Zápisky Frontwoman #22: Chceš si zahrát? Zaplať!

Intro

Jako nadšená začínající muzikantka s hvězdičkami v očích jsem si naivně myslela, že když má člověk kapelu a ta kapela je moc dobrá a moc se snaží, jednou si jí všimne větší a známější kapela, která jí dá šanci a vezme ji na turné. A teprve tam, před plnými sály lidí, se skupina buď osvědčí, nebo taky ne.

O několik let později, jak jsem postupně pronikala do různých obvyklých taktik a veřejných tajemství zdejšího rybníčku, jsem si uvědomila, že úplně tak jednoduché to není. Větší kapela vás na turné samozřejmě vzít může, ne vždy však z čisté dobroty své duše nebo proto, že se jim líbíte a považují vás za perspektivní. Někdy prostě stačí zacálovat nemalou sumu a support turné je vaše. Nebo koncert. Nebo slot na festivalu.

Prvním muzikantem, který (alespoň pokud vím) toto téma ve větší míře otevřel, byl Kuba Ryba, frontman kapely Rybičky 48. Ve svém facebookovém příspěvku se v srpnu 2019 postavil proti kasírování méně známých kapel a žádal ty, kterých se to týkalo, aby „zastavili tenhle nesmysl“. 

Už tehdy byl Kuba persónou, na jejíž slova lidé slyšeli, a svým velkým dosahem rozvířil kolem tématu poměrně výživnou diskusi. Zatímco fanoušci nemohli uvěřit, že takhle to opravdu chodí, hudebníci ze souborů různých žánrů a úrovní se shodovali, že tato praxe je známá a běžná, a kolektivně orodovali za to, aby se poměry změnily. 

Za pouhých pár měsíců ale přišla pandemie koronaviru a muzikanti měli rázem jiné starosti. Debata na toto téma tedy vyšuměla do ztracena, dotyčná praktika tu však přetrvává.

„Ber nebo nech bejt. I když hudební, stále je to byznys.“

S podobnými slovy by nejspíš pokrčili rameny pragmatičtí manažeři. A v byznysu jde v první řadě o peníze, respektive o to, jak jich vydělávat co nejvíce. Postavit turné bylo finančně náročné už před covidem (teď je to ještě větší „hitparáda“), a tak některé kapely dávno najely na systém, že předkapela jim zkrátka pomůže nést náklady.

„Hele, upřímně, nás to turné prostě stojí strašný prachy a to, co po vás chcem, nám jenom pokreje nějakou část propagace,“ tak zní obecná mantra headline kapel, často spolu s dovětkem: „Za to budete mít plný sály a možnost ukázat se našim fans, plus promo.“ Méně známé kapely tedy hrábnou do rozpočtů a platí. Mezi muzikanty se o konkrétních částkách samozřejmě vědělo a ví. Chceš hrát s tím a tím? To je tak dvacet tisíc za koncert. A co tihle? To bude za padesát.

Ti, kteří vyžadují placení za hraní, se nemusí bát, že by snad post předkapely zůstal i přes požadavky na peněžitou spoluúčast neobsazen. Občas nad tím člověk s údivem vrtí hlavou, ale je to tak: nezávisle na výši finančních nároků zatím se vždycky najde někdo, kdo jim ty peníze dá.

„Proč jsou teda kapely tak zoufalý a platí?“

Takhle se může divit člověk neznalý poměrů a jemných nuancí citlivých muzikantských duší. Je potřeba pochopit jednu věc. Vidina narvaných klubů, kulturáků a hal je pro neznámého muzikanta či muzikantku svatým grálem, na dlouhé cestě k němuž vás čekají (použiji známý kýč, neb sama jsem procedila všechno) krev, pot a slzy.

Pořadatelé se o vás zrovna nepřetrhnou s argumentem, že na vás nepřijdou lidi. Jak na vás ale mají přijít lidi, když vás neznají, protože nikde nehrajete? Tento začarovaný kruh už spolkl mnoho muzikantů, kteří měli talent a um, jen jim došly nervy a chuť se snažit.

Spousta kapel tedy uvažuje tím způsobem, že pokud mezi nimi a příležitostí hrát pro stovky či tisíce lidí v publiku stojí jen pár desítek bankovek vyšší hodnoty, přizpůsobí se a zaplatí. V naději, že se posunou na další příčku žebříku. V naději, že jednou to přece jen budou i oni sami, kdo sály naplní. Můžeme si o těchto rozhodnutích myslet co chceme, ale měli bychom aspoň znát kontext a zkusit pochopit, co k tomu tyto kapely vede.

„A co v zahraničí?“

Nedělejme si iluze o tom, že za hranicemi by tato praxe neexistovala. Existuje, ba co více, přímo vzkvétá. Pay-to-play zejména v UK spočívá v tom, že pokud si chcete zahrát na akci, musíte si odkoupit určitý počet lístků a ty pak rozprodat mezi fanoušky. Kapely z takových „kšeftů“ mají v naprosté většině koncert pro pár kámošů a přínos? Nula.

Přirozeně lze pochopit, že promotér nechce na koncertu neznámých jmen prodělat, ale často zapomíná, že v samotném označení své profese má slovo „promo“, a tak by měl tuto činnost aspoň trochu vykonávat – namísto kompletního házení finanční a propagační zodpovědnosti na muzikanty. Ale zase – dokud kapely budou na tyto podmínky přistupovat, pořadatelé nemají důvod je nevymáhat, leda by si snad sáhli do svědomí. A svědomí některých lidí si při pohledu na účty občas odbíhá ven na cigáro.

„Nebuď slušná, řekni jména!“

Vraťme se na českou scénu. Možná budete coby čtenáři trvat na tom, abych zmínila, kdo tyto praktiky tedy provozuje. Po vzoru Kuby Ryby ale ani já nebudu žádné konkrétní kapely jmenovat. Nejde mi o ukazování prstem, nýbrž o pojmenování fenoménu, který místní hudební scéně (kromě jedinců, jimž generuje příjmy) škodí. Implikuje totiž, že pokud máte peníze, nemusíte mít talent. A to, že je placené předskokanství obecně známý a dlouho přítomný jev neznamená, že se proti němu nemáme vymezovat.

Jak? Třeba tak, že kapely, kterých se to týká, prolomí vzorec. Přestanou od předkapel „finanční pomoc“ vyžadovat, veškeré náklady vezmou na svá bedra a spoluúčastníky turné vyberou čistě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, s tím, že na šňůře jim pak zajistí ten největší možný komfort. 

Přestože vydělají méně, vyšlou tím zbytku scény důležité vzkazy: že – aspoň u nich – už prachy nevládnou světu. Že na kvalitě kapely, která s nimi jede, jim záleží víc než na tom, kolik dostanou do ruky. Že pomohli partě muzikantů, která má potenciál, a šli jim příkladem pro situaci, kdy třeba jednou pojedou vlastní turné. Že je, i pro dobro budoucích generací muzikantů, důležité vypěstovat zdravější kulturu, s větším důrazem na muzikantství a menším na náboženství peněz.