Zápisky Frontwoman #19: Metalománie

Aleš staví novou kapelu

Představte si situaci, kdy trávíte dny na posteli ve svém dětském pokoji s kytarou v ruce a učíte se hrát. Někdy to jde líp, někdy hůř. První roky hraní výrazně formují kytaristův styl a hráčskou osobnost. Cvičení a zlepšování se jde zpočátku velice snadno, člověk do sebe nasává nové schopnosti jako houba a co se v té době naučíte, to už s vámi zůstane navždycky.

Brzy jsem ale zjistila, že na nekonečné dření stupnic a techniky mě neužije. Vyprofilovala jsem se jako rytmická a silně riffová kytaristka, a jestli jsem něco milovala, tak hraní písniček Metallicy. Aniž bych to tušila, právě to mi nakonec pomohlo dostat se do kapely zpěváka, který byl v 80. letech jedním z těch, kteří formovali československou thrashovou scénu.

V létě 2011 zazvonil telefon a na druhém konci byl můj táta, který mi oznámil, ať všeho nechám, že jedeme do Prahy: „Aleš staví novou kapelu, chce tam holku a nějak se doslechl o tobě. Kdyby tě vzali, hodně se toho naučíš.“

Táta si uvědomoval velikost téhle příležitosti nejspíš víc než tenkrát já sama. Nevěděla jsem vůbec nic o tom, čemu se tady říká „první liga“ a co to obnáší. Nebyl to směr, který jsem si vysnila, nebyla to moje vlastní ženská kapela, o které jsem věděla, že jednou přijde, ale že k ní vede ještě dlouhá cesta. Byla jsem štěně, chtěla jsem hrát, Arakain a některé věci z Alešových sólovek jsem měla ráda a tohle znělo zábavněji, než si dál brnkat v pokoji.

Sestavením Alešovy nové kapely byl pověřen Djordje Erič – producent, kreativní blázen a kytarový střelec první kategorie. Djordje měl jasnou představu, jak má nová sestava vypadat a zejména měl jasno v tom, jakou roli bych já měla plnit. „Tohle si poslechni, takhle chci abys hrála,“ sdělil mi svým typickým srbským, vášnivě zdviženým hlasem a pustil mi Miracle Man od Ozzyho. Typická Wyldova riffovačka, dodneška ji mám ráda.

Prvním oťukávacím kolem jsem prošla a nastal čas naučit se nějaké písničky, aby si mě vyzkoušeli. Když je vám osmnáct, jedna věc je skvělá – nemáte strach a věci berete tak, jak přijdou. Nepřemýšlela jsem o tom teatrálně jako o vstupence do extraligy nebo obrovské životní šanci, kterou nesmím promarnit. Zcela bez nervů jsem doma místo Metallicy cvičila staré pecky od Arakainu, od Gladiátora přes Metalománii. Díky našim jsem je znala už odmalička a co mi scházelo na preciznosti, to jsem dohnala dravým entuziasmem. Pak byly samozřejmě písničky, co mě bavily méně, ale hrát se musely, a naštěstí žádná, která by mě nebavila vůbec. V každé jsem si našla aspoň nějaký part, na který jsem se těšila, a to mi stačilo.

Základ nové sestavy se na první zkoušku sešel v pronajatém sále v Libni, kde jsme následně trávili dlouhé hodiny. Tam jsem potkala Jarku Červeňákovou, která se později stala první bubenicí The Agony. I Jarka dostala možnost s Alešem hrát, ale nabídku nakonec odmítla, čímž dala prostor Martinovi Voděrovi, ranaři z Dobříše a motoru  metalcoreových Proximity a taky Dirty Game. Poznala jsem i Honzu Santorcla, neustále vysmátého basáka, jehož srdce patřilo punku, Exploited zejména a Plexis obzvlášť.

Márty a Santy tvořili nabušenou vysvalenou rytmickou sekci. A ani vlastně nevadilo, že měli vyholené hlavy, neboť Djordje se svou hřívou do pasu měl vlasů dost za nás všechny. Na první dobrou jsme byli dost eklekticky vypadající i znějící parta, každý z nás měl jiný styl i hudební preference, ale fungovalo to a rozhodně to bylo něco nového, což byl Djordjeho záměr. 

Mně bylo od začátku jasné, že se musím sakra posunout a zlepšit, ale zdálo se, že Djordje vidí potenciál a nějaký talent, a že preferuje právě ono nadšení a radost z hraní namísto strojové dokonalosti, kterou by dostal, kdyby zvolil standardního střelce-námezdníka. Od kytarových kudrlinek tam byl on a věděl, že zbytek zvládnu. A tak jsme Márty, Santy a já dostali lano a přijali jsme.

Mladická naivita a první ostruhy

Když člověk zamlada není otřískán zkušenostmi a obrněn sarkasmem, má to i pár výhod. Jednou z nich je třeba úplně otevřená mysl a růžové brýle, respektive určitá naivita, která mě, tuším, tehdy uchránila od spousty stresů a nervů. Jakmile se oznámení o Alešově nové sestavě rozneslo, vyvolalo to reakce, z nichž ne všechny byly pozitivní, a zlé jazyky uvnitř hudebního rybníčku se dohadovaly o tom, proč si proboha přitáhl do kapely mladou neznámou ženskou a co jsem pro to asi musela udělat.

Jelikož jsem tehdy českou hudební scénu ještě neznala a podobné diskuse nevnímala, měla jsem klid. Navíc mě kromě cvičení a zkoušení plně zaměstnávalo studium gymnázia – nastoupila jsem do maturitního ročníku a měla ambice dostat se na žurnalistiku do Prahy. Takže řeči, že si snad uvědomuji, jak vysoko mám nastavenou laťku a že mám teda co dělat, mě ani moc nevzrušovaly. 

Bylo mi samozřejmě jasné, jaká jména hrála v kapele přede mnou a že takovým muzikantům jako Mirek Mach, Petr Roškaňuk, Miloš Knopp, Jirka Urban ml., nebo Libor Matejčík nesahám z technického hlediska ani po kotníky. Ale odmítala jsem si z toho sednout na zadek. Jednou si mě vybrali, tak to prostě budu hrát, jak nejlíp dovedu a zbytek už není na mně. S takhle nastavenou hlavou jsem absolvovala náročné série zkoušek a poprvé odjížděla na delší čas z domova, v dodávce, na pódiu a v hotelu obklopená bandou chlapů, z nichž mně věkově nejbližšímu bylo o aspoň dvanáct let víc.

Naštěstí to byli kluci, se kterými byla legrace a kteří brzy zjistili, že nejsem nastrčená pipina, co vidí kytaru poprvé v životě, nýbrž mám muziku opravdu ráda a něco vydržím. Jestliže mě však prvních pár týdnů v kapele výrazně zocelilo, následující měsíce mě donutily předčasně dospět, muzikantsky i jinak. 

Náš první koncert se konal v plzeňském amfiteátru Plaza. Měli jsme nazkoušeno, byli jsme připravení, mně ovšem chybělo jediné – pořádné vybavení. Byla jsem na střední, neměla jsem peníze a díkybohu, že jsem aspoň díky zrušené životní pojistce vlastnila pořádný aparát (Marshall JCM2000, který mám dodnes). 

Problém byl ovšem s kytarou. Měla jsem průměrnou verzi Epiphone Les Paul a jelikož nikdo nepočítal s tím, že bych takhle brzy začala hrát profesionálně, tahle kytara byla mým jediným nástrojem. Jakožto levák jsem taky nemohla sdílet náhradní kytaru s Djordjem, takže víc než ze svého výkonu nebo reakce publika jsem byla na nervy ze scénáře, že mi rupne struna a já ji budu muset během koncertu měnit. Vedle pódia seděl chlápek a vrtal se v krémovém Stratocasterovi, z čehož jsem usoudila, že se jedná o kytarového technika některé z dalších kapel, a jala jsem se ho prosit, zda by mi případně nepomohl. Díval se na mě zmateně a dlouho mlčel, načež odpověděl: „Hej, hej, to môžem...“

Že jsem si udělala regulérního roadieho z Maťo Ďurindy, frontmana Tublatanky, mi sdělil kamarád až po našem vystoupení, během kteréhož mi struna naštěstí nepraskla. A dlužno dodat, že Maťo to celé vzal naprosto sportovně, navíc mi, již oblečen ve slušivé pódiové košilce, věnoval krátkou přednášku na téma „Ako vymeniť strúny tak, aby sa dodrbavali čo najmenej“.

Tento plzeňský křest ohněm byl mou první velkou pódiovou zkušeností a začátkem nekonečného koncertování. Slovo víkend se stalo synonymem ke stovkám kilometrů na dálnicích, šatnám a pódiím kulturáků, hotelům a restauracím. Velmi záhy mě to naučilo muzikantské disciplíně: pátek a sobota se hraje, přes „kšefty“ nejede vlak, na srazy se chodí včas, koncerty se hrají naplno. Vlastně to byla normální „holírna“, přestože jsem tehdy nevěděla, že se tomu tak říká, a ani bych to tak nevnímala, protože na pódiu jsem brzy byla jako ryba ve vodě a vůbec mi to nepřipadalo jako nějaká práce.

Podzim a zima 2011 bylo náročné období, kdy jsme projezdili celou republiku a vraceli se v neděli večer. Aleš a Djordje měli přes týden volno, Márty se Santym chodili do práce a já na gympl, asi i proto mi nepřipadalo, že jsem profesionální muzikantka – spíš profesionální studentka, co má o víkendu koncerty namísto párty se spolužáky. Ne že bych však v tomto ohledu zaostávala, spíš naopak. Kluci se již po čtvrtém koncertu rozhodli, že mě pořádně zasvětí do tajů rock'n'rollového kalení. Daleko od rodiny a plnoletá jsem se ani nebránila, čímž víkendové výjezdy získaly nečekaně zábavný přesah.

S přibývajícími koncertními zářezy na pažbě jsem se postupně dostávala do své kůže a zjišťovala, jaká chci na pódiu být. Metodou pokus-omyl jsem se naučila, jak se prát s trémou, jaký zvuk v monitoru chci mít, jak se nakopnout, když to nějaký koncert nesedne, jak zvládnout večery, kdy se kazí, co může. 

Naučila jsem se potkávat a mluvit s fanoušky po vystoupení a zjistila jsem, že televizní studia jsou menší, než vypadají, a že natáčení sestávají z toho, že se neustále na něco čeká. Libor Kobrle mi postavil mou vysněnou kytaru Explorer Pro, která je mou součástí dodnes. Odehrála jsem legendární Barču (KD Barikádníků ve Strašnicích, kultovní místo pro tuzemskou metalovou scénu), poprvé vyzkoušela pódia velkých festivalů, dvakrát zažila, jaké to je, když se před pódium během několika minut nahrne několik tisíc lidí.

Poprvé, když jsme na Benátské hráli souběžně s Bryanem Adamsem, který skončil dříve než my. Podruhé v Havířově, kde byla v prosinci příšerná zima, na vánočně vyzdobeném náměstí nikdo nebyl, ovšem jakmile jsme zahráli první kilo, otevřely se dveře všech hospod a během pár momentů před námi byla hlava na hlavě. Nechápala jsem, jak je to možné, dnes už však vím, že v Havířově je možné úplně všechno.

Výměna sestavy a úsvit The Agony

Po festivalové sezóně v září 2012 se začal řešit materiál na novou desku a také výroční koncert ve Slovanském domě. Vydali jsme se na soustředění a s nejvíc nápady přišel kytarista David Vaněk, který už před drahnou dobou vystřídal Djordje. Přestože jsem skládání vždycky milovala, nešlo mi dát dohromady nic kloudného. Vždycky jsem psala sama pro sebe a v angličtině, takže přešaltovat se do módu, kdy bych psala riffy a melodie pro interpretaci někým jiným v češtině, se pro mě ukázalo být nemožným. 

V kuloárech se navíc začalo šuškat o tom, že naše parta už beztak dlouho nevydrží, protože je v plánu vyměnit nás za jednu sestav, které se nejvíc osvědčily v rámci červnového vystoupení s názvem Arakain Memorial. To se záhy ukázalo jako pravdivá informace a v říjnu nám byl sdělen termín našeho posledního koncertu.

Způsob, kterým to skončilo, se mi tehdy i dnes zdá poněkud nešťastným, neměla jsem ale čas ani chuť psát nějaká prohlášení nebo jinak fňukat. Jednak by to nikoho nezajímalo, druhak jsem veškeré síly napnula jiným směrem. Kromě toho, že jsem opravdu začala studovat žurnalistiku, jsem ani ne týden po posledním koncertě s tehdejším AB Bandem konečně začala dávat dohromady The Agony.

Tou dobou už jsem si byla jistá, že mám dostatek zkušeností a (z nedostatku lepšího termínu volím tento okřídlený pojem) „koulí“ na to, abych zvládla vést svou vlastní kapelu. Přesně jsem věděla, co chci. Ještě přesněji jsem věděla, co opravdu nechci. Hodně muzikantů se chce dostat mezi profíky, má to ovšem i pár háčků, se kterými je nutno počítat.

Chtěla jsem partu kámošek, ne námezdní dělníky. Chtěla jsem, aby se nehrálo za pivo a párek, ale taky rozhodně ne, aby se penězům podřizovalo všechno a my všechny. Chtěla jsem, abychom měly hodně koncertů, ale ne abychom jim obětovaly i ten poslední zbytek volného času. Chtěla jsem, aby to pořád bylo primárně o muzice a o radosti z hraní, ne o tom, kolik se dostane za „kšeft“, kolik z toho komu kápne a koho kopneme do zadku, když už se nám nehodí – tak, jak to na profesionální úrovni kolikrát chodí.

Když se dnes ohlédnu o těch dvanáct let zpět, nechápu, jak jsem to tehdy všechno zvládla, vím ale, že táta měl pravdu: opravdu jsem se toho hodně naučila, přišla jsem na věci, ke kterým bych se jinak dopracovávala roky a dalo mi to sebevědomí, bez kterého bych možná nikdy nezískala odvahu k založení své kapely. A za to budu vždycky ráda.