Zápisky Frontwoman #11: Životní záskok aneb na turné s Girlschool (1. část)

Chystala jsem se zrovna na procházku se psem, když mi zazvonil telefon a na druhém konci byl manažer Girlschool. A když začal mluvit, nevěřila jsem vlastním uším. „Budeme tě potřebovat na turné. Kim se necítí na sto procent, ale nechceme koncerty rušit,“ řekl a pokračoval: „Dej vědět, jestli máš čas a jestli bys vůbec chtěla podpořit ji. Ona sama si tě vyžádala.“ V hlavě mi vybuchl gejzír pocitů a myšlenek, v první řadě jsem si však musela vyřešit praktické věci. Bude to v pohodě s mou kapelou, doma a v práci? Naštěstí bylo, a tak jsem mohla brzy zatelefonovat zpět a svou účast potvrdit. Teprve potom jsem se nadechla a uvědomila si, co mě čeká.

Připravy

Girlschool znám polovinu svého života, na jejich písničkách jsem vyrostla a učila se s nimi hrát, byla jsem na x koncertech, znám setlist jako svoje boty a jsme kamarádky. Věděly, jak hraju a že to zvládnu, ať už budu součástí koncertů jakkoliv, a dávalo smysl, že mě oslovily. Já za to v každém případě byla šťastná a byla jsem vděčná, že jsem mohla kývnout. Původně jsme totiž měly být s The Agony ve studiu, nahrávání se však o dva týdny posunulo a o pár dní později přišel už zmíněný telefonát. Náhoda? Nemyslím si. Asi to tak prostě mělo být. Vesmír se spojil, abych jim mohla přijet pomoct.

Jakmile mi v mailu přistály letenky, došlo mi, že se to opravdu děje. Do turné zbývalo asi třináct dní, během kterých jsem nesměla onemocnět ani se přizabít. Dále bylo nutno najet si celý set opravdu tak, abych jej byla schopná odehrát od začátku do konce i sama, kdyby nastal scénář, že budu hrát za Kim celý koncert (spoiler alert: nastal). A věděla jsem, že to musím umět bravurně, protože to rozhodně budeme hrát bez jakékoliv zkoušky.

Následovaly dny, kdy jsem po práci sotva pustila kytaru z ruky. Na zeď jsem si nalepila setlist, do sluchátek pustila Girlschool ze Spotify a kytaru i zpěv v Logic Pro X, a hrála jsem s těmi songy jako zamlada. Každý den, celý setlist aspoň jednou, problematičtější věci víckrát. Zdi mojí pracovny se potily, já taky. Na YouTube jsem sjížděla živáky, abych si ujasnila, kde Kim odpočítává začátek a co zhruba mezi songy říká, v čem se koncertní verze písniček liší od studiovek. A v noci jsem usínala s tím, že jsem si v hlavě pomalu opakovala texty. K tomu jsme měly pár koncertů s The Agony, nemluvě o přípravě do studia, takže jsem s muzikou vstávala i chodila spát.

Ve čtvrtek 2. února, aniž by to kdokoliv kromě mých nejbližších (a nadřízených) věděl, jsem se svými dvěma Explorery v ruce nastupovala do letadla směr Londýn Luton, vstříc svému největšímu britskému dobrodružství. Nemohla jsem se dočkat a byla jsem připravená.

Pátek 3. února – Buckley, The Tivoli

Probouzím se v hotelu Travelodge nedaleko Shenfieldu a cítím, jak mám namožené ruce – pokud někdy budete toužit po kvalitním fitness, doporučuji tahat dvě mahagonové kytary a kufr po dvou letištích, je to zcela výživné. Šťouchanec exploreří hlavou dostalo předchozího večera několikero spolucestujících v okolních řadách a v nekonečně dlouhé chodbě na Lutonu jsem měla chuť vyplivnout plíce a vyměnit kytaru za hru na ukulele. Naštěstí mi však pomohl gentlemenský krajan a pak už mě vysvobodila Jax (sólová kytaristka Girlschool) a kapelní dodávka. Kožené sedačky, dva televizory, apartní stoleček a totální komfort – náš domov na cestách pro příštích jedenáct dní.

Mou spolubydlící pro toto turné je Hannah, naprosto fenomenální ženská, řidička a technička. Seznámily jsme se nad mou první večeří na britské půdě a rozumíme si skvěle, její irský smysl pro humor mi perfektně sedí a hned vím, že v tomhle ohledu bude všechno na pohodu. Hannah (sama výborná zpěvačka) také velmi dobře ví, po čem muzikanti po probuzení nejvíc prahnou, a tak mě ráno zve na kávu.

Přesně v jedenáct se potkáváme u dodávky: Hannah a já, Jax, bubenice Denise, a frontwoman Kim – moje kamarádky už téměř patnáct let, všechny o hlavu menší než já (Jax o půl hlavy). „Tady je moje mladší já!“ zdraví mě Kim a objímáme se. Je ráda, že jsem přijela a jsem připravená jí pomoct. Ládujeme četné kufry a kytary do zavazadlového prostoru, Hannah si nás pro jistotu přepočítává (chybí nám basistka Tracey, která přijede až na místo) a vydáváme se na čtyřhodinovou cestu.

Jak už to tak na začátku turné bývá, čile se konverzuje. Holky se od prosincového nahrávání nové desky neviděly, takže si chtějí všechno říct, a zatímco pádíme v levém pruhu na sever, součástí hovoru se stávám i já. Při první zastávce se pak seznamuji s řetězcem pekáren Greggs, který mě po zbytek turné bude zásobovat kávou a hlavně veganským párkem v rohlíku. A dříve než se nadějeme, parkujeme u klubu The Tivoli v městečku Buckley.

Teprve tady se schází kompletní sestava celé šňůry. Kromě týmu Girlschool, teď už i s Tracey, též co-headlineři Alcatrazz, dále pak předkapela Tytan, manažer Giles s partnerkou Nicole, technik Adam... Se všemi se seznamuji a uvažuji, jak si proboha všechna ta jména správně zapamatuji, ale naštěstí to netrvá dlouho. Nejlepší je, jak jsou všichni neuvěřitelně milí a od začátku mě berou jako jednu z party. V situaci, kdy jsem se k turné nachomýtla vlastně náhodou a zpočátku si připadám trochu nesvá, je to obrovská pomoc.

Británie na tom momentálně není ekonomicky nejlépe a všichni šetří, kde jen můžou. Nejvýrazněji se to promítá na teplotě šatny, kde je šílená zima. Jax mi nese čaj a pak se neúspěšně snažíme zprovoznit topení, načež jsme odvolány na zvukovku. „Já to s váma odzvučím, přehrajeme si pár věcí,“ navrhuji, neb vím, že moc příležitostí k sehrání se mít nebudeme. A tak už za chvíli stojím na pódiu (i tam je zima) a nemusím řešit vlastně vůbec nic. Chris, kytarista Tytan, mi nezištně zapůjčuje a chystá svůj amp Mesa Boogie, mně stačí vzít si kytaru a hrát.

„Co dáme?“ ptají se holky. „Future Flash,“ jsem rozhodnutá já, zcela nepřekvapivě, neboť je to můj nejoblíbenější song. Denise odklepává a od prvního momentu mi připadá, že s nimi hraju roky. Nikdy bych si nemyslela, že budu schopná hrát s někým jiným než se svou kapelou. Tohle je však jediná výjimka, která potvrzuje pravidlo. Znám tu písničku do noty přesně, hrála jsem ji tisíckrát jako puberťák na posteli ve svém pokoji a od prvního tónu nám to lepí krásně.

Cítím na sobě pohledy ostatních účastníků turné, všichni jsou asi zvědaví, jestli byl dobrý nápad mě sem vzít, ale nenechávám se vykolejit a soustředím se na zvuk, na sebe, na holky. Mou část zvukovky končíme ve všeobecné radostné shodě, že to půjde, načež mě střídá Kim.

Zpět v šatně je pak čas říct si spolu se zbytkem kapely a manažerem, jak celou mou účast na turné pojmeme a oznámíme veřejně. Docházíme ke společnému řešení i formulaci, a když Girlschool novinku sdělí na svých sítích, můžu i já konečně sdílet, kde jsem, s kým jsem a co dělám. Dále se s Kim domlouváme, že dnešek odehraje ona a já se pak přidám na druhou část koncertu jako třetí kytaristka s tím, že odzpívám dvě celé písničky a ve zbytku pomůžu s vokály.

Všechno je vyřízené, všichni jsou spokojení, klub se otevírá. Začínám být nervózní a doléhá na mě, že dnešek nesmím podělat, jinak se to se mnou potáhne po zbytek turné. Klepu se nervama a zimou, obojí však umí vyřešit můj předkoncertní rituál – panák Jägermeistera. Alkohol není pomocí pro všechno... ale to salát taky ne. Dřív než by člověk řekl „Na zdraví“, předskokani Tytan končí a holky se chystají na pódium.

„Uvidíme se nahoře!“ kýve na mě Kim, já odpovídám zdviženým palcem a přeju holkám dobrý koncert. Začíná hrát sirénové intro, Jax vykopává riff, načež sleduji, jak za mohutného aplausu vcházejí na pódium. Dva, tři, čtyři – bum! Denise řeže do virblu a rozjíždí dvojkopák tak, jak jsem v životě žádnou bubenici neviděla hrát a holky to tam od začátku sypou do plných. Demolition Boys, a C'mon Let's Go jsou otevíracím tandemem snů, následuje houpavá The Hunter, hitovka Hit And Run, titulní song ze zatím poslední desky Guilty As Sin, nový přírůstek do setlistu Action, pak má milovaná Future Flash, našlapaná Kick It Down a po ní moje další oblíbená Nothing To Lose. Celou dobu si zpívám, jednak proto, že mám ty písničky ráda, a taky chci rozproudit hlasivky. Což je věru potřeba, protože přichází můj moment a poprvé od roku 1985 se Girlschool stávají kvintetem. Se mnou.

Holky mě vítají a představují, ale okamžik pravdy nastává až v momentě, kdy odpalujeme první společný song Take It Like a Band. Valíme do lidí trojitou zeď kytar, basa a bicí šlapou jako lokomotiva a já se dostávám velmi rychle do ráže. Už nemám strach. Tohle je přece to jediné, co v životě umím ze všeho nejlépe a v zádech mám zbytek Girlschool, které mě nenechají ve štychu, ať už budou fanoušci reagovat jakkoliv. Sekunda ticha po posledním úderu – a najednou slyším ovace. Díkybohu!

V ten moment ze mě všechno padá už totálně, zase se cítím jako já a energii, kterou cítím z publika, okamžitě posílám zase zpátky. Vedle mě zcela totéž dělá Jax, Kim mi čas od času věnuje povzbudivý úsměv a když se dělíme o mikrofon s Tracey, vidím i na ní, že ji to baví. Hrajeme jednu pecku za druhou: Take It All Away, Race with the Devil, Bomber, Emergency, jako přídavek Screaming Blue Murder (zpívám já) – a to už vím, že jsme zvítězily. 

Rozesmáté se loučíme s publikem, přenecháváme pódium Alcatrazz a vracíme se do šatny; teď už mi zima rozhodně není a užívám si pokoncertní euforii. Představa, že tohle zažiju ještě sedmkrát, ve mně vyvolává vlny nekonečného štěstí a radost má i zbytek grupy včetně Gilese, manažera Girlschool. Všichni už vidí, že se turné zvládne, nikdo mě nevypískal ani si nestěžoval, k holkám jsem sedla jako p*del na hrnec a chce se mi tančit.

Při následném setkání s fanoušky mě pak kdosi žádá, abych kromě společných fotek a podpisů na setlisty podepsala i vinyl Hit And Run z roku 1981. Překvapeně souhlasím, připojuji svůj autogram k ostatním a když si vzpomenu, že mám tu samou placku doma, a že jsem ji sjížděla donekonečna, jsem v sedmém nebi.

Stále mám však na paměti, kde je moje místo, proto pomáhám při nakládání dodávky i po příjezdu do hotelu s kytarami a kufry. Přece jen, jsem tady host a jsem i nejmladší, takže chci být užitečná. Hannah a já se ukládáme ke spánku kolem jedné ranní a přestože jsem plná dojmů, pocitů a emocí, usínám okamžitě.

Sobota, 4. února – Blackpool, The Waterloo

Deset dopoledne. Než se ostatní vykutálí ze svých pokojů, rozhoduji se dopřát svému tělu dávku kofeinu a zatímco upíjím dosti nevábné capuccino (nicméně i špatné kafe je lepší než žádné kafe), přehrávám si v hlavě včerejšek a těším se na Blackpool, neb Waterloo je jedním z nejlepších klubů v celé zemi. Jeho majitelé jsou totální srdcaři, kteří si prostor vymazlili do nejmenšího detailu a dali si záležet na perfektním zvuku, i díky tomu se Waterloo těší velké přízni hudebních fanoušků, kapel a médií.

Přímořský Blackpool jako takový je však místem poměrně neutěšeným, oprýskaným a ve větrné únorové šedi i poněkud depresivním. Cesta nám trvá jen hodinu a půl, do zvukovky máme tedy ještě spoustu času. Abychom těch několik hodin čekání překlenuly zábavně, vydáváme se s Jax na procházku na pobřeží. Na centrálním molu jsou totiž otevřené arkádové herny, které si (ač je to dětinské) nikdy nenechám ujít. Zatímco se ostatní poflakují v šatně klubu, s Jax už za sebou máme několik partiček vzdušného hokeje a vyčerpávající dvě kola na Dance Dance Revolution. Jsem šťastná, že jsem byť na chvíli zažila i něco jiného než dodávku, hotel, šatnu a pódium. Navíc jsme se hezky prošly a taneční arkáda se dá považovat i za docela kvalitní kardio.

Vracíme se akorát včas na zvukovku, tentokrát se jí však v rámci úspory času neúčastním, dávám jen rychlý line-check Chrisovy Mesy, a protože mi vyhládlo, začínám se ihned poté shánět po něčem k snědku. Rider jako takový dnes nemáme, zato si můžeme objednat jídlo na rozvoz. Doporučení: pokud byste se někdy nudili a chtěli zažít velmi bizarní a humornou situaci, zkuste si objednat večeři pro devět lidí s několika různými preferencemi a alergiemi, zatímco chudák pán na druhém konci drátu nemluví zcela dobře anglicky. Přestože jsem mu nadiktovala všechno správně, z devíti jídel dovezli šest a ještě blbě. Hlady blednu a jakmile konečně dostáváme zbytek jídel a já se přejídám svého vegeburgeru, padám do jedné ze čtyř pohodlných postelí, kterými šatna disponuje, a usínám. Usínáme vlastně všechny. I to je rock'n'roll.

Girlschool jdou opět hrát jako druhé a když se dostávají na scénu, šatnová únava z nich okamžitě padá, navíc je vidět, že oproti včerejšku to má o několik úrovní větší grády. Holky už hrají jako dobře namazaný stroj, z občasných chyb (které poznám asi jen já) se s úsměvem vylhávají a místní publikum si mažou na chleba. Když se k nim přidávám na druhou půlku, rozesmívám Waterloo už jen tím, že si Kimin stojan na mikrofon dávám asi o půl metru výše. Další průběh koncertu už je stejný jako v Buckley, jen o dost sebevědomější a energičtější.

Jsem si jistější v textech, už vím, kdy se kam hnout, kdy je lepší zůstat u Kim, kdy zpívat s Tracey a kdy přejít k Jax, dokonce ve volných chvílích dělám opičky na Denise za bicími a sleduju, jak se směje. Registruju, jak to publikum baví a nedivím se jim – tahle neformálnost, opravdovost a energie Girlschool, včetně toho, jak se neberou vážně, je tím, co mě na jejich koncerty vždycky tolik táhlo. Fakt, že jsem toho teď součástí, mě naplňuje vděčností, a hlavou mi kmitne okamžik, kdy jsem před dvěma lety přesně v tomhle klubu na koncertu Girlschool byla a jak mě to tehdy po covidové blbé náladě nabilo a dalo mi to sílu restartovat svou vlastní kapelu.

Následné setkání s příznivci kapely se opět nese v duchu nadšení. Ptají se, odkud jsem a jak jsem se vlastně ke kapele dostala, podepisuji se, absolvuji selfíčka a největší úspěch má kompozice, kterou jsem ze srandy nazvala JaxNik sendvič – zdá se, že na snímek s blond/černovlasou strunnou sekcí se stojí fronta.

Jednu věc musím o Jax říct: je to muzikantka, která nejlíp na světě ví, jak je kontakt s fanoušky důležitý a vždycky, vždycky se s nimi jde pozdravit. Uvědomuje si a váží si toho, že kolikrát přijeli zdaleka a zaplatili za vstupenku své vlastní vydělané peníze, a tím, že s nimi stráví čas, jim za to chce poděkovat. Tenhle přístup jsem od ní převzala a většinou jsme to my dvě, kdo jde bezprostředně po hraní „do lidí“. Sleduju ji, jak se ladně přesouvá od skupinky ke skupince: hříva blonďatých vlasů, oděná v kůži, široký vřelý úsměv. Má swag rockové hvězdy, přitom je pořád sama sebou: skromná, vtipná a laskavá. Fanoušci jsou za to šťastní, odcházejí ve skvělé náladě a já si říkám, že hodně hudebníků by si z Jax mělo vzít příklad. Ostatně, jedno takové setkání dovede člověku změnit život a já jsem toho zářným příkladem.

Z klubu odjíždíme jako poslední, válečnice rock'n'rollu, spokojené a připravené zabít za postel. Další den v ráji!

Neděle, 5. února – Edinburgh, Bannermans

Pořadatelé v Blackpoolu, jinak též obrovští fanoušci Motörhead, se chtěli holkám odvděčit za jejich podporu v covidové době, kdy Girlschool přijely zahrát a prodanými vstupenkami pomohly udržet klub nad vodou. Zarezervovali tedy jeden z nejlepších hotelů ve městě, který disponuje golfovým hřištěm i bazénem. Bohužel žádná z nás nehraje golf ani si nevzala plavky, ale bohatá snídaně nám před dlouhou cestou do Skotska bodne hodně. U kulatého stolu nad spoustou fazolí a pomerančového džusu hodnotíme předchozí večer, načež se opět skládáme do dodávky a dálnice nám otevírá svou náruč.

Přejezd je to dlouhý a konverzace brzy utichá. Denise je schopná usnout z minuty na minutu, stačí jí dát si přes hlavu mikinu a hodiny o ní nevíme. Jax si dává do sluchátek Garyho Numana, Tracey i Kim podřimují a já volím stav hibernace ve své vlastní hudební bublině. Budí nás až klikaté úzké skotské silnice vedoucí do Edinburghu a zanedlouho náš koráb na čtyřech kolech kotví v ulici Cowgate.

Bannermans je legendárním klubem v srdci města, s nímž sdílí jedinečný genius loci a v jehož čele stojí Christian, další velký srdcař a totální sympaťák s neodolatelným přízvukem. S The Agony jsme v Bannermans hrály v roce 2018, neb dávají příležitost i kapelám na začátku kariéry, pokud seznají, že mají potenciál. Edinburgh výrazně postrádá klubovou „zlatou střední cestu“, takže v tomto polosklepení s kapacitou cca 250 lidí hrají i kapely vyšší kategorie a Bannermans je pevnou součástí okruhu rockových turné.

Nástrojovka všech tří kapel zanedlouho plní prostor pod malým pódiem a všichni přemýšlíme, jak se tam proboha naskládáme, zejména Girlschool obohaceny třetí kytaristkou. K mému překvapení to však jde a přestože jsem se zvukovky bála (protože když Denise flákne do bicích, třesou se stěny a padají hlavy, tuplem v takovémto prostoru), vypadá to, že to zdárně zvládneme a nikdo neohluchne. Navíc dostávám vlastní mikrofon, čímž mám pevně určenou pozici, tedy se na pódiu ani nezabijeme.

Záhy si také potvrzuji, že nejnáročnějšími jsou hodiny, kdy se po zvukovce čeká na samotný koncert. Sedíme v bytě nad klubem, který slouží jako apartmán i šatna a já nevím, zda na pohodlném gauči usnout, anebo radši ne. To už však Christian nese rider včetně krabice Budvarů. Volání domova nelze nevyslyšet, takže si jednu lahev uzurpuji pro sebe. Následně si s Kim upřesňuji texty a s Denise zabíjme čas tím, že mě učí ty nejkreativnější verze cockney nadávek.

Denise Dufort je jedním z nejvtipnějších a nejmilejších lidí, jaké jsem kdy v životě poznala. Jedna ze dvou původních členek kapely má tak skvělý smysl pro humor, že se prostě nejde přestat smát. Nemluvě o tom, že je fantastickou bubenicí. Její styl je syrový, neškolený, plný hrubé síly a funkční. Denise hraje bez metronomu, písničky jsou živelné a občas se nechá strhnout a zrychlí (což mně osobně jakožto vášnivé rytmické kytaristce nevadí).

Zároveň, aby dala úderům na virbl ještě větší razanci, drží paličku za opačný konec, takže si dovedete představit, jak to asi rube. A když hraje na dva kopáky, člověk si úplně představí ducha strýčka Lemmyho, jak se odkudsi vynoří s cigaretou v koutku a s Jackem v ruce, a souhlasně pokyvuje hlavou. Ostatně to byla právě Denise, kdo s Girlschool A Motörhead pod hlavičkou Headgirl natočil jejich nejúspěšnější EP St. Valentine's Day Massacre; zaskočila tehdy na bubenické stoličce za Philthyho Taylora, který se zranil. To asi řekne více než tisíc slov.

I tentokrát je dohodnuté pořadí kapel Tytan – Girlschool – Alcatrazz, proto je brzy čas se převléct a zanedlouho sestupujeme do zaplněného klubu, kde obecenstvo holkám musí vytvořit špalír, aby se dostaly na pódium. Jdu s nimi a zůstávám stát ve druhé řadě, kde si užívám koncert Girlschool jako za starých časů, pařím spolu s fanoušky a hlasitě zpíváme refrény. Akorát teď je jedna věc trochu jinak – cestu davem si klestí Adam, nese mi rituálního Jägera a taky mou kytaru. Okolostojící si začínají všímat, že se něco děje, otáčejí hlavy mým směrem a to už mě Kim zve na pódium, čímž vše rázem vysvětluje. Celý klub začíná hlasitě tleskat a mně se chce brečet radostí, ale na to není čas: „Screaming Blue Murder!“ 

Je to silný koncert, prostor je narvaný lidmi a decibely, dýchatelného vzduchu rychle ubývá a stovky let staré kameny ve zdech se potí, zatímco publikum zpívá každý song. Tentokrát se nechávám atmosférou zcela unést, už se nehlídám a nekrotím a když hrajeme Bomber, rozjíždím headbanging. A jak jsem tak nadopovaná nezastavitelnou vervou, ruce mi jedou jako písty týrající struny silovými akordy a mám pocit, že mi srdce tlukoucí rychlostí 106 BPM vyskočí z těla, koutkem oka vidím, jak to strhává i holky. Víc se hýbou, víc do toho řežou, má to neskutečný drive a fanoušci na té vlně jedou spolu s námi. Té kapele je letos 45 let. A v tu chvíli na to vůbec, ale sakra vůbec nevypadá.

Pondělí 6. února – Edinburgh, den volna

Střih, realita. Dle itineráře jsem předem věděla, že pondělí budeme mít volné, rozhodla jsem se tedy nebrat si dovolenou a strávit den prací. Hnízdím v našem pokoji v Travelodge, uspořádávám si pracovní stůl a po snídani se vrhám na byznys. Myšlenky mi během konferenčních hovorů občas utíkají do Bannermans předchozího večera, což mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. 

Hotelové pokoje v Británii zásadně disponují varnou konvicí, takže o kávu nemám nouzi, a když mi končí šichta, Jax mi na dobrou náladu nese čokoládu. Den končím nejhorší pizzou na světě o samotě v hotelové restauraci. Ani mi nevadí, že jsem z města tentokrát nic neviděla, i já cítím, že odpočinek se hodí a dobře dělám, protože dalšího dne se dozvídám, že tentokrát budu za Kim hrát celý koncert.

Úterý, 7. února – Bradford, Nightrain

Trasa Edinburgh – Bradford trvá i se zastávkami nějakých pět hodin. Kromě spánku tentokrát probírají členky kapely též různé druhy a příchutě hořčice a radí se mezi sebou, k čemu konkrétní druh dané hořčice pasuje nejlépe. Následuje degustace různých druhů čokolády, chytání sendviče, který v ostré zatáčce vypadl Tracey z ruky a proletěl se celou dodávkou, pokusy o zprovoznění televizorů a složení Rubikovy kostky. Prostě normální rock'n'rollový band na cestách. 

Kim se nadále drží svého tvrzení, že se na koncert v Bradfordu necítí, věříme tomu ale až v momentě, kdy mě v klubu Nightrain namísto přípravy na zvukovku objímá a se slovy „Good luck!“ odjíždí spolu s Hannah do hotelu. Sleduju záplavu jejích černých vlasů mizící ve dveřích a pomalu mi to dochází.
Tyvole. Oukej. „Tak je to dneska celý tvoje,“ konstatuje Giles. „Jsi připravená?“ 

Tupě přikyvuji a na víc se nezmůžu. Už mám něco odehráno, zvládla jsem všechny klubovky, velké festivaly, O2 arenu, kde jsme s The Agony předskakovaly Scorpions. Ale být regulérní frontwoman jiné kapely na jejich headline koncertě, kde všichni očekávají jedinečnou Kim McAuliffe a najednou na pódium přijde neznámá holka a ještě z ciziny... Ne, ani já v tu chvíli netuším, jak bych jako fanoušek reagovala. Byla bych zklamaná, naštvaná, cítila bych se podvedená?

„Ne, kdybys viděla, že ten záskok jejich muziku miluje a dává do toho všechno. Hraj tak jako vždycky,“ povzbuzuje mě vnitřní hlas a říká mi, že budu v pohodě. „Budeš v pohodě,“ čte mi myšlenky právě příchozí Jax a usmívá se. Znám ji dost dlouho na to, abych viděla, že i ona je nastalou situací lehce vyvedená z míry, ale snaží se to nedat znát a absolutně mě podporuje, stejně tak Tracey: „Nikdo jiný než ty by místo Kim na tom pódiu stát nemohl,“ promlouvá mi do duše, zatímco mi balí cígo ze španělského tabáku. 

Do poslední chvíle mám pocit, že se otevřou dveře a Kim se vrátí, aby nám svým přízvukem jižního Londýna sdělila, že to byl test, nebo že si dělala legraci, nebo že je jí lépe a dá to. Ale neobjeví se ani na zvukovce, ani během setu Tytan, ani během setu Alcatrazz. Neobjeví se, ani když se v šatně soukám do svých kožených kalhot a koncertní vestičky, kterou jsem si původně šetřila až na Londýn. Neobjeví se, ani když začne hrát intro k Demolition Boys a spolu s Tracey a Jax se řadíme v úzké chodbičce u schodů na pódium. Za pětačtyřicet let jejich kariéry je tohle první koncert na britské půdě, kde Kim není, a já cítím srdce až v krku. Mám strašný strach, co na to řeknou lidi, a psychicky se připravuji i na nejzazší scénář, že budu vypískána. Ano, tak moc vnitřně panikařím.

„Drž se a užij si to!“ věnuje mi Jax poslední instrukce, než jako první vchází na pódium. Publikum ji vítá, jdu za ní, zvedám ruku – a i mně se dostává bouřlivého přivítání, zjevně i proto, že Kim a já jsme obě černovlasé, takže obecenstvo hned nepoznalo, že to není ona. Jakmile však hrajeme svatou trojici Demolition Boys / C'mon Let's Go / The Hunter, v krátkých pauzách mezi nimi cítím, že fanoušci jsou zmatení.

Konečně se dostávám k tomu, abych jim vysvětlila situaci a vypadá to, že pochopili a fandí mi. Teď si to musím zasloužit tím, že odehraju a odzpívám zbytek koncertu nejlíp jak dovedu. A to i přesto, že některé písničky s holkama společně hrajeme vůbec poprvé, neboť na zvukovkách jsme se ani náhodou nedostaly k přehrání všeho. Uvědomuju si, jak moc mi ostatní musí věřit, že to se mnou takhle risknou na první dobrou bez zkoušky. Ale jde nám to, koncert nabírá obrátky a publikum se začíná chytat. 

Celý set je jako horská dráha. Sotva se nám to povede rozjet, udělám brutální kopanec, když nesprávně prodloužím refrén v Nothing To Lose, což rozhodí celou kapelu, a pak, když se z toho vzpamatuju, mi ve Future Flash přestává hrát Marshall. „Hlavně nezastavit song!“ proběhne mi hlavou a zatímco zpívám na autopilota dál, instinktivně sahám do zadní kapsy kalhot a zjišťuji, že došly baterky ve vypůjčené vysílačce. V duchu používám všechny nadávky, co mě naučila Denise, do toho přemýšlím, jak z tohohle ven, písnička pokračuje a já očima hledám na straně pódia Adama, aby mi pomohl s operací „vyrvat vysílačku / zapojit kabel“.

Od tohoto momentu to však naštěstí jde už jen nahoru. Přestože se občas spletu v textech, přestože občas trefím špatný akord, přestože občas úplně nevím, co se sebou, vzájemná pódiová chemie, síla těch písniček a radost z hraní vítězí a přenáší se na lidi, a nakonec se nám daří koncert dotáhnout do hlasitého a úspěšného konce.

Zbytek kapely, Giles i ostatní účastníci turné mě radostně plácají po zádech, Chris mi nese panáka a dostává se mi jednoho komplimentu za druhým. I přesto se držím nohama na zemi a mrzí mě moje chyby – hlavně té s vysílačkou se dalo předejít. Vím ale, že technické problémy jsou „kletbou“ Girlschool, téměř vždycky se jim něco stane – praskne struna, jakákoliv část nástrojovky přestane hrát, spadne činel, rozpadne se dvojšlapka... holky jsou na to zvyklé a berou to sportovně.

Kdybych neměla nazítří ráno důležitý pracovní videohovor a kdybychom nemuseli klub brzy opustit, rozjela bych afterparty s pár pintami Guinnesse na oslavu a vzpamatování se. Jsem však rozumná, a tak už hodinu a půl poté, co jsem odehrála poslední akord, ležím v posteli v hotelu Holiday Inn.

Na jednu noc jsem se stala frontwoman Girlschool. V duchu zdravím svoje patnáctileté já, doufám, že je spokojené a úsměvem na rtech usínám.

Pokračování ve středu 28. 2.!