Zápisky Frontwoman #14: Od myšlenky k albu

Na počátku všeho je ten euforický, fantastický pocit, kdy vám srdce začne bušit rychleji a sotva popadáte dech. Myšlenky ve vaší hlavě zakopávají jedna o druhou, prsty svrbí v okamžité potřebě uchopit nástroj a zaznamenat myšlenku, nápad a moment inspirace... 

Najednou vnímáte, jak tyto pocity zažíváte stále častěji a list čistého papíru se plní názvy nových písniček, až jednoho dne v ruce držíte malý stříbrný kotouč, vinylovou desku, kazetu, anebo se prostě jen díváte na některou ze streamovacích platforem a víte, že na světě je vaše nové album.

Nedovedu definovat přesný moment, kdy mi bylo jasné, že začínám tvořit nové album. První písničky po předchozí desce a tvůrčí pauze pro mě totiž vždycky bývají takový pokus-omyl. Někdy to trvá, než člověk najde správný směr a drive. Někdy dokonce napíšu song a s odstupem pár měsíců nechápu, jak jsem něco tak hrozného mohla kdy vyplodit. Když ale vykročím na z mého pohledu tu pravou cestu, intuitivně to poznám a pak už se nezastavím.

Emoce součástí procesu

Vězte, že každý hudební nosič je zhmotněním nespočtu emocí, příběhů, práce. Písničky musel někdo napsat a zahrát, někdo další smíchat, zmasterovat a zprodukovat, fotografie bylo nutno pořídit a zeditovat (tedy až poté, co někdo jiný kapelu upravil), někdo další vymyslel koncept a... O celém tématu focení jsem poměrně zeširoka psala minule, pročež vás teď nebudu zatěžovat detaily.

Kromě fotek je tu samozřejmě grafika a věřte, že i kapely tvořené výbornými kamarády s mnoha společnými zážitky se dovedou rozhádat při rozhodování, jakým fontem a barvou bude na bookletu ten či onen text. V takové fázi není nouze o situace, kdy muzikant vydávající nové album a zrovna řešící grafiku uléhá ke spánku, když tu se mu najednou rozsvítí mobil s kulometnou kadencí zpráv na Messengeru. Na druhé straně postele je možno pozorovat stále podezřívavější výraz partnera*ky, který*á nesouhlasně přihlíží zuřivému bušení do mobilu (v tuhle hodinu?!), leč netuší, že v kapelním chatu právě probíhá vášnivá, vypjatá a neodkladná debata na téma rozdílů mezi odstíny okrové a zlaté.

Vypjaté emoce jsou celkově jedním z jevů, které častokrát vydání nového hudebního počinu doprovázejí. Každý touží po co nejlepším výsledku, pouze představy o ideální cestě k jeho dosažení se mnohdy liší. Čím více se blíží a nedejbože nestíhají různé milníky (samotné nahrávání, odevzdání masterů a grafických podkladů výrobci, vydání, a podobně), tím je pravděpodobnější, že někomu z kapely, anebo všem (v nejlepším případě nikoliv v tu samou chvíli) rupnou nervy. Je dobré se na tyto situace psychicky připravit a předem si říci, že ostré výměny názorů mohou nastat, ale máme se rádi, všem nám jde o to samé a zkusíme si to nebrat osobně.

Být ambiciózní realista

Období krátce před vydáním je velice vzrušující. Vy už víte, jak bude finální produkt znít a vypadat, před světem jej však stále držíte pod pokličkou. Pokud jste hodní a máte své fanoušky rádi, tu a tam alespoň utrousíte drobty ukázek, aby byli na váš nový počin natěšení. Zároveň dáváte dohromady promo, jste v kontaktu s médii a všemožně se snažíte, aby se o vaší desce předem vědělo, neb jakákoliv recenze či zmínka je vítána.

Co pro muzikanta dovede být dvojsečnou zbraní, jsou ambice. Vysoké ambice podpořené talentem a tvrdou prací vedou k výjimečným výsledkům, mohou však znamenat i přepálená očekávání. A nenaplněná přepálená očekávání často vedou k muzikantské frustraci a nespokojenosti.

Je zcela pochopitelné, že nová tvorba je pro interprety subjektivně důležitá. Každý muzikant se těší na reakce, až jeho nové songy uslyší i všichni ostatní. Je ale dobré k vydání přistupovat i s určitou dávkou realismu. Nové hudby je v dnešní době neuvěřitelné množství a kapely se v boji s algoritmy perou o každý kousek fanouškovy pozornosti, která nemusí přijít okamžitě.

Takže (a píšu to i pro své budoucí Já) je důležité vytrvat a neklesat na mysli, když den po vydání nebudou vaše streamy atakovat statisíce, nebudete mít na telefonu nadšené recenzenty z Rolling Stone a budete mít pocit, že přijetí je spíše vlažné. Nemusí tomu tak být a stále platí, že kdo maká a vydrží, vítězí. Vydáním desky totiž jeden obrovský kus práce končí, ale ten další ihned začíná. Dostat hudbu k lidem není sprint, nýbrž maraton.