Je to smutné, protože všechny naše kulturní prostory mizí, mění se na ubytovny a hotely a všichni ti turisté, kteří sem přijedou, pak nemají co dělat. Proto vzniklo hnutí „Give us the night“ (Dejte nám noc, pozn. překl.), které se to snaží změnit. My na PHEVERu jim pomáháme prosazovat jejich cíle. Hodně se zaměřují na změnu předpisů a zákonů. Co se týče klubů, doporučil bych Index, Button Factory a Opium, protože jsou to skutečně jediné pořádné kluby, které ve městě zůstaly.

Tak zrovna na kampaň „Give us the night“ jsem se chtěla zeptat. Co je tedy hlavním problémem, otevírací doba?

Ano, o otevírací a zavírací době klubů se rozhodlo před více než sto lety. Všechny kluby a noční bary musí zavřít v půl třetí ráno. Neexistuje tady žádné rozložení časů zavíračky a nemáme podniky, kde by bylo možné zůstat déle, což je problém. Je to buď všechno, nebo nic. Takže vznikají situace, kdy se všichni ocitnou venku na ulici ve stejnou dobu. Ekonomicky to taky není snadné, když soupeříte se všemi. Myslím, že kdyby bylo možné mít licenci s prodlouženou dobou a podobně, vznikla by lepší konkurenceschopnost a taky příležitost nabídnout něco jiného, než když mají všichni stejné podmínky. Diskutuje se o progresivních možnostech řešení a doufejme, že vláda vsadí na lepší a pokrokovější myšlení, co se týče noční doby a předpisů.

Co třeba klasická místa jako Academy, Vicar St. nebo bary ve čtvrti Temple Bar? Ty pořád fungují, že?

Ano. The Academy je spíš pro studenty, takže je tam velký prostor, který je určený pro mladší studentské publikum. V Temple Baru je hodně menších barů s živou hudbou, např.  Gogarty’s.

A co festivaly v Irsku?

Musím se zmínit o našem festivalu SOLAS Boutique Festival, letos ho doufejme uspořádáme 2x. Jinak zdejší festivalová scéna, aspoň v době před covidem, toho nabízela opravdu hodně: Life, Electric Picnic, Body & Soul, Belsonic, All Together Now, abych jmenoval alespoň některé z nich...

Zmínil jsi Electric Picnic. Slyšela jsem, že se mu říká irská verze Glastonbury. Je to skutečně tak?

Bude to asi největší festival v Irsku. Koná se každý rok a trvá tři až čtyři dny. Potvrdil bych, že je to taková naše verze Glastonbury. Je to velmi dobře zvládnutá akce, která nabízí širokou škálu možností, živou hudbu, elektronickou hudbu, nejrůznější performance, divadlo a umění. Zahrnuje celé spektrum představení od tance až po hudbu, prostě všechny druhy scénického umění. A je to skvělý zážitek. K tomuto festivalu všichni vzhlížejí. Koupili ho Live Nation. V současnosti se řadí mezi největší světové festivaly. Měl jsem to štěstí, že jsem na něm asi před deseti lety hrál živě, odehráli jsme tam set. Bylo to úžasné.

Takže také hraješ?

Jsem především klubový DJ. Dělám to asi posledních 30 let, ale vystupuji i v tzv.  PHUNK'DUP Soundsystemu, což je jakási živá hybridní elektronická skupina, kterou máme s Barrym Dempseym. Hrajeme na nástroje a sekvencujeme věci živě na pódiu, takže s tím jsme vystupovali na Electric Picnic v roce 2011. Doufám, že v blízké budoucnosti budu opět hrát živě v rámci nových sólových projektů.

To zní zajímavě. Ale změňme trochu téma. Obecně platí, že když se řekne irská hudba, vybaví se lidem skupiny jako U2, Enya a Cranberries – a samozřejmě tradiční hudba. Byl jsi ve škole nucen hrát na whistle (irskou píšťalu, pozn. překl.), nebo jaký je vlastně tvůj vztah k této tradici?

(Smích) Ano, tato hudba je v osnovách. Všichni jsme měli hudební výchovu a učili jsme se trochu na tin whistle i na zobcovou flétnu. Mě zajímaly spíš bicí nástroje, takže jsem většinou do něčeho bouchal a dělal hluk s tamburínou a podobně. Existuje irský buben, kterému se říká bodhran, tak na něj jsem taky hrál ve škole. Ne moc dobře. Ale moji rodiče, hlavně můj otec, byli velkými příznivci irské hudby. Táta hrál velmi dobře na whistle a trochu na kytaru a banjo. Takže u nás doma vždycky hrála hudba, poslouchal irské tradiční a rebelské písničky. Znám tuto hudbu, ale můj vlastní hudební vkus se pak v 80. a 90. let samozřejmě změnil. Zajímala mě elektronická hudba, takže mě to vedlo tím směrem. Shrnul bych to tak, že Irsko si samozřejmě udělalo jméno díky umělcům, které jsi zmínila, kteří jsou zavedení. Ale měli jsme a máme i spoustu elektronických umělců a začíná jich být mnohem víc.

Kdo právě teď „frčí“ na irské hudební scéně?

Pokud jde o můj vlastní žánr, mezi irské elektronické umělce, kteří opravdu neskutečně rostou, patří Matador. Moc se mi líbí, co dělá Will Kinsella aka Hybrasil, Sunil Sharpe, Mano Le Tough, Loco & Jam, Fish Go Deep, Chymera, John O’Callaghan, Rebuke, Ejeca, Defekt, Nancy, Glen Brady který se chystá vypustit Def Nettle a Glenn Davis...

Jak jsem zjistila, Will Kinsella aka Hybrasil teď sídlí v Berlíně. Mimochodem, jméno Hybrasil je mi povědomé, cože to znamená?

Will pochází z Dublinu. Pracovali jsme spolu, je to studnice nápadů. Do Berlína se přestěhoval v podstatě proto, aby se rozvíjel jako umělec, má tam studio. V současné době spolupracuje s největšími labely a umělci a hraje v největších berlínských klubech. A jeho přezdívka znamená „vynořuje se z podzemí“, což je alegorie na bájný ostrov Hybrasil. Říká se mu irská Atlantida a každých 7 let se objeví na západě od Irska. Objevuje se v mnoha irských mýtech.

Co se týče DJingu, hraješ hlavně z vinylů nebo používáš i digitály? Jde ti o ten fyzický zážitek, který je u obou médií jiný?

(Smích) Začínal jsem na vinylu a stále na něm hraji, ale nerad ho nosím s sebou. A tak hraju i digitálně. Obvykle udělám mix, a když vím, že na nějaké akci budou talíře, tak si přinesu nějaký vinyl, ale míchám to. Samozřejmě, že jako DJ hraju raději z vinylů. Je to mnohem intenzivnější zážitek, když se musíš soustředit na točení dvou desek. Ale ve finále publikum žádný rozdíl nepozná.

Jestli se tě můžu zeptat na zdraví, jsi zvyklý nosit při hraní špunty do uší? V poslední době se hodně mluví o tinitu.

Něco ti ukážu, moment... (Vytahuje z šuplíku špunty.) Nikdy jsem si při DJingu uši nechránil. Mám na nich skoro pořád sluchátka, které určitým způsobem sluch chrání před vnějším hlukem, a do sluchátek si vlastní hudbu na plné pecky nepouštím. Obecně však platí, že dopad mají jiné zvuky, jak na akci člověk postává při čekání. Asi před pěti lety jsem si nechal udělat testy a jedno ucho, to levé, (které zrovna používám při odposlechu), jsem měl asi o 30 procent níž, než kde by mělo na frekvencích být. Takže jsem si teď koupil nějaké izolační špunty do uší. Naštěstí jsem nikdy netrpěl tinitem, až na jeden případ, hodně, hodně dávno po fakt hlasitém turné. Ale teď si uši chráním a používám tyhle špunty od britské firmy Flare, nejsou tak drahé. Řekl bych, že je to dobře investovaných 50 eur.

Dočetla jsem se o charitativní akci DANCE 4 HOMELESSNESS… Věnuješ se charitě hodně?

Ano, využíváme PHEVER k mnoha charitativním akcím a v průběhu roku pořádáme v podstatě několik různých akcí. Tato konkrétní akce čekala na uskutečnění dva roky, protože jsme ji vymysleli těsně předtím, než přišel covid. A protože situace s bezdomovectvím v Irsku, hlavně v Dublinu, se hodně vyhrotila. Takže jsme chtěli udělat něco pro charitu. Doufáme, že akce proběhne 25. března. Děláme taky hodně věcí pro charitativní organizace zabývající se duševním zdravím a podobně.

Co bys poradil kapelám a zahraničním umělcům, kteří chtějí vyjet na turné do Irska? 

Doporučil bych jim, ať se obrátí na přední velké pořadatele živých vystoupení, jako jsou např. MCD nebo Aiken...

Na závěr mi řekni, co tě jako první napadne, když uslyšíš jména nejznámějších irských interpretů všech dob...

... The Pogues.

Klasika „Fairytale of New York“.

... Corrs.

Vždycky se mi líbila jejich bubenice :)

... Bob Geldof a Boomtown Rats.

Nikdy nepatřili k mým oblíbencům.

... A co třeba Sinead O'Connor?

Ta mě zaujala. Myslím si, že je to skutečně mimořádný talent. Nedávno jsem četl její knížku (Vzpomínky, pozn. překl.), je velmi smutná.

... Horslips?

Byl jsem na ně moc mladý, ale něco jsem zaslechl. Mají skladbu s názvem „Dearg Doom“, která je skvělá, to je asi vše, co mě napadá.

The Dubliners...

To byla oblíbená kapela mého otce. Pořádná dublinská hospodská muzika. (smích)

Enya...

Ano, je fakt hodně bohatá. (upřímný smích)

Cranberries...

Dolores byla legenda. Víc k tomu nejde říct.

A co U2?

Největší irský export, řekl bych. Na přelomu 80. a 90. let jsem byl jejich velkým fanouškem, ale pak bych řekl, že se zhoršili.

Glen Hansard, the Frames?

A film Once, jo. Neznám ho osobně, ale pochází z místa, kde jsem vyrostl. Je to legenda a velmi dobrý busker.

Znáš Lúnasu?

Slyšel jsem o nich, ale jejich hudbu neznám. Nějaká tradiční irská podivnost. (smích)

A nakonec Lisa Hannigan?

Lisu Hannigan znám, je velmi populární a koncertuje po celém Irsku.

Tradiční a mnohem víc...

Pokud se chcete mrknout na irské hudební ikony a kde všude se hraje, uvádíme zde krátký přehled.

The Chieftains, Irish Rovers, The Dubliners, The High Kinds, Planxty a další. Všechny tyto kapely představily světu to nejlepší z irské tradiční hudby druhé poloviny 20. století. Mezi jinými je následovaly Clannad, Altan, Gráda, Lúnasa, Beoga nebo třeba Sharon Shannon.

Irská světová senzace (a export č. 1) zrozená přes noc

V roce 1994 složil irský skladatel a hudebník Bill Whelan skladbu, která měla vyplnit přestávku hudební soutěže Eurovize. Výsledkem byla Riverdance – sedmiminutová ukázka tradičních irských tanců s Michaelem Flatleym a Jean Butlerovou spolu s pěveckým sborem Anúna. Show vyvolala celosvětové nadšení pro irský tanec a tradiční hudbu.

Ke slovu přicházejí fúze

Není divu, že žánr keltského rocku vznikl v Irsku. Do širokého povědomí se zapsali známí keltští rockeři, jako jsou Horslips se svým elektrickým rockem s irskými motivy, Sinéad O'Connor, která ve svých populárních písních také využívala prvky tradiční hudby, nebo Enya, jež se svými keltskými fúzemi dosáhla fenomenálního úspěchu. Jedním z velkých jmen poslední doby je např. Kíla, která v písních využívá irskou gaelštinu. Jak prohlásil Bono: „Ať jejich tvorbu nazveme jakkoli, tohle je ono. Kíla se dostala na samou špici...“ (citace z oficiálních webových stránek skupiny Kíla).

Dá si někdo pop-rock?

Není třeba představovat kapely jako Westlife, Boyzone, The Corrs, Thin Lizzy, U2, The Cranberries nebo The Boomtown Rats. Ale už jste slyšeli o vynikající post-punkové skupině Murder Capital z Dublinu, která je právě na vzestupu?

Další festivaly...

The Fleadh Cheoil je hudební festival zaměřený na tradiční irskou hudbu. Vedle mnoha koncertů, přehlídek a sessionů (hudebních setkání) se na něm také soutěží. Hostitelské město se mění každé dva až tři roky, protože se v pořádání střídají jednotlivá hrabství na celém ostrově. Dosud největší ročník Fleadh se konal v Droghedě v roce 2018 a přilákal 500 000 návštěvníků.

TradFest Temple Bar je každoroční festival tradiční irské a lidové hudby, který se odehrává v dublinské kulturní čtvrti Temple Bar.

Harvest Time Blues (také známý jako Monaghan Rhythm and Blues Festival) se každoročně koná ve městě Monaghan a patří mezi přední irské festivaly živé hudby.

Kam za hudbou...

The Róisín Dubh je podnik s živou hudbou a divadlem v Galway. Pořádají se zde akce jako např. the IMRO Showcase Tour.

Dolans je tradiční irská hospoda na ulici Dock Road v Limericku, která nabízí rovnou tři koncertní stejdže.

The Cobblestone je dublinský podnik s proslulým sloganem „hospoda s hudebním problémem“, kde vás čeká tradiční irská hudba.

The Brazen Head je nejstarší irská hospoda a místo, kde se hraje živá hudba.

The Black Door Piano Bar nabízí živou hudbu a uvidíte zde nejlepší dublinské DJ.

The Workman’s Club je místo, kde v irském hlavním městě uvidíte ty nejlepší klubové akce, divadla, akustické koncerty i prezentační večery nových kapel.

Whelan’s nabízí dvě stejdže s živou hudbou.

Národní hudební showcase program

Mezi irské showcase akce patří Ireland Music Week a také RTÉ Choice Music Prize, což je soutěž pořádaná irskou národní televizní a rozhlasovou společností RTÉ. Porota složená z odborníků na hudební média z irského tisku, rozhlasu, televize a sociálních médií každoročně vybírá do užšího výběru deset alb, která irští interpreti poprvé vydali v daném kalendářním roce. Namísto sledovanosti prodejů nebo hranosti se porotci zaměřují na hudbu jako takovou. Za všechny jmenujme alespoň některé: v roce 2020 zvítězila irská rapperka zambijského původu Denise Chaila a o rok dříve folková skupina Lankum.

Navštívili jste nějaký irský klub nebo tam dokonce hráli? Jakou máte zkušenost? Kdo jsou vaši oblíbení irští umělci? Napište nám to do komentářů!