Zápisky Frontwoman #16: Tři koncerty, pokaždé jinak

Hollywood Undead (Rock for People)

Relativně mladá a drzá kalifornská parta sice není žánrově mým stoprocentním šálkem čaje, na deskách mě však zaujali zvukem a chytlavostí některých songů. Během pátečního večera na Rock for People jsem se tedy vydala k hlavnímu pódiu, abych se o jejich kvalitách přesvědčila i naživo.

Po půlhodině jsem se zklamaně odebrala ke stánku s plzní. Důvod? Ty half a více playbacky byly tak okaté, až mi to lezlo na nervy. Dá se pochopit, že je velmi obtížné přenést do koncertního provedení velikost refrénů a produkci na deskách, takže sem tam přidaný vokál nebo další kytara či sampl je oukej. Ale tohle byla regulérní diskotéka.

Je to škoda, protože písničky mají drive (Riot je třeba skvělá pecka), navíc pětičlenný gang na pódiu vládne nesporným, byť trochu arogantně působícím charismatem a energií. Té se však nelze divit, když se díky backing trackům nemusejí tolik dřít, aby všechno dobře zahráli, zazpívali a odrapovali.

Abych byla fér, je nutno poznamenat, že početný dav si set Hollywood Undead z větší části užíval a – na rozdíl od zvuku vycházejícího z monstrózního péáčka – byl dost živý. Já mezitím uvažovala, nakolik legitimní taková vystoupení vlastně jsou a že bych asi byla méně otrávená, kdybych sama nebyla aktivní muzikantkou a přišla na jejich set jako konzument (což byla většina publika).

„Normální“ posluchači-konzumenti totiž nevědí a neřeší, že Danny má zrovna mikrofon asi metr od pusy, přitom mu to zpívá nádherně nahlas a intonačně dokonale, a že kytary tam členové kapely mají nejspíše proto, že s nimi vypadají lépe.

Doba si žádá své a posluchač-konzument touží po dokonalosti (nebo si to alespoň někteří interpreti myslí), takže proč tomu trochu nepomoci, že ano? Podle mého názoru ale mají být muzikanti stále muzikanty a předvést hudební výkon, ne si nechat zaplatit za to, že většinu pustí z počítače, zbytek nějak odšmrdlají a jsou jen fyzicky přítomni na pódiu. 

Hollywood Undead? Spíš Hollywood Unlive. Masy jsou možná spokojené, ale mně tohle nestačí. Sorry jako.

Billy Talent (Rock for People)

Naštěstí mi toho večera výrazně spravili náladu Billy Talent. Ač nejsem skalním fanouškem, mám k nim o něco blíže než k Hollywood Undead, protože jsem přesně z té generace dnešních třicátníků, jejichž soundtrackem na lyžáku v sedmé třídě byli Blink 182, Sum 41, Simple Plan, Papa Roach a právě kanadská čtveřice kolem Bena Kowalewicze. 

Tím jsem se ale nehodlala nechat ovlivnit. Šla jsem na jejich vystoupení s otevřenou, objektivní myslí a můj dojem byl veskrze kladný. Billy Talent totiž vsadili na úplně jiné a mně sympatičtější karty. Na prvním místě byla jednoduchost, přímočarost a síla každého zářezu v playlistu. Nebylo třeba okázalých pódiových prezentací a světel ani backing tracků, protože muzika, sehranost a pokora čtveřice na pódiu mluvila sama za sebe a dav na ni vděčně reagoval.

Pravda, publikum nebylo tak mladistvě „vyhajpované“ jako na předchozí partu a nostalgický faktor určitě sehrál nemalou roli, set to byl však v každém případě vydařený a hlavně – opravdový. Billy Talent absolutně neskrývali, že už nejsou nejmladší a hodili na toto téma i pár samoshazovačných vtípků, ale svou show odehráli skvěle, naplno... a hlavně s radostí, která mi u Hollywood Undead jakožto nabušené vlčí smečky plné testosteronu a samplů poněkud chyběla.

I proto pro mě byli Billy Talent vítězi pátečního večera.

KISS (Praha, O2 arena)

Ač jsem se zapřísahala, že vzpomínky na KISS už si nechci nechat zkazit (jejich show v Edenu v roce 2019 mi nepřipadala úplně vydařená), srdce mě za vlahého sobotního večera táhlo do O2 areny. Moji maskovaní hrdinové se už sice několik let kontinuálně loučí, což dotáhli na level, kdy si z nich kvůli tomu většina hudební scény utahuje, ale přece jen, sedět doma a vědět, že mi právě uniká poslední šance vidět Paula Stanleyho pár kilometrů od baráku... to bych si asi neodpustila. Takže jsem šla a dobře jsem udělala.

Že jsou vystoupení KISS více či méně identická, je známou pravdou. Vzhledem k nesmírně náročné technické produkci je všechno vymakané a naplánované do sekundy, není prostor na spontánnost ani na překvapení a vždycky přesně víte, co dostanete. Znám jejich show ze sedadla i z první řady, viděla jsem je už pošesté a samotné mi udělalo radost, jakou jsem z toho měla radost.

Zasloužilo se o to několik faktorů. 

1. Paul Stanley je prostě frontman par excellence. Ať si každý říká, co chce, Paul dovede ve vteřině a jediným pohybem ruky ztišit a následně rozeřvat patnáct tisíc lidí. A ti mu to žerou i s navijákem. Tentokrát se mu sice nepovedlo udržet tribuny O2 areny na nohou po celý koncert, na druhou stranu si musíme uvědomit, že KISS hráli dvě hodiny a většina jejich cílovky už taky není nejmladší.
2. KISS vypadají, že je to pořád baví. Ať už je to tím, že jsou to prostě komedianti, anebo že jsou to profesionálové každým coulem, i po téměř padesáti letech na scéně byli samý úsměv a užívali si veškeré interakce s publikem. Takový Machine Gun Kelly, headliner pátečního večera na Rock for People, by se od nich mohl učit, jak nechat otrávený ksicht v šatně a nedávat okázale najevo, jaká je koncertování po tisíce natěšených lidí, kteří ho živí, strašná pruda.
3. I přes nespočet dělobuchů, ohňostrojů, laserů a podobných skopičin, mají KISS ohromný základ primárně v muzice. Jejich songy jsou chytlavé a silné, a přestože za svou kariéru schytali spoustu výsměchu a kritiky, zkuste si napsat takové nesmrtelné pecky, jako jsou Lick It Up, I Was Made For Lovin' You nebo Detroit Rock City.

Upřímně, KISS nebyli, co se týče skladby playlistu, natolik inovativní jako Iron Maiden na svém aktuálním turné, a zařadili pouze jednu raritu (Makin' Love z alba Rock And Roll Over). Zjevně jim to ale funguje a velmi dobře vědí, co dělají, což ostatně propálil sám Paul Stanley v úvodu večera: "Zahrajeme některé starší písničky, některé staré a dokonce i ty úplně nejstarší.”

Vtípky, nasazení a zábava by byly. Rozhodně však bylo i co kritizovat a nejsem pokrytec, abych svou nelibost z používání backing tracků nezmínila také u KISS. Bereme-li ovšem v potaz kontext, asi víc rozumím občasnému použití pomocných zpěvových a místy kytarových berliček u frontmana (71 let) navlečeného v kostýmu (5kg) a skákajícího po obřím pódiu v botách na podpatku (20 cm), než u pětice mladých, zdravých chlapů v tričkách a džínách.

Ve fotbalové hantýrce bych to popsala asi tak, že kontakt s playbackem tam byl. Ale s přihlédnutím k okolnostem a míře bych ponechala výhodu, tuplem když vím, že Stanleyho hlas už je prostě šíleně opotřebovaný a sám o sobě by neutáhl turné ani náhodou.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč se na to KISS vlastně nevykašlali už dávno. Odpověď znají jen sami členové kapely a s jejich přibývajícím věkem mi nějak neštymuje, že by to všechno bylo jen o penězích, kterých mají až až.

Jedno je ale jisté – svým nekonečným loučením nám KISS přivezli o trochu víc koncertů, muziky, radosti a nefalšované zábavy.