Zaostřeno na Norsko s Janne Eraker: Norové by potřebovali víc 'jinakosti'

Jaká byla v Norsku situace během pandemie? Jak moc to poznamenalo muzikanty?

Myslím, že jako země jsme na tom byli docela dobře. Očkování se příliš nebráníme a nyní se zdá, že se vše vrací do jakéhosi normálu. Měla jsem štěstí, že jsem dostala několik nouzových grantů, podpořila mě Aliance pro herce a tanečníky (mimochodem, Creo, odborový svaz pro umění a kulturu, pracuje také na založení Aliance pro hudebníky!) a mnoho zakázek, které byly zrušeny, zůstalo stále zaplaceno. V hudební oblasti to bylo opravdu těžké pro lidi, kteří pracují na větších akcích. Vláda sice přišla s různými kompenzačními dotacemi, ale ty jsou nespolehlivé a nepředvídatelné a vím, že mnoho hudebníků a klubů už má opravdu plné zuby toho, jak to pořád musí řešit. A samozřejmě jsme se museli vypořádat s tím, že nemůžeme cestovat, někdy ani v rámci země.

Na jakých hudebních projektech momentálně pracuješ?

Je jich hodně! Především nahrávám album. Vzniklo jako „korona plán“: ministerstvo kultury vyhlásilo otevřenou výzvu pro umělce a nabídlo financování projektů, které by bylo možné realizovat v podmínkách pandemie. Představovala jsem si, že natočím deset duetů a trií s jedenácti různými hudebníky, přičemž spojovacím prvkem budu já a můj step. Zrovna tento týden se pravidelně scházím s Andersem Kregnesem Hansenem – klasicky vzdělaným perkusionistou a skladatelem – na sessionech, při nichž brainstormujeme a improvizujeme. Na základě materiálu, který během tohoto týdne vznikne, vytvoří Andreas skladbu, kterou v červnu nahrajeme.

Dalšími umělci, se kterými budu spolupracovat, je elektronický hudebník Kristoffer Lislegaard, steel kytarista Ivar Grydeland, banjista Hans Martin Austestad, noiseový hudebník Harald Fetveit, bluesový kytarista Knut Reiersrud, zpěvačka Juliana Venter, bubenice Michaela Antalová, klavírista David Skinner a moji věrní kolegové Roger Arntzen (kontrabas) a Vegar Vårdal (housle) z mé skupiny One Small Step.

Cílem alba je nahrát step tak, aby ho posluchači slyšeli stejně jako já, když ho předvádím. Je to tedy částečně technický experiment, při kterém hledáme vhodné mikrofony a nahrávací techniku a jejich umístění. Ze zkušenosti vím, že je téměř nemožné pěkně a věrně nazvučit step během živého koncertu. Když jsem o tom mluvila se zvukařem Mortenem Qvenildem, navrhl, že se do toho pustíme hlouběji, možná dokonce zkonstruujeme přenosné pódium nebo plošinu, na které už budou mikrofony připevněné, aby byly vždy ideálně umístěné, a odtud už bude jen stačit je zapojit. To by byla úžasná inovace, protože jsem upřímně nikdy nebyla spokojená s tím, jak byl můj step při živých koncertech nazvučený, a ne vždy je možnost vystupovat akusticky.

Jaké mikrofony jste použili ve studiu?

Při nahrávání s Ivarem vypadalo nastavení takto: na podlahu jsme položili malý koberec a pod něj Crown P2M. Pak jsme na koberec položili moje stepařské desky (vyrobené ze dřeva) a připojili k nim kontaktní mikrofon Yamahiko s klavírním snímačem. A nakonec byly použity dva mikrofony Gefell 930 a mikrofon WA-47 na mikrofonních stojanech, které snímaly zvuk shora.

Z hlediska žánrů to vypadá, že album bude nesmírně rozmanité a pestré.

Přesně tak! Důležitou součástí mého projektu je zkoumání, jak se dá využít step v různých spolupracích. Chci například vytvořit odlišnou texturu, když dělám hudbu se steel kytaristou, než když spolupracuji s noisovým hudebníkem. Chci si klást výzvy, abych našla specifické způsoby stepování, které mají smysl v každém konkrétním spojení. Abych toho dosáhla, musím vědět, co každá hudba potřebuje, čím do ní chci přispět, jaké všemožné zvuky mám k dispozici – včetně možností a omezení nahrávacích technik a akustiky místnosti – ale také jak se napojím nebo naopak zcela oprostím od tradičního stepu a všech odkazů, které odtamtud mám. A máš pravdu, výsledkem bude široké a rozmanité album.

Když si začnu představovat proces rozesílání alba k recenzím, už si úplně dokážu představit, jak ho recenzenti budou kritizovat za to, že není dostatečně jasně zaměřené nebo že se nedrží žánru, jehož je recenzent znalcem. Jasné zaměření tam ale je, a to je zvuk stepu, který dělám, ale není to pro mě snadné, protože o propagaci sebe sama jako sólového umělce moc nestojím. Víte, co tím myslím? Moje síla je v uměleckém výzkumu a v propojování hudebníků za společným účelem. V této fázi jsem velmi schopná vést projekt a přesně formulovat, co děláme a co hledáme. Ale když mám přemýšlet o tom, jaké písmo a barevnou paletu připojit ke své „image“ (povzdech)... cítím určitý odpor.

Můj plán je vydat album na vinylu. Je to výpověď a součást mého projektu, mít step na desce.

Vždycky chci „vystepovat“ z řady. Není tolik alb, na kterých by byl step, a myslím, že jsem je slyšela všechna. Stepařská scéna zůstává velmi autoreferenční: všechna stepová alba jsou vždy o stepu. Názvy a vizuály stepařských desek jsou často o historii stepu, o poctách stepařským mistrům, o konceptu stepu jako zvuku... Dovedete si představit, že by všechna alba, která natočili kytaristé, byla jen o kytaře? Když tedy beru step vážně jako prostředek hudební tvorby, chci se od tohoto autoreferencialismu oprostit.

Ale o to těžší je vymyslet dobrý název alba, ačkoli jasnou volbou by byl prostě „tap-pun“. Nebo vymyslet dobrý koncept obalu... Na stepařských albech je často fotografie tanečníka se všemi jeho stepařskými botami nebo typická, rozpoznatelná stepařská póza. A přestože chci, aby lidé pochopili, co dělám, a že mohou očekávat určitý zvuk, chci jim také dát vědět, že nejde o tradiční stepařskou desku.

Je norské publikum otevřené experimentální hudbě, která překračuje hranice žánrů? Nebo jsou lidé rozděleni do „scén“, které se tolik nepřekrývají?

Mám dojem, že lidé jsou zde velmi loajální ke svému žánru. Ale je tu pár „divochů“, kteří z principu vystupují ze škatulky, téměř jako by říkali: „Podívejte se na mě, já kombinuji jazz s orientální hudbou! Nejsem divoký?“. (smích) Každopádně norská jazzová a improvizační scéna je velmi malá. Myslím, že za ty čtyři roky, co jsem zpátky, už znám skoro každého. Lidé si trochu chrání svou vlastní „věc“.

Ale já jsem tak trochu podivín, víš, takže mi vždycky chvíli trvá, než navážu kontakt. Když musím slovy vyjádřit, co dělám, třeba na nějakém večírku, lidé mě neberou vážně. Prostě to nedokážou pochopit. Takže už se ani tolik nenamáhám vysvětlovat, co dělám, nemá to smysl. Lepší je pozvat lidi na koncert a nechat je, ať to zjistí sami. Jakmile mě lidé vidí vystupovat naživo, je pak možné vést skvělé rozhovory, sdílet společné inspirace a společně vymýšlet nové skvělé nápady.

Jinými slovy, abych si vytvořila profesionální síť kontaktů a své nástupce, musím to dělat po jednom člověku.

Jedním ze způsobů, jak se dostávám do kontaktu s hudebníky, je pořádání týdenního tréninku pro všechny profesionální stepaře v Norsku – pro všech pět lidí. (smích) Tyto sessions vedu já a často si k sobě pozvu jako hostujícího učitele nějakého hudebníka.

A také pořádám sérii koncertů nazvanou Salongen (Salon), za poslední čtyři roky jich bylo asi osmnáct, kde stepaři a hudebníci společně improvizují. Je to spontánní setkání a nikdy nevíme, co se stane! Skvělá příležitost k učení.

Tyto aktivity jsou úspěšné – v neposlední řadě proto, že jsem měla rozpočet na vyplacení slušných honorářů všem účinkujícím – a pomohly mi získat a upevnit některé kontakty.

Miluju ta první setkání, improvizaci s někým, koho ještě neznáš. A i když pro mě pořádání těchto improvizovaných koncertů bylo vždy stresující a děsivé, hodně jsem se z toho naučila. Viděla jsem, jak lidé rostou, a zažila jsem kouzelné chvíle. Teď jsem ale dospěla do bodu, kdy se těmi prvními setkáními cítím přesycena. Je čas zaměřit se na vztahy s lidmi, se kterými jsem už pracovala, a jít hlouběji.

Jaká jsou v Oslu dobrá místa pro setkávání s hudebníky?

No, můj příběh je možná trochu komplikovaný. Mám zkušenosti se současným tancem a to je moje spojení s Norskem, protože jsem zde rok studovala tanec, než jsem se přestěhovala do Nizozemska. Během svého pobytu v Nizozemsku jsem vždy sledovala, co se v Norsku děje; změny ve vedení tanečních souborů, zajímavé projekty a tak dále.

Jednou jsem se dozvěděla o otevřené výzvě k účasti na semináři v Tromsø na téma zvuk a pohyb. Přihlásila jsem se s projektem, který jsem v té době měla, vytvářela jsem improvizovanou hudbu se stepem a basovou kytarou s Bruno F. X. da Silvou (z Rotterdamu), a byli jsme vybráni. A tak jsem se najednou ocitla na celý víkend v divadle plném podobně smýšlejících duší, všechno lidé, kteří pracovali se zvukem a pohybem, s hudbou a tancem. V podstatě jsem dostala svou síť kontaktů na stříbrném podnose! Když se ohlédnu zpět, myslím, že jsem do dnešního dne spolupracovala téměř s každým, koho jsem na tom semináři potkala.

Lidé, které jsem tam potkala, mi otevřeli dveře do různých hudebních scén. Například jsem se tam seznámila s noisovým hudebníkem Haraldem Fetveitem a později jsme spolu vyrazili na turné do Japonska. Díky této zkušenosti je pro mě nyní noiseová scéna přístupná. A to je něco, co jsem zjistila z rozhovorů s hudebníky: taneční scéna je tu mnohem menší než hudební. Nezávislých umělců, kteří se mohou živit tancem, je méně než těch, kteří dělají hudbu, ale na druhou stranu taneční projekty obvykle zaručují vyšší plat.

Tanečníci pracují v rámci projektů a většinou nezačnou s projektem dříve, než je relativně slušně financován, včetně naplánované premiéry a několika představení. Tanečníci by například nikdy nepožádali hudebníka, aby se zavázal k týdennímu zkoušení zdarma. Je prostě samozřejmé, že muzikanti dostanou zaplaceno i za zkoušky. Mezi hudebníky je mnohem běžnější nežádat úhradu za zkoušky a nahrávání, protože je to vnímáno jako investice, která se vyplatí během následného turné. Ale na druhou stranu, taneční projekty často vyústí ve dvě tři představení, zatímco hudební spolupráce může trvat mnohem déle.

Profesionální hudebníci, se kterými jsem spolupracovala, tím pádem zjistili, že je výhodné spolupracovat s tanečníkem. Pokud se s nimi na určitou dobu upíšete k projektu, víte, že po dobu jeho trvání – včetně času stráveného tvorbou a uměleckým výzkumem – dostanete spravedlivou odměnu.

Z hudebních klubů v Oslu mohu doporučit Kafé Hærverk, Mir, Kulturkirken Jakob, Blitz, Revolver, Riksscenen (folk), Rockefeller, Victoria Nasjonal jazzscene, and Herr Nilsen (nedělní jazzový jam).

Představ si, že jsi manažer kapely s bezedným měšcem a mocí přimět kohokoli, aby souhlasil se všemi tvými požadavky. Kdybysis měla objednat „turné snů“ po Norsku, jak by vypadalo?

O mainstreamovější popové a rockové scéně toho moc nevím, takže budu mluvit hlavně o jazzu a undergroundu. Je tady spousta jazzových festivalů na krásných místech, například Moldejazz. Existuje také organizace pro jazzové hudebníky, která se jmenuje Norsk jazzforum, a ta má po celém Norsku spoustu malých klubů s kapacitou asi sto lidí. Vím, že právě tak si mnoho jazzových hudebníků v Norsku objednává svá turné. Kongsberg Jazzfestival je v současné době kontroverzní, protože ho sponzoruje skupina Kongsberg, která investuje mimo jiné do válečných zbraní. Mnoho hudebníků kvůli tomu tyto festivaly bojkotuje. Skupina aktivistů-hudebníků založila jako alternativu vlastní Motvind Festival. Další dva dobré festivaly, které mě napadají, jsou Fram Kunstfest a Ultima.

A co folková scéna?

Existují místa, která se věnují propagaci norské lidové kultury, například Riksscenen v Oslu. Norský tradiční folk je bílé místo na mapě, ale v současné době je velmi politicky bezproblémový, protože s ním opravdu nemůžete udělat chybu. Milují ho jak levicoví, tak pravicoví politici, takže ať už vítr vane z kterékoli strany, na tento typ kultury se finance najdou! (smích) A díky tomu je kvalitní.

Je spousta hudebníků, kteří hrají na tradiční norské nástroje jako jsou hardingfele (housle s přídavnými strunami, které slouží jako dron, pozn. red.), kteří začali tento nástroj používat inovativním způsobem. Zdá se, že to je teď v módě. Jako stepařka chápu, že vědomě vystoupit z tradiční scény tímto způsobem je velký problém.

Co podle tebe norské hudební scéně chybí, v čem by si mohli vzít příklad odjinud?

Hmm... Když přemýšlím o „skandinávské moderní jazzové“ scéně, myslím, že je to pojem sám o sobě proto, že Norsko je odevšad hodně vzdálené a protože je to poměrně bohatá země, a hudebníci mají tím pádem možnost dělat si vlastní věci. Nejsou tolik tlačeni do komerce a uspokojování davů a mají svobodu soustředit se na „vysoké umění“.

Má to však i své stinné stránky. Zdá se mi, že lidé z této scény mohou být velmi odmítaví ke všem a ke všemu, co nepovažují za dostatečně „kvalitní“. Když jsem žila v Rotterdamu, znala jsem mnohem víc hudebníků, kteří neměli peníze, ale dělali si svoje, s takovou punkovou mentalitou, experimentálněji a otevřeněji. Tady se zdá, že zásadní položkou je prestiž, což hudebníky nutí zavírat si některé dveře a odmítat projekty nebo spolupráce, které by mohly být zajímavé. Myslím, že pro většinu Norů – nejen pro hudebníky, ale pro všechny - by bylo nejlepší vyrazit do světa a být více konfrontován s „jinakostí“.

Co jsou typické norské hudební vývozní artikly?

Abych citovala Jazz in Europe: „Skandinávský zvuk je obecně uznáván jako svobodný, plný prostoru, experimentální a kontemplativní; je to důsledně progresivní, průkopnický jazz, který je maximálně otevřený začleňování nejnovějších elektronických technologií a improvizace; je také otevřenější moderní nebo současné vážné hudbě a spolupráci s evropskými lidovými a etnickými hudebníky.“ Mám na mysli Jana Garbareka, Bugge Wesseltofta, Nilse Pettera Molværa, ale také Silje Nergaard a Mari Boine. Posledně jmenovaná je naší nejznámější představitelkou laponské kultury a koncertuje už léta a léta. Zdá se, že nyní přichází i nová vlna mladších laponských hudebníků a zpěváků.

Norští hudebníci jsou také silně zastoupeni na některých specifických mezinárodních festivalech. Například festival Jazz Ahead v Německu věnoval norskému jazzu celý jeden den. A to se neděje samo od sebe, nějakým zázrakem, ale proto, že norská scéna aktivně pracuje na realizaci svých „severských festivalů“ v jiných zemích.

Pojďme teď udělat bezostyšný namedropping! Kteří norští umělci stojí za pozornost?

Na to je těžké odpovědět, protože mě hudebníci mohou zaujmout z mnoha různých důvodů, protože vždy velmi pragmaticky zkoumám možnosti spolupráce. Někteří hudebníci, na které mám „zálusk“, jsou čerstvě vystudovaní – viděla jsem je na jednom z jejich recitálů a byla jsem unešena tím, jaký mají potenciál, ale ještě nevydali žádné album nebo třeba ani nemají webové stránky.

Ale abychom jmenovali alespoň některé...

• Stian Carstensen and his Farmer’s Market
• Jaga Jazzist, experimentální jazzová kapela mísící rock, jazz a elektronickou hudbu. Jsou prostě úžasní. Poprvé jsem je viděla v Nizozemsku někdy v roce 2002 a teď jsou celosvětově známí.
• Motorpsycho
• Karpe (pop music)
• Maja S. Ratkje
• Kjetil Jerve
• MoE (a všechno ostatní, co dělá Guro Moe)
• POING
• Pinquins (trio perkusistů)
• Christian Meaas Svendsen

Je něco, co je v Norsku docela populární, ale o čem cizinci možná nikdy neslyšeli?

Danseband. Je to švédský žánr, ale v Norsku je to také populární. Je to takový šlágr, na který se tancuje v párech... Obecně se na to pohlíží s despektem, ale je to teda něco, to jo. Opak takové té „skandinávské coolness“.

Co tě překvapilo, když ses po dlouhých letech života v Nizozemsku vrátila do Norska?

Že jsem nenaška žádné jazzové muzikanty, kteří by byli ochotni jamovat nad jazzovými standardy z amerického zpěvníku. Všichni by to odmítli se slovy: „To je staromódní, to není umění, to není cool.“ Tak jsem se s tím smířila. A teď, po letech, když potkám někoho, kdo hraje Honeysuckle Rose, říkám si: „Páni, ty to děláš?! To je od tebe tak radikální!“ (smích)

Spolupracuji s hudebníkem jménem David Skinner, který hraje ragtimy a jazzové standardy, ale v různých typech taktů. Je to virtuóz, takže si může dělat, co chce. Dokáže zahrát Shiny Stockings a udělat z ní něco úplně absurdního. A je respektovaný, ale je možná jediný, kdo si to může dovolit. Mimochodem, pořádá sérii koncertů s názvem Café Society, což by mohlo stát za pozornost pro jazzové hudebníky, kteří jsou zrovna na turné po Norsku. Café Society není jen koncertní večer, ale také společenská taneční akce, kde se tančí lindy hop. Je to opravdu super, vřele doporučuji.

Jaké jsou Tvoje plány ohledně vydání alba?

Nahrávání dokončíme v říjnu. Ke každé skladbě natočíme video ze zákulisí nahrávání, které začneme od listopadu vydávat každý měsíc společně s příslušnou nahrávkou. Album nakonec vyjde na vinylu na podzim 2023.

Pokud se chceme dozvědět více o norské hudební scéně, která hudební média bychom měli sledovat, abychom byli v obraze?

• Stránka Norsk Jazzforum věnovaná literatuře
• Jazznytt a jejich blog Now's the Time
• salt peanuts*
• BluesAsylet na rádiu NRK
• Spillerom na rádiu NRK
• Jungeltelegrafen na rádiu NRK