Zaostřeno na Španělsko s Cesarem Andionem: Pro umělce je zásadní mít kolem sebe dobrý tým

Cesar Andion má více než třicetiletou praxi v hudebním průmyslu. V našem rozhovoru jsme mimo jiné probrali, jak pro něj všechno začalo. Od DJingu na parties, které v 80. letech organizoval na legendární španělské undergroundové scéně, až po spolupráci s novými umělci na současné scéně. Z následujících řádků se dozvíte nejen víc o Cesarovi a jeho kariéře, ale také jeho postřehy ohledně vývoje španělské hudební scény od doby, kdy on sám začal být její součástí. A také – přestože se svět od 80. let dost proměnil – proč by se umělci měli stále soustředit především na kvalitu své tvorby.

Řekl byste nám víc o své cestě v hudebním průmyslu? Co vás vedlo k rozhodnutí stát se jeho součástí na profesionální bázi?

Moje cesta je upřímně řečeno dost DIY. Miloval jsem tohle prostředí už v době, kdy jsem začal studovat práva. Ale hudbu obecně jsem objevil kolem čtrnáctého nebo patnáctého roku svého života, kdy zrovna vrcholila exploze New Wave. Ten příval skvělé hudby v USA, Velké Británii a Španělsku byl strašně osvěžující, byl to naprostý opak rockových dinosaurů ze 70. let. Tahle muzika na mě měla obrovský dopad. Začal jsem „pouštět“ nahrávky na večírcích, které jsem od mládí pořádal spolu s přáteli, a záhy se tam začali objevovat kamarádi, kteří hráli v kapelách. Vždycky říkám, že jsem se do tohoto odvětví dostal proto, že jsem nikdy nebyl dobrý v hraní na hudební nástroje, takže jsem se v osmdesátkách stal tím kamarádem, co „vystupoval“ jako manažer.

Na konci 80. let jsem začal pracovat pro Running Circle, velkého distributora alternativních labelů – starali jsme se o tak skvělé labely jako City Slang, Crammed, Crypt, Epitaph, Lookout a Sub Pop. Tahle práce mi umožnila přístup k nejzajímavějším albům a umělcům té doby. Předpovídal jsem, že všechen ten college rock, grunge a britpop se jednou stane stejně významnou „vlnou“, jako byla ta, kterou jsem zažil v letech 1978/1979.

V Running Circle jsem začal po telefonu a faxu organizovat turné pro umlěce tvořící u daných labelů. Jako manažer kapely Sex Museum jsem v 80. letech zorganizoval jejich první dvě turné jen pomocí dopisů a telefonu. A přesně jak jsem předpokládal, ten boom nastal. Nirvana, Pearl Jam, Janes Addiction, Faith No More, ti všichni mezi jinými způsobili celkovou proměnu průmyslu – od labelů přes média a rádia až po publikum obecně. Někdy v té době přestala celé hudební scéna být „alternativní“, protože mnoho z těchto umělců – Nirvana, Oasis, Blur – už vyprodávalo stadiony.

Během tohoto boomu mě Roberto Grima, prezident Live Nation, požádal, zda bych vedl jejich madridskou pobočku. Byl jsem zodpovědný v podstatě za všechno: vybírání vstupného, jeho odvádění do SGAE (španělský svaz autorů a vydavatelů, pozn. aut.), za distribuci lístků na prodejních místech, promo a tak dále.

Abych to shrnul, profesionalizace nebyla něco, s čím bych přišel já sám, ale něco, co se samo přirozeně stalo. Samozřejmě s tím měla co dělat moje láska k hudbě a k hudebnímu průmyslu.

Live Nation Spain je v zábavním průmyslu vůdčí organizací, která pracuje s takovými umělci z celého světa, jako jsou The Cure, Ed Sheeran, Foo Fighters a další proslulé muzikanty. Řekl byste nám něco víc o své roli v PR?

Za svou kariéru jsem prošel mnoha pozicemi, převážně souvisejícími s promováním. Ale v začátcích jsme všichni dělali všechno, protože nás bylo v týmu jen pět.

Po mnoho let pak bylo mou úlohou „PR & Talent“. Reprezentuji naši organizaci na národních a mezinárodních kongresech a veletrzích, ale také při jednání s agenty, manažery a umělci, se kterými pracuji. Od přednášek na různých panelech až po návštěvy fotbalových utkání s manažery a umělci – což mimochodem miluji.

V uplynulém roce jsem také v rámci mnoha mezinárodních showcasových festivalů začínajících talentů řídil projekt národního exportu talentů s názvem „The Spanish Wave“.

Z perspektivy vaší kariéry od jejího počátku v 80. letech až po současnou scénu – jakou největší změnu podle vás přinesl v hudebním průmyslu rozvoj internetu?

Samozřejmě přístup k informacím! Od neustálého objevování nových umělců až po nacházení dobrých kontaktů. Předtím bývalo obtížné se dozvědět, kdo koho zastupuje. Dnes už vše závisí jen na tom, jestli se vám rozhodnou odpovědět! Popravdě řečeno, internet coby digitální revoluce změnil svět podobně jako parní síla v roce 1800. Zprostředkoval mnohem více byznysu. Celková flow talentů a informací narostla, takže byznys také roste. Předtím se turné domlouvala pomocí faxu a telefonu, což bylo pochopitelně mnohem komplikovanější – ale také si myslím, že to bylo míň stresující. Teď jsme ve dne v noci „zotročeni“ e-maily a WhatsAppem.

Byl bych si býval přál mít internet v roce 1982, abych viděl videonahrávky svých oblíbených kapel ze 60., 70. a 80. let, které jsem neměl šanci zhlédnout. Nicméně, mám pořád svoje VHSky a Betacamy.

Žil jste mnoho let na Novém Zélandu a v Austrálii. V jiných rozhovorech jste zmiňoval, že je tam stále patrný velký vliv rádia. Co se týče Španělska, jaké jsou nejlepší způsoby, jak se jako umělec či hudební projekt zviditelnit a distribuovat?

Na Novém Zélandu je kvalita velmi vysoká – co se týče médií, ale také umělců. Vypadá to jako malá země, ale vzešlo z ní spoustu skvělých jmen jako Lorde, Split Enz, Neil Finn, Ladyhawke, Fat Freddy's Drop a Benee.

Věřím, že nejdůležitější věcí je obklopit se dobrým pracovním týmem: manažer, label nebo distributor, vydavatel, PR nebo komunikační agentura; zásadní je mít dobrý tým, který vytváří strukturu a strategie. Není lehké takový tým získat, takže zkrátka musíte přilákat jejich pozornost. Právě proto musí umělec na začátku dělat sám sobě to nejlepší PR. Digitální nástroje jsou základ!

Když přijde na to, dát šanci novým umělcům, co je pro vás ta nejdůležitější věc při rozhodování?

Nejdůležitější je kvalita celého konceptu bez ohledu na žánr či styl. Jak samotné skladby, tak zároveň i „uměleckost“ na stagi. Můžete mít skvělou hudbu, ale pak se na stagi chovat jako pitomec... Musí to být přitažlivé jako celek.

Také vždy uvažuji o možné budoucnosti či progresi daného umělce nebo kapely. Potřebujeme o vývoji jeho umělecké kariéry přemýšlet dopředu z hlediska The Spanish Wave – zda je to vývozní artikl, nebo by na zahraniční průmysl měl jen miminální vliv. Španělsko je branou do Latinské Ameriky i Evropy; máme spoustu talentů, které můžeme vyvážet.

Měl byste nějakou radu pro umělce, kteří se snaží uspět v hudebním průmyslu?

Být dobrý v tom, co děláte, mít trpělivost, obklopit se dobrým týmem, dělat uměřené kroky, být unikátní a hlavně – poslouchat hudbu. Znám mnoho umělců, kteří neposlouchají hudbu a mají nulové ponětí o její historii. Ale třeba Elvis Costello poslouchal spoustu R&B a country, ještě než rozjel svou vlastní kariéru, Jay Z poslouchal hodně soulu, funku a raného hip hopu. Lidi, kteří prostě jen chtějí mít kapelu, aniž by si udělali průzkum, dělají chybu! Je to jako by Picasso nebyl studoval Velázqueze...!

Jak hodnotíte současnou španělskou hudební scénu? Které španělské muzikanty bychom si neměli nechat ujít?

Je tady mnoho scén, které spolu někdy kolidují – a já doufám, že se to bude dít víc a víc. Dřív jste byli buď alternativní/indie, nebo jste byli „mainstream“. Myslím, že dnes se to mění. Kvalita je kvalita, bez ohledu na to, zda se prodává či ne. Máme tady tisíce případů super malých indie umělců, kteří jsou příšerní, a jiné, velmi mainstramové umělce, kteří jsou úžasní – a naopak.

Dá se říci, že „městská“ scéna je současnou alternativní scénou, ale to pomalu přestává platit díky nástupu crossoverů. Přijde mi to velkolepé. Miluju umělce, kteří jsou jiní, bez ohledu na to, co dělají. Umělce, kteří se odlišují. Miluju všechno od Kai Nakai – která dělá latin urban v baskičtině – po andaluský psych-rock Derby Motoretas Burrito Kachimba, sovětský super punk Belako, party hudbu Los Nastys, pop/soul, jaký dělá DORA, „písničky“ Máxima Pájara nebo od Lava Fizz, Izal pro jejich profesionalitu a vlastní identitu, Melenas a jejich garage, Tito Ramireze a jeho boogaloo mambo, post-punk shoegaze Dharmacide, dark popového Escorpia a urban rock GOA.

Musím říct, že díky The Spanish Wave a všem těm showcasům, kam se spousta španělských projektů hlásí, objevuji velmi dobré umělce. Potřebujeme více manažerů, po jakých umělci touží, aby jim pomohli v jejich kariéře.