Zápisky Frontwoman #12: Životní záskok aneb na turné s Girlschool (2. část)

Středa, 8. února – Newcastle, Trillians

Onoho rána se na obloze západního Yorkshire zjevuje do té doby nevídaný zářivý objekt. Po chvíli děsivé paniky se ukazuje, že se jedná o slunce. Neuvěřitelné! V Anglii opravdu zázrak! Jakmile úspěšně končím své pracovní povinnosti, opět se balím (což po pár dnech na cestách zvládám mistrně, efektivně a během pěti minut) a zavírám za sebou dveře dalšího hotelového pokoje v očekávání věcí příštích. Všichni máme na rtech nevyřčenou otázku: pomohl Kim večer volna a bude dneska hrát?

Odpověď zní: ano, v Newcastlu se vracíme ke scénáři z prvních tří koncertů, tedy Kim coby frontwoman a já jako host. Ani bych se nedivila, kdybyste si zrovna teď kladli otázku, zda mi to nevadí – poté co jsem jednou okusila ten pocit, vést tuhle kapelu sama. Zcela upřímně jsem však ráda, že je Kim lépe. Jsem tady pro ni a připravena se přizpůsobit jakémukoliv rozhodnutí. S tím jsem do toho šla a to je moje role. A ať už jsem na pódiu s holkama v jakékoliv pozici, užívám si to úplně stejně. Být hostem znamená méně zodpovědnosti a fakt, že na druhou půlku nastupuji jako „tajná zbraň“. Nikdo nic nečeká a můžu jedině překvapit.

V Newcastlu je větrno a místní hotel Travelodge nás vítá odérem dezinfekce. Abychom to Kim co nejvíce ulehčili, je rozhodnuto, že do koncertu bude odpočívat a já se spolu se zbytkem kapely přesouvám do klubu Trillians, abych s nimi odzvučila.

Nutno říci, že na všech místech, kde jsme zatím hráli, jsem absolutně spokojená s kvalitou zvuku a zvukařů. V Trillians mají navíc skvělou vychytávku v podobě monitorů uchycených na stropě. Znamená to, že vám zvuk z odposlechů jde přímo do hlavy namísto od nohou, a třebaže se s tímto setkávám poprvé, docela mi to vyhovuje (navíc to znamená víc místa na pódiu). Dáváme s holkama klasické dvě písničky, načež před sebou máme vyhlídku dalších několika hodin, než vůbec začne koncert a pak samotný set opět headlinujících Girlschool.

Hromady volného času využívám k procházce po centru a lovu potravy, neboť v šatně je poněkud těsno – nachází se tam tři kapely, několik kufrů a asi padesát kytar. Hodinka strávená sama se sebou na čerstvém vzduchu (severského industriálního města) mi dělá dobře a nabíjí mi baterky.

Jakmile začne koncert, už to jde ráz na ráz. Začínáme se chystat, převlékám se na záchodě a jdu se podívat na kousek setu Alcatrazz, kde se ke mně přidává právě dorazivší Kim. Sbíhají se k ní fanoušci a ptají se, jak jí je, ale přes hluk je těžké konverzovat a bojím se, aby si neodpálila hlas. Takže se ji snažím od lidí trochu clonit, aby nemusela mluvit a mohla si aspoň pár písniček užít v klidu. Stojíme tam tak spolu, dvě černovlasé kytaristky/zpěvačky, sledujeme kapelu na pódiu a já doufám, že Kim ví, že si moc vážím jí a důvěry, kterou ve mě vložila.

Už v jednom z dřívějších článků jsem psala, že Kim McAuliffe byla vždycky typem frontwoman, kterým jsem chtěla být já. Ač jsem měla ráda Joan Jett nebo Miu Coldheart z bývalých Crucified Barbara, Kim byla mojí hrdinkou číslo jedna. Inspirovalo mě její charisma, nakřáplá drzost a zároveň vibe normální vtipné holky z jižního Londýna, která se chce hraním bavit, přičemž jen tak mimochodem zbourá půlku stadionu.

Po pětačtyřiceti letech si Kim hraní pořád užívá, nicméně je jasné, že očekávatelnost a repetitivnost všech věci okolo – ježdění, čekání a pořád stejné otázky od stejných typů lidí – člověka časem unaví. A já se nedivím. Nevím, jak bych to po takové době zvládala já. Chápu, že se teď lidem líbí moje (relativní) mládí, štěněcí radost a entuziasmus. Pro ně i pro mě je to nové a neoukoukané. Nikdo ale nesmí zapomenout, že Kim McAuliffe JE Girlschool. Ona spolu s Denise protáhla kapelu všemi vrcholy a pády, změnami sestav a návratů na startovní políčka. A nikdy to nevzdala, protože prostě má hraní tak moc ráda a nedovede si život bez něj představit. Kim je lídr a pořád je vidět, jak k ní zbytek kapely vzhlíží. A pro mě je stále hrdinkou.

Koncert v Newcastlu je dosti podobný tomu v Edinburghu – klub napráskaný rozpumpovaným davem, zvuk skvělý, atmosféra elektrizující, technické problémy žádné (!) a vlastně nevím, co bych jiného dodala, aniž bych se opakovala. Zmíním tedy jeden moment, který mi udělal radost. 

Jako obvykle se s Jax a s Tracey vydáváme po koncertě mezi lidi a tentokrát si mě odchytává mladý kluk, může mu být tak šestnáct a viděla jsem ho házet hlavou v první řadě, zatímco jsme hrály Bomber. Teď se mi stydlivě představuje a během konverzace se svěřuje, že chce být zpěvákem, ale má strach, že není dost dobrý.

Chytám ho kolem ramen a říkám mu k tomu svoje. Že když to bude dost milovat, dost chtít a makat jako blázen, bude výborný zpěvák. A ať si nikdy od nikoho nenechá říct, že ne. „Hlavně nepřestávej,“ opakuji mu radu, kterou jsem kdysi dostala já sama (od stejné kapely, se kterou teď brázdím Ostrovy), a pak se objetím loučíme. Jsem neuvěřitelně dojatá, že i já jsem někomu na začátku jeho cesty mohla aspoň pár slovy pomoci a povzbudit ho. Je to takový muzikantský kruh života.

Čtvrtek, 9. února – Stoke-on-Trent, Eleven

Turné se přehouplo do druhé poloviny a naše dodávka teď stáčí kola jižním směrem, aby Girlschool započaly své tažení na hlavní město. Do vítězného a předem vyprodaného finále v londýnském Camdenu zbývají dva koncerty: Stoke a Wolverhampton. A Kim nastupuje do auta s tím, jestli bychom ji mohli ve Stoke rovnou zavézt na nádraží. Má-li být v pohodě na Londýn, potřebuje si dát dva dny odpočinku doma a pak přijede.

Málem se dusím čokoládovým bonbónem, avšak mlčím a konverzaci o tom, jak se to udělá či neudělá, přenechávám kapele a manažerovi. Velmi rychle mi ale dochází, že pokud Kim opravdu odjede, znamená to, že za ni hraju hned dva večery já. Není pochyb o tom, že to zvládneme, po Bradfordu už to může být jedině lepší, ale i tak, dva koncerty úplně bez Kim...

„Jsi si jistá?“ ujišťuje se manažer Giles a zbytek kapely, zatímco Kim o několik hodin později na vlakovém nádraží ve Stoke opouští dodávku a bere si věci. „No, nejsem,“ krčí ona rameny. „Nechci odjet, ale vím, že jestli chci být v sobotu v pořádku, tak si prostě odpočinout musím, což jde na turné těžko.“ To všichni bezezbytku chápeme. Když však odjíždíme a necháváme frontwoman kapely na nástupišti s kufrem, atmosféra je trochu napjatá, neboť tato situace na žádném turné nikdy předtím nenastala.

„No, je to jak to je,“ beru si slovo a volím pragmatický tón. „Na zvukovce si sjedeme pár dalších songů a já všechno vysvětlím hned po Demolition Boys, ať nejsou lidi zmatení příliš dlouho. V Bradfordu bylo vidět, že nechat to až po třetí písničce je moc. A pak, když pro změnu zahraju dobře Future Flash a Nothing To Lose, bude to úplně na pohodu a skvělý. Věřte mi.“

„Jo, a když Denise nezapomene na akcenty v Kick It Down,“ doplňuje Tracey s významným úsměvem směrem k bubenici a dočkává se reakce v podobě šťavnaté nadávky pronesené srdečným chechotem. Hned je nám lépe.

Jelikož jsme do města dorazili dříve, vydáváme se nejprve na hotel odložit si věci a já zjišťuji, že mi byl přenechán pokoj původně rezervovaný pro Kim. Jsem ráda i kvůli Hannah, která po týdnu bude mít ve svém pokoji soukromí – za ty dlouhé přejezdy a dlouhé noční šichty si to věru zaslouží. Nejvíce se však těším na teplé jídlo, které na nás čeká v klubu Eleven a už zdálky voní, zatímco se všemi kytarami stoupáme po schodech do šatny.

Čas ubíhá až nebezpečně rychle a během setu Tytan přichází Giles, aby nám sdělil, že 1) je uvnitř narváno, a 2) na merchi došly moje podpiskarty a jestli jich prý mám víc. Z prvního sdělení blednu, z druhého se červenám, vytahuji zbytek balíčku a dávám se do podepisování. Zpět na zem však člověka vždy dostanou bubeníci: „Niky, uvař mi kafe!“ úkoluje mě Denise. „A kouzelný slovíčko?“ opáčím. „Hned!“ směje se ona, ale vzápěti přece jen připojuje prosbu.

Nedělá mi problém vařit kávu, tahat věci a zároveň, když je potřeba, dát najevo, že umím i na chvíli „převzít velení“. Jsem v pozici, kde je ambivalence výhodou. Tím, že holky znám dlouho, lépe vím, kdy zaujmout jakou roli. Jde hlavně o pohodu v kapele a soudržnost party. Někdy je lepší mlčet, šoupat nohama a vézt se. Někdy se hodí, když ukážu vůdčí schopnosti a chvíli táhnu, zejména, když tu Kim není, aby holky viděly, že nejsem typ, který sedí v koutě a čeká, co se mu řekne. Jsme si rovné a cítím, že mě zbytek kapely respektuje a zároveň chrání. A já to mám úplně stejně.

O jeden sendvič a dvě piva později se začínám převlékat a úplně poprvé nejsem tolik nervózní, naopak se na koncert ohromně těším. Neustále beru v potaz, že ne všechny reakce mohou být pozitivní, ale tentokrát je mi to jedno. Zavírám oči, nořím se do své hlavy a okolní hluk šatny utichá, zatímco k sobě v duchu promlouvám.

Jsem tu z nějakého důvodu, všechny koncerty jsem zatím zvládla a budu hrát a užívat si to po svém – tak jak jsem zvyklá. Nesmím přijít na pódium jako ušlápnutý uzlíček nervů, nedejbože s pocitem, že tam nepatřím nebo že jsem vetřelec. Protože pro dnešní večer je tohle moje stage a kapela, jejíž leader jsem já. Situace je totiž zcela jednoduchá: buď se koncert bude konat, akorát se mnou, anebo by žádný koncert nebyl.

Tahle nabytá sebejistota se zjevně promítá do celého setu už od momentu, kdy konečně nastupujeme na scénu. Šlape nám to neskutečně, i já jako muzikant musím říct, že nevědět, jak to doopravdy bylo, tipla bych si, že jsme zkoušely tak týden. A na rozdíl od Bradfordu nás tentokrát po všech stránkách opravdu vedu. Hned na počátku koncertu informuji publikum o nastalé změně, což je opět přijato s porozuměním a podporou – krom jednoho pána v první řadě, který mě nejspíš špatně slyšel a v pauze po The Hunter zplna hrdla křičí: „Kde je Kim?! Kde je jako Kim?!“

V tu chvíli mě zamrazí, ale než stačím reagovat, bere si to na starost Tracey: „Kim se necítí dobře. OK?“ odpovídá rázně. Fanoušek je nejdřív zaražený, ale pak ukazuje palec nahoru, jako že chápe. I tak mě ale do půlky koncertu probodává pohledem. Já se však nehodlám nechat rozhodit. Dneska večer ne.

Když hrajete s kapelou, která vznikla o patnáct let dříve, než jste vy sami poprvé vůbec obohatili svět svou přítomností, nezbývá nic jiného, než se tomuto faktu postavit čelem a s humorem. A tak obecenstvu sděluji, že teď zahrajeme píseň z alba Hit And Run, které vyšlo v roce 1981, tedy o dvanáct let dřív, než jsem se narodila. Klub se dává do smíchu a Jax hraje hru s vtípky o věku spolu se mnou: „Mám ponožky starší, než jsi ty!“ Následuje další vlna chechotu, do které odpočítávám začátek písničky a hrajeme dál.

Heavy rock'n'roll a stand-up comedy, ideální kombinace. Tohle žertování dodává našemu koncertu lehkost a je pravdou, že věkový rozdíl mezi námi na pódiu není tolik vidět – hraní si užíváme všechny stejně a Jax, Tracey i Denise mají beztak mentalitu o třicet let mladších ženských.

Je pro mě úžasné ty písničky zase jednou hrát. Vždycky jakmile jednu dokončíme (a já pro jistotu mrknu do setlistu před sebou), před každou další si nadšeně říkám: „Ježiši, jo, tahle!“

Mám je tak najeté, že jedu rytmickou kytarou (a hlavou) přesně podle Denisiných úderů a dokonce i breaků, a když hrajeme Bomber, skáču na riser k bicím a přes všechen ten bordel na ni manicky a radostně řvu: „C'mon! C'mon! C'moooon!“, abych ji ještě víc rozpumpovala. Což se děje a Jax musí hrát sólo asi tak o 20 BPM rychleji, ale Denise, Tracey a já na sólovou kytaru v tu chvíli vůbec nemyslíme, však ona si Jax poradí!

Mám z tohoto koncertu asi o 200 procent lepší pocit než z „premiéry“ v Bradfordu a lidé vnímají, že nejsem jen najatý dělník, nýbrž mám Girlschool DNA v sobě. Všechny ty skvělé věci, co jsem vždycky milovala na Kelly a Kim a naučila se od nich, se teď snoubí s mou osobností a tím, jak hraju a interaguju s publikem. Jako by tam obě byly se mnou. A pána, který mě polovinu koncertu vraždil pohledem, teď skoro nevidím, protože je příliš zaneprázdněn headbangingem a následným frenetickým potleskem. Zdá se, že peníze za vstupenku nebude chtít vrátit ani on, ani nikdo další.

Pokoncertní reakce zcela všech okolo obsahují tolik superlativů a komplimentů, že mi z toho jde hlava kolem a dávám si panáka Jima Beama na oslavu. Jsem však šťastná zejména za to, že se holky při hraní v mojí společnosti cítily fajn a uvolněně. Pokud se totiž necítí dobře kapela na pódiu, je velmi možné, že se neklid a tenze přenese i na fanoušky. Mezi námi však vládla naprostá pohoda, sehranost a „stage connection“, i proto koncert dopadl tak dobře. Radost mi dělá též přítomnost Steva Ilese, pořadatele našeho prvního anglického turné s The Agony. Steve mě přijel podpořit a jako dárek mi dovezl svou specialitu: sýrový toast.

Právě ten později konzumuji k večeři o samotě v hotelovém pokoji, zatímco mi pořád trochu hučí v uších (nebyl dobrý nápad téměř pokládat hlavu na Denisiny crash činely) a hlavou mi probíhají všechna ta seznámení, fotky, podpisy, úsměvy, nadšení fanoušci... a fakt, že jsem zahrála dobře Future Flash i Nothing To Lose. A zítra ve Wolverhamptonu to seřežeme zase!

Pátek, 10. února – Wolverhampton, The Robin 2

Devět hodin ráno, jídelna hotelu Premier Inn. My čtyři sedíme jako rytířky u kulatého stolu a užíváme si vpravdě bohatou anglickou snídani, kterou doplňuji americkými lívanečky a zalévám mořem kávy a pomerančového džusu. Již jsem se na turné naučila, že je-li k dispozici jídlo, je nutno toho okamžitě využít, neb mohou nastat momenty, kdy jídlo dlouho není.

Kolem jídla se všechno točí velice často, rovnice je to jednoduchá: nakrmená kapela = šťastná kapela, hladová kapela = nervózní kapela. Ne všichni jsme to dotáhli na level Jax, která nemá hlad nikdy, protože si připravuje jídlo do krabičky a krom toho má po kapsách vždycky spoustu oříšků, ovoce a čokolády, o které se ochotně dělí. Na turné je to ideální taktika, ale takto organizovaný je jeden muzikant z deseti.

Když se personál jídelny dozvídá, že jsme kapela na cestách, přispěchávají s kelímky a připravují nám kávu s sebou. Do dodávky směr Wolverhampton / Bilston tedy nastupuje velice uspokojený a usměvavý hudební soubor.

Robin 2 má být největším sálem z celého turné. O tom se zanedlouho přesvědčuji i osobně, když vcházíme do velkého prostoru, jenž svými technickými parametry slibuje skvělý zvuk. Pódium je nadprůměrně vysoké, takže publikum budu mít jako na dlani. Do zvukovky však zbývá ještě mnoho času, jdeme se tedy ubytovat do hotelu, který s klubem těsně sousedí.

Bylo by to všechno famózní, kdyby v pokojích nebyla tak příšerná zima. Zima, která do vás vleze a nemůžete se jí zbavit. Přestože zapínám topení na nejvyšší hodnotu, po chvíli se vypne a já tak sedím na posteli zachumlaná v bundě. Následně slyším z chodby otevírání dveří a hlasy Denise a Tracey.
„Taky máte v pokoji tak příšernou zimu?“ ptá se Tracey a dodává: „Sedím na posteli v bundě!“ Denise a já svorně přikyvujeme a kolektivně si stěžujeme, načež nás ze spodního patra Jax informuje o tom, že dle hotelové příručky topení funguje jen od čtyř odpoledne do devíti večer.

„Prosím vás, nešlo by to pravidlo aspoň pro dnešek nějak zrušit?“ dělám smutné oči na recepční. „Nám je fakt strašná zima a večer máme hrát koncert,“ přesvědčuju ji, a tak v systému chápavě mění nastavení pro naše pokoje. I tak trávím hodiny mezi zvukovkou a koncertem namáčknutá mezi postel a radiátor v naději, že se aspoň nějak zahřeju. Ani rider mi tentokrát nedělá bůhvíjakou radost, spíše z povinnosti do sebe soukám dvě studené smažené jarní rolky a rozhoduji se, že dnes je k večeři Guinness.

Zima v pokojích i v šatně v kombinaci s nepřílišným ukojením z jídla mají tentokrát za následek to, že mám zase jednou před hraním šílenou trému. Tu navíc umocňuje plný sál lidí a náš technik Adam: „Dámy, v publiku je Blaze Bayley a KK Downing je na cestě,“ informuje nás vesele, zatímco mně se chce zvracet. Opírám si čelo o chladné cihly v chodbičce vedoucí na pódium, od pusy mi jde pára a pokouším se uklidnit. I Jax a Tracey se na mě dívají trochu starostlivě, holt pro ně 800 lidí nic není, jsou zvyklé na festivaly pro desítky tisíc, a já bych taky měla být v pohodě, jenže nejsem. 

Hraje intro a já váhavě stoupám za zbytkem strunné sekce po schodech. S každým dalším metrem vstříc mikrofonu je však můj krok jistější a když pod sebou vidím tu masu lidí a hraju první akord, jsem zpátky v plné parádě. Koutkem oka registruji Jaxin úsměv – zná mě dlouho a ví, že jakmile se postavím na pódium a začnu hrát, veškerá tréma ze mě spadne.

Mezi mnoha obličeji nevidím ani Blaze Bayleho, ani KK Downinga – a i kdyby, tak co jako. Hraju pro fanoušky Girlschool, ne pro speciální hosty, a hraju stejně dobře jako včera ve Stoke, ne-li ještě o trochu lépe. Informace o tom, že místo Kim hraju já, už se stačila poměrně dobře roznést, proto tentokrát nevnímám ze strany obecenstva zmatení, jen stoprocentní podporu.

Už přesně vím, co mezi písničkami říkat, a dokonce si dovolím i pár nekorektních vtipů vůči Jax, která je z Yorkshire, což je část Británie, ze které si dělají legraci úplně všichni, kteří tam nebydlí. Ta mi mou drzost samozřejmě vrací, publikum se dobře baví a brzy je máme kompletně na své straně, což indikuje stále vyšší hlasitost jejich řevu po každé písničce. A to mě dostává do naprosté euforie.

Uvědomuju si, že je to zjevně naposledy, kdy tohle můžu zažít. Proto si užívám a ukládám do paměti každou jízdu mých riffů, dvou kopáků od Denise a bublající basu od Tracey, a jak se na sebe vždycky spiklenecky podíváme. Jak se Denise směje, když před ní Jax při Action naschvál dělá tanečky. Jak zcela sladěně zpíváme s Jax harmonii v The Hunter, kterou jsme předtím ani nezkoušely. Jak je Tracey nadšená, když stojíme u sebe a prostě tam jen v naprosté symbióze valíme rytmiku. A jak se pak při posledním akordu Future Flash my tři sejdeme vepředu a triumfálně zvedáme ruce, zatímco lidi křičí a tleskají. 

Z pódia odcházím zpocená, narvaná adrenalinem a absolutně vděčná a šťastná. V tomto rozpoložení se jdu potkat s fanoušky, v tomto rozpoložení si s Tracey dáváme poslední cigaretu před spaním, když už je klub dávno prázdný, a v tomto rozpoložení se opět ocitám sama ve tmě svého pokoje.

Turné jsou jedna obrovská emocionální horská dráha a pro citlivější povahy to může být náročné. V jednu chvíli jste středem pozornosti rozpáleného davu, v další jste jen vy sami se sebou. Je to sinusoida klidu a adrenalinu, ticha a hluku, únavy a hypu, osamění a společnosti, přičemž může být vyčerpávající kontinuálně hledat balanc a nadhled. Absolvovat tohle na denní bázi, dlouhodobě a třeba i ve větším měřítku se na vás nutně podepíše a každý muzikant se s tím vyrovnává po svém: sex, drogy, alkohol... nebo naopak meditace, cvičení a duševní hygiena... možností je mnoho.

Já... sedím opřená o žhnoucí radiátor, usrkávám pivo a děkuju vesmíru, že mi tohle umožnil.

Sobota, 11. února – Londýn, The Underworld

Až příliš rychle přišel poslední den. Náš Sprinter letí vstříc Londýnu v naději, že nechytneme odpolední špičku, a otřásá se záchvaty smíchu, neboť uvnitř hrajeme skvělou Spotify hru. Spočívá v tom, že se vybere téma a každá vybraná píseň, kterou pustíme přes bluetooth reprák, se toho tématu musí držet. Jax vymyslela názvy měst a zemí, pročež pouštím California Girls od Beach Boys, Tracey dává Girl from Ipanema od Amy Winehouse a Denise... „Tulips from Amsterdam?!“ nemůžeme se přestat smát jejímu fantastickému výběru.

Poměrně brzy se proplétáme periferií (holky mají novovlnnou chvilku a pouští si Vienna od Ultravox) a kolem třetí hodiny parkujeme v samém srdci čtvrti Camden, u zadního vchodu do klubu Underworld. Nutno říct, že okolí klubu je tak trochu nevábné, ekonomická situace země se nejvýrazněji ukazuje právě v hlavním městě.

„To... je ono?“ ptám se trochu zmateně, když vcházíme do klubu a já vidím poměrně malou rohovou stage nad sálem velikosti pokojíčku. „Neboj, vypadá to, jak to vypadá, ale až se sem narve pět set lidí, bude to úplně jiné,“ povzbuzuje mě Jax. Nediví se, že jsem zaražená – od začátku turné se totiž slovo „Londýn“ říkalo téměř s posvátnou úctou, bezesporu je dnešní koncert vnímán jako vrchol. Girlschool v Londýně vznikly, a byť teď každá z nich bydlí jinde, jsou s městem napořád spojené. Navíc právě dnes večer přijdou všichni recenzenti, média a další důležití lidé. Hraní v Londýně je záležitostí reputace.

Po poslední zvukovce, kterou s holkama absolvuji, se otevírají dveře šatny a jako navrátivší se ztracená dcera vchází Kim. Nechávám jim prostor, aby si mohly všechno říct, a vydávám se do sousední hospody The World's End, kde se setkávám se svou vzácnou návštěvou z Prahy a zůstávám s ní až téměř do koncertu.

U klubu Underworld se mezitím tvoří fronta kolem celého bloku – dnes večer je vyprodáno, na Girlschool stojí v řadě 550 fanoušků, kteří se tohoto koncertu přes všechny lockdowny v uplynulých dvou letech nemohli dočkat. Když se pak vracím dovnitř, nestačím se divit. To, co jsem při příjezdu považovala za malý pokojíček, se proměnilo v bublající žhnoucí kotel lidí, téměř gladiátorskou arénu. Oh yeah!

U baru potkávám zářící Tracey ve společnosti dvou dalších blondýn, v nichž poznávám sestry Jody a Julie Turnerovy. Všechny tři kdysi dohromady tvořily fantastickou ženskou partu Rock Goddess, o nichž novináři rádi psali jako o „konkurenci“ Girlschool. Obě kapely se přitom kamarádily, ale vysvětlujte to pisálkům. Tracey mi obě bývalé spoluhráčky nadšeně představuje a je šťastná, že dorazily podívat se na koncert.

Girlschool trimfálně vcházejí na pódium přesně ve 20:45, opět kompletní – rock'n'rollový happy-end. Už s prvním taktem jsou karty dnešního večera jasně rozdány, publikum se chytá okamžitě a bezvýhradně entuziasticky. Kim hraje naprosto v pohodě, příval energie od publika ji nabíjí a já se už nemůžu dočkat, až se k tomuto parnímu válci přidám a pomůžu to holkám dorvat do mrtě. 

Před obecenstvo předstupuji opět za hlasitého potlesku (většina už asi věděla, že jsem byla plnohodnotnou součástí turné) a hned odpalujeme Screaming Blue Murder. Od té chvíle se zcela ztrácím v totální bublině smíchu, hluku, potlesku, vlajících vlasů... Neodpustím si poslední pořádný headbanging při Bomber a zjišťuji, že pod námi se rozjelo regulérní pogo, lidi se zbláznili a při Emergency to jen graduje, čímž pádem je nasnadě, že budeme přidávat.

S Jax si dělíme sólo v Take It All Away i v Tush, naprosto improvizujeme a činíme tak s lehkostí, kterou je možno cítit jen v momentě, kdy jste s kapelou i publikem absolutně na jedné vlně a můžete si dovolit cokoliv. Já už se v každém případě neovládám, nechávám plný průchod své extrovertní stránce a koncert končíme za masivního řevu vyprodaného Underworldu, zatímco se držíme kolem ramen.

Čtyři Britky, jedna Češka, dohromady pět muzikantek a v tu chvíli spřízněných duší. A samozřejmě náš výborný tým lidí. My všichni společně jsme dotáhli turné do úspěšného konce a během jedenácti dní ukázali všem, že rock'n'roll neumřel, živá hudba je nenahraditelná a Girlschool jsou věčné!