Zápisky Frontwoman #10: Největší životní školu mi daly Girlschool

Jaro 2008

Světu vládl MySpace a diskusní fóra, YouTube byl téměř v plenkách, Spotify neexistovalo. Cítíte se staře? Já taky.

Tou dobou jsem přesně rok hrála na kytaru a do mého čtrnáctiletého mozku se vkradla myšlenka: určitě existují nějaký další ženský, co hrajou muziku, kterou mám ráda. Jela jsem si tou dobou hlavně sedmdesátky osmdesátky a na internetu jsem čile diskutovala s dalšími podobně smýšlejícími hudebními fanoušky, kterých jsem se zeptala, jestli o něčem nevědí. Věděli.

Jedna slečna mi poslala pár vypálených cédéček. Na jednom byly The Runaways, na druhém výběrovka největších hitů Girlschool. Jakmile jsem placku vložila do přehrávače a rozezněly se první tóny songu C'mon Let's Go, měla jsem husí kůži jako ještě nikdy v životě. „To není možný,“ říkala jsem si. „To je TAK dobrý!“

Otevřel se mi nový vesmír a od té chvíle už nic nebylo jako dřív. Energie, melodie a chytlavost Girlschool mi dala ránu na solar a pocit neskutečné euforie, vnitřní síly a chuti nepustit kytaru z ruky – všechno to zahrát, umět, znát. Jakmile jsem pak viděla první videa Girlschool v akci, zamotala se mi hlava.

Jejich frontwoman Kim McAuliffe byla vším, čím jsem už tehdy chtěla být já – archetypální rockovou bohyní s nakřáplým hlasem, koženou bundou a nekonečným charismatem. Kytaristka Kelly Johnson se svým zlatým Les Paulem, vychillovaným vzezřením a vesmírnými sóly mi ukázala, že člověk nemusí být technický virtuos, aby hrál jako pánbůh. A Denise Dufort byla první ženskou bubenicí, kterou jsem kdy slyšela napálit tam dvojkopák jako lokomotivu v dokonalé symbióze s jednoduchou, valivou basou v nejlepším podání od jejich třetí basistky Tracey Lamb. 

Jsem ten typ člověka, který když se do něčeho zblázní, jede v tom naplno. A tak moje rodina byla nucena od té chvíle snášet muziku Girlschool každý den, kdy jsem po škole ve svém pokoji hrála spolu s kazeťákem jejich písničky. Chtěla jsem zpívat jako Kim, hrát na kytaru jako Kelly a být úplně stejně britsky cool jako ony. Ostatně, do Británie jsem se zamilovala už rok předtím, kdy jsme se školou jeli do Londýna. Nějak to všechno zaklaplo a dávalo smysl.

Léto 2008

V rámci oslav 30. výročí založení kapela Girlschool objížděla evropské festivaly a připravovala se na vydání narozeninové desky Legacy a navazující klubové turné. Vzpamatovávaly se ze smrti Kelly Johnson, která předchozího roku zemřela na rakovinu. Přestože v kapele už osm let nehrála a vystřídala ji sólová kytaristka Jackie „Jax“ Chambers, pořád byla součástí „Girlschool bubliny“ a ostatní členky její ztrátu nesly velmi těžce. 

Já oslavila patnácté narozeniny a můj táta se rozhodl, že je čas vzít mě na první letní festival. Jelikož zjistil, že Girlschool jsou součástí line-upu Benátské noci (tehdy ještě na Malé Skále), koupil lístky a v červenci jsme jeli právě tam. Girlschool měly hrát v sobotu večer a odpoledne předtím mi zničehonic zavolal strejda, že našel (nebo sehnal, zkrátka měl) zelený náramek opravňující ke vstupu do zákulisí celého festivalu. Tak ať si ho vezmu a jdu se s Girlschool seznámit i dozadu. Na to se nedalo říct ne.

Stydlivě jsem se tam poflakovala, když kapela přijela na místo, a nenápadně jsem je pozorovala. Bála jsem se je rušit, přestože vypadaly jako čtyři úplně normální ženský, nikoliv kvarteto polobohyň, co objely svět samy i s kapelami největšího kalibru a prodaly tisíce desek. Nakonec jsem se nadechla, sebrala veškerou odvahu, a šla je poprosit o fotku. Okamžitě souhlasily a nemohly být milejší.

„Jak se jmenuješ?“
„Já jsem Niky. A hraju na kytaru, už rok.“
„Tak koukej hrát dál!“, sdělila mi Jax s přátelským žďuchancem. Dopadlo to tak, že jsme se zakecaly, dokud nebyly dámy odvolány na jídlo a zvukovku.

Jakmile začal samotný jejich koncert, byla jsem v první řadě a síla toho vystoupení mě málem vystřelila do jiné dimenze. Připadalo mi, že se přes mou osobu přehnal hurikán, ve skutečnosti to ale byla prostá radost z muziky a jedno obrovské poznání: Já chci taky mít svou vlastní ženskou kapelu!

Kim mi věnovala písničku Hit And Run, jednu z největších pecek kapely, a já byla bez sebe štěstím. A tak jsem se rozhodla, že jim půjdu po koncertě do backstage poděkovat, což jsem učinila, a dřív než jsem se nadála, seděla jsem s nimi v šatně, Jax mi nabízela Jacka Danielse (musela jsem zdvořile odmítnout, neb jsem byla tak trochu nezletilá) a zůstala jsem u nich, dokud nejely na hotel. Před odjezdem mi Jax řekla, ať nastavím ruku. Poslechla jsem a ona mi do otevřené dlaně vložila svoje trsátko a papírek s emailem. 
„Připomínáš mi mě samotnou, když jsem byla ve tvým věku,“ řekla. „Tady je můj email, napiš mi, zůstaneme v kontaktu.“ A zůstaly jsme. 

2009

Můj prvák na gymplu se nesl ve znamení muziky. Hrála jsem a pořád se zlepšovala, začala pořádně psát a nahrávat svoje vlastní písničky. Stala jsem se součástí oddané komunity fanoušků Girlschool a našla si tam kamarády. Čím víc jsem poznávala historii kapely i očima lidí, kteří byli u jejich raných začátků, tím víc mě to inspirovalo. Girlschool nedal dohromady žádný Svengali, úspěch si musely vydřít a v kariéře měly i momenty, kdy byly na rozpad, přesto zůstaly spolu a hrály dál – čistě z lásky k muzice a koncertům, které byly vždycky jejich nejsilnější disciplínou. 

Girlschool nikdy neměly daleko k zábavě a večírkům, byla s nimi sranda a dovedly si ji udělat zejména samy ze sebe. Definovaly ženský rock'n'roll, přesto na ženskou stránku nesázely a primárně za sebe nechaly mluvit písničky. Jejich živá vystoupení nebyla o efektech, sexy šatičkách, samplech a playbacku, nýbrž o živelné, syrové a upřímné energii z vyhulených Marshallů. Žádné serepetičky, prostě to tam narvat do plných a u toho se dobře bavit. Aniž bych si to uvědomovala, už tehdy jsem se s „modem operandi“ Girlschool natolik ztotožnila, že jsem na podobných základech o pár let později začala stavět The Agony.

V létě 2009 jsem Girlschool viděla hrát podruhé na britském festivalu Bloodstock Open Air. S Jax už jsme byly rok kámošky, takže jsem byla celou dobu s kapelou a mohla zblízka sledovat, jak otevírají sobotní program na hlavním pódiu. Dodnes obdivuju svou rodinu, že mě v tomhle věku pustili samotnou přes kanál. Bylo to podmíněno dobrým vysvědčením a taky tím, že mě Jax pohlídá, což udělala, akorát po svém. Zahrnovalo to úvod do rock'n'rollu, čili mnoho veselých, leč nepublikovatelných historek. 

Nedlouho po návratu ze svého prvního sólo výletu do Anglie jsem pak vstoupila do první kapely a začala žít vlastním hudebním životem. Girlschool a Jax pro mě zejména v tomto ohledu ale celou dobu byly jako podpora. Poznala jsem je jako hudební fanoušek, jak jsem se ale postupně transformovala v čím dál oddanější a schopnější muzikantku, staly se mými fanynkami i ony. 

2013-2015

The Agony přišly na svět v dubnu 2013 a postupně stoupaly na pomyslném žebříčku velmi malými, leč poctivými krůčky. V létě toho samého roku se Girlschool podívaly do České republiky podruhé, když hrály na festivalu Bounty Rock Café Open Air v Olomouci, takže jsem s nimi oslavila svoje dvacáté narozeniny. Jelikož jejich tehdejší management poněkud spletl letenky a ony se potřebovaly den po koncertě dostat do Anglie, skončilo to tak, že jsem je po domluvě s pořadatelem naložila do vlaku na trase Olomouc-Praha hlavní nádraží (v restauračním voze jsem jim stačila představit krásy božkovského rumu) a odtamtud autobusem na letiště, aby stihly nejbližší spoj. 

V roce 2014 se mi za tuto logistickou pomoc odvděčila Jax tím, že si s The Agony zahostovala na jednom z našich prvních samostatných koncertů a já si začala pohrávat s myšlenkou, že by bylo super sem Girlschool přivézt pro změnu na klubový koncert, s námi jako předkapelou. Toto jsme s pořadatelem Zdeňkem Stejskalem velmi úspěšně zrealizovali v dubnu 2015, kdy The Agony jakožto dvouletá kapela měly těsně před natáčením debutového alba a Girlschool se chystaly na třináctou studiovku Guilty As Sin. Jax a já jsme zároveň obohatily posluchače rádia Beat v pořadu Rockerova rána a myslím, že chudák moderátor Vejvoďák se z toho doteď vzpamatovává. 

Nejlepší na tom ale bylo, že vztah Girlschool-já už dávno nefungoval na dynamice hrdinky-fanynka. Staly se z nás kamarádky a byly jsme si rovné, protože jsem začala poznávat veškeré radosti i strasti hudebního života a chápala jsem daleko lépe, co mají za sebou a co tomu daly. A ony viděly, co tomu dávám já. Začaly mě inspirovat jiným způsobem, a to hlavně Jax, která se dostala do okruhu mých nejbližších. Byla to ona, kdo mi jako první ukázal crowdfunding a jak se dá využít. A byla to taky ona, kdo mě zasvětil do krásy a umění songwritingu pomocí programu Logic Pro. Ostatně, dema našich kapel si za účelem poskytnutí zpětné vazby posíláme dodnes.

2021

Klub Waterloo, Blackpool, Anglie. Po dvouleté covidové pauze jsem konečně opět viděla Girlschool naživo, abych samu sebe ujistila, že svět je zase v pořádku a že má cenu hrát. Poté, co se nám polorozpadla kapela, jsem totiž pomalu propadala trudomyslnosti a potřebovala jsem zažít přesně tu radost z muziky, kterou jsem vždycky cítila hlavně na jejich koncertech. Vzaly si mě pak do šatny, abychom aspoň na chvíli pokecaly v klidu.

„Tak co, jak to jde s holkama? Už máte někoho novýho?“ zeptala se Denise, nic zlého netuše. 
„Všechno špatně, fakt nevím, jestli ještě budeme hrát, nemůžeme najít kytaristku,“ napůl jsem brečela. „Fakt nevím, kde jste na ty změny sestav braly energii. Dyť je to strašný,“ hořekovala jsem.
Kim vědoucně kývla: „To se prostě stává, člověk musí jít dál.“
„Niky, nebuď negativní, buď pozitivní. Někoho najdete a bude to ještě lepší,“ povzbuzovala mě Jax.
„Ty jsi pozitivní a já nejsem negativní, já jsem realista,“ namítla jsem. 
„Všechno se děje z nějakýho důvodu,“ mrkla na mě. Věděla jsem, že nemá cenu se s ní hádat, ale myslela jsem si svoje.

2022

„Jax, Scorpions si nás vybrali na ten koncert v O2 areně,“ napsala jsem zprávu třesoucíma se rukama.
Odpověď přišla vzápětí: „Jasně že jo, tys o tom někdy pochybovala? :)“ 
Uchechtla jsem se: „Tak to v pátek oslavíme?“
„Těším se!“

Byl květen 2022 a zrovna jsem se dozvěděla, že budeme hrát v O2 areně se Scorpions. Řekli nám to pár dní před premiérou nové sestavy The Agony, kterou jsme doplnily v lednu a Peťu s Domi chtěly představit fanouškům v pražském Futuru. A aby to mělo jó grády, pozvaly jsme si tam Girlschool na druhý společný koncert. Sešlo se to všechno v jeden týden.

V den koncertu ve Futuru si tak poklidně klábosíme s Girlschool v Lokále Nad Stromovkou a já si na chvíli sedla ke Kim, která ke mně zvedla tázavý pohled.
„Kim, jak mám frontovat arénu?“ zeptala jsem se jí nervózně, maje na paměti, že naproti mně sedící frontwoman má za sebou mimo jiné stadionové turné po Spojených státech s Iron Maiden a právě Scorpions. A Wembley se ZZ Top. A spoustu turné s Motörhead, Alice Cooperem, AC/DC... seznam se zdá být nekonečným. 
„Prostě dělej to, co děláš vždycky,“ usmála se. „Přes světla toho moc neuvidíš a ta masa lidí se ti sleje. Buď sama sebou, bude to dobrý. Sama víš, že to zvládneš.“

Toho večera jsem si taky poprvé v životě s Girlschool stoupla na pódium, když jsem se k nim přidala na jeden song. Sice jsem nepočítala s tím, že na mě Jax dva takty před začátkem sóla kývne, že ho hraju já, jelikož si ho však pamatuju notu po notě, vybruslila jsem z toho poměrně úspěšně.

Když jsem pak o tři týdny později stála s The Agony na pódiu v O2 areně a koncert se nám povedl, vzpomněla jsem si v jednu chvíli na ně všechny – Na Kim, Kelly, Jax, Denise, Tracey a na všechnu tu muziku a podporu. Taky jsem nezapomněla vyřídit jeden důležitý pozdrav: „Pozdravujou tě holky z Girlschool,“ sdělila jsem v zákulisí Mikkeymu Dee, současnému bubeníkovi Scorpions, bývalému bubeníkovi Motörhead. Rozzářil se: „Po těch se mi stýská! Řekni jim, že je taky zdravím a doufám, že se zas někde uvidíme.“

2023

Touhle zlatou tečkou bych celý rozsáhlý příběh o tom, jak mi jedna kapela plná skvělých ženských dala neuvěřitelnou životní školu, mohla úspěšně ukončit. Jenže... před čtrnácti dny mi zazvonil telefon.

Pokračování příště!