Zápisky Frontwoman #23: Příběh alba Rising

Není to ale jen o nás, každé album sestává z práce a talentu mnoha lidí. Hudba je bezesporu složkou nejdůležitější – musí se vymyslet, zaranžovat, zahrát. Někdo ji ale taky musí zprodukovat, smíchat, zmasterovat. Je nutno vymyslet koncept grafiky a někdo ji musí vytvořit. Další člověk musí vyfotit fotky... a tak dále, však to znáte.

Cílem tohoto textu je tedy povyprávět o tom, jak veškeré součástky tvořící celek v případě alba Rising zapadly do sebe. Daly vzniknout albu, jemuž úspěšnou crowdfundingovou kampaní pomohli na svět fanoušci, a které je prvním, za nímž si (i já jakožto nebetyčný sebekritik) stoprocentně stojím a nic bych na něm nezměnila.

1. Hudba

Je známým faktem, že silná hudba se rodí ze silných emocí a o ty jsem v roce 2021 neměla nouzi. Zemřela mi babička, o několik měsíců později jsme pak měly v kapele personální zemětřesení. Michal Skořepa mi tehdy řekl, že je to „jenom zkouška, jestli to opravdu chci“. Často jsem pak na jeho slova vzpomínala, protože to bylo období, kdy jsem reálně uvažovala nad tím, že s hraním seknu a svůj čas budu dělit mezi objímání stromů, byznys v korporátu a sledování Mňau TV. 

Nikdy předtím jsem se necítila tak tupě a prázdně. Dneska vím, že Michal měl pravdu a že to celé mělo sloužit tomu, abych v sobě znovu našla chuť, drive, motivaci a lásku k hraní. Mohla jsem si zvolit možnost, že s muzikou přestanu, málokdo by se mi divil, ale... to prostě nešlo. Na to kytaru a songwriting až moc miluju, je to součást mě samé, ta nejlepší věc, kterou umím. Jakmile jsem si to uvědomila, všechno ostatní začalo jít samo a správně.

Přišly písničky. Psaly se téměř samy. Zatímco naše debutové album bylo dle zcela obvyklého vzorce gejzírem mladicky klopýtavé, leč nadšené energie štěněte s příliš velkými packami a druhá deska pak byla pokusem o zvážnění a progres, nově se rýsující materiál obsahoval všechny předchozí aspekty dohromady s jedním výrazným rozdílem – tentokrát jsem měla dost zkušeností na to, abych písničky uměla na správných místech zkrotit. „Méně je více,“ opakovala jsem si donekonečna a škrtala věci, které bych dřív neškrtala.

Byla jsem na sebe přísnější než kdy jindy, první songy jsem psala ještě předtím, než k nám do kapely přišly nové holky, a byla jsem připravená na to, že s novou deskou půjdu s kůží na trh jako jediná autorka. Zároveň jsem už věděla, s jakými silnými stránkami spoluhráček můžu počítat. Že Petra jako kovaná písničkářka dodá songům jemnost, melodii, harmonie. Že u Domi se můžu spolehnout na mohutný basový tón a schopnost vícero technik. A Kajda je prostě Kajda – moje rytmická kotva, fantastická bubenice, o kterou se vždycky můžu opřít a taky to dělám. 

U některých písniček ani nevím, jak jsem na ně přišla. Jako kdyby mi melodie někdy spadly samy do hlavy a riffy vlezly do rukou. Neumím to vysvětlit. Jen jsem používala veškeré osvědčené postupy, abych nápady pochytala, včetně klasického broukání do diktafonu v mobilu během cest tramvají, manického zapisování frází mezi nákupní seznamy a poznámky do práce.

S kytarou v ruce jsem pak trávila hodiny jako magor, dokud z dlouhých sedánků u Logic Pro X nevzešly dema. Ty nejlepší kusy jsme následně s holkama vybrušovaly a ladily až do chvíle, kdy bylo připravených devět písniček. Přišel čas jít do studia a zaznamenat je.

2. Studio

První EP jsme nahrávaly v roce 2013 v malém sklepním studiu Aquarium Radka Kurce. Nikdy nezapomenu na jeho obrovského hodného psa a ještě lepší koláč. Z natáčení prvního alba ve skvělém Studiu Hostivař Zdendy Šikýře v roce 2015 si zase jako první vybavím naprostou pohodu a zcela zabijácký tón kytarových boxů s greenback repráky.

Následně jsme se posunuly do Studia 2 v SONO Records, kde jsme za doprovodu Páji Bohatého zvládly v noci kalit a ve dne makat, zcela v euforii z toho, že „jsme v SONO!“. A když jsme se pak v tomtéž legendárním prostoru dostaly do Studia 1 a natočily s Milanem Cimfem EP Eclectic, byl to pro nás top strop nahrávacích zážitků. To místo, to vybavení, ten přístup, ti profíci, co tu taky natáčeli! Měly jsme z toho oči navrch hlavy. 

Domnívala jsem se tehdy, že to nejlepší studio (což SONO bylo a je) z nás tentokrát konečně dostane ten nejlepší zvuk, a tak jsem po vydání nechápala svůj vtíravý pocit zklamání z toho, že to „pořád není ono“. Jenže já sama taky pořádně nevěděla, jak to vlastně má znít, a připadala jsem si trochu jako z toho lehce nekorektního vtipu: „Kdo jsme?“ „Ženy!“ „Co chceme?“ „Nevíme!“ „A kdy to chceme?“ „Teď!“. Věděla jsem jenom, že takhle ne. Tak kudy dál?

Člověk, který mi ukázal, co chceme a jak máme znít, naštěstí přišel. Jmenoval se Martin Hollandr.

Pevně doufám, že Holly z té vší chvály nebude namyšlený, i když na druhou stranu, po skvělé práci, kterou odvedl na naší desce a čerstvě též na albu Krucipüsk, by na to vlastně měl i nárok. Názorně mi předvedl, že fantastický zvuk není podmíněn vybavením za miliony – stačí stoprocentní zápal, přehled, empatie, píle a uši. Jako velcí fanoušci Metallicy celkově a Jamese Hetfielda obzvlášť jsme si okamžitě rozuměli a Holly velmi rychle pochopil můj přístup k muzice.

Zcela lehce vytáhl excelentní výkony ze všech členek kapely. Díky své poctivé přípravě a Hollyho nenásilnému ale rozhodnému vedení Kajda nabubnovala šest songů za den (tři už jsme měly hotové z loňska), stejně tak rychle své basové party zvládla Domi. Já tam narvala maximum rytmické kytary za den a půl a následně jsme se v kytarách a vokálech střídaly s Petrou podle momentálních potřeb a sil. Nakonec byl čas i na blbnutí, experimenty a spontánní nápady.

Jen taková vsuvka k nahrávání rytmické kytary: potřebovala jsem k tomu pouze Hollyho aparát Mesa Boogie Dual Rectifier, své dvě kytary Kobrle NK Explorer Pro a BaCH Explorer, a kytarovou podnožku. Na pár stop jsem použila druhý aparát EVH, ale naprostá většina šla přes Mesu, mimochodem tu samou, kterou mi Holly půjčil už v roce 2017 na natáčení našeho druhého alba (tehdy jsme se poznali). Čisté party se natáčely přes pluginy a na závěr perlička pro nerdy – veškeré B a C drop party jsem točila právě na toho levného Explorera od BaCHa za pět tisíc korun českých. Měla jsem na ní natažené struny Ernie Ball gáže asi tak tisíc.

Byl mrazivý konec února a my jsme v teplácích a pantoflích v suterénu rodinného domu v Nymburce nahrávali naši nejtvrdší desku, kolektivně poháněni Hollyho překapávanou kávou a občasnou dávkou z jeho bezedných zásob Kinder Buena. Možná tomu chyběla navoněnost a atmosféra velkých studií, ale tohle prostě byla taková rodinná záležitost. Bylo to opravdové. A na desce se to odrazilo.

Po natáčení jsem zůstávala ve městě, sama jsem přespávala v levném hotelu a nad každou session jsem večer chodila uvažovat do nedalekého restauračního zařízení. Samota mi nevadila, naopak. Zcela jsem ji přijala a cenila, protože mi dala absolutní soustředění na album. A když Holly praštil na klávesnici do mezerníku po posledním úspěšném „tejku“, věděla jsem, že ta deska pro mě bude po všech stránkách výjimečná. 

Už jen proto, že jsem ze sebe jako z muzikantky během celého procesu vzniku alba vykřesala to nejlepší a přišla jsem na to, co je opravdu důležité: podstata muziky, síla a emoce, které vyvolává. My čtyři jako kapela a to, jak se respektujeme, posouváme a máme rády. My čtyři a Holly jako motor a parťák, který pojal náš cíl za svůj.

Když o několik týdnů později poslal první mixy, tu a tam se opravily drobnosti typu „splašený kopák ve 2:43“ a „chybějící kytara v 1:25“, ale k celkovému vyznění jsme poprvé v historii kapely neměly vůbec nic. Holly to prostě trefil a my byly k zbláznění šťastné.

Kdykoliv se pak po vydání objevila recenze (a to i v zahraničních médiích typu Vive Le Rock a Fistful of Metal), případně nám v rozhovorech chválili zvuk s tím, že album zní světově, s oblibou jsem odpovídala, že by nikdo netipoval, že jsme takhle znějící desku natočili de facto ve sklepě. Bylo to poslední album, které tam Holly zprodukoval, než se přestěhoval do většího.

3. Grafika

Je obrovským štěstím, když má člověk v kapele spoluhráčku, která oplývá nějakým vizuálním cítěním. Já sice dovedu vymyslet riffy a písničky, ale cit pro grafické krásno a kreativita podobného typu mi poněkud chybí a tak je dobře, že jsme si vybraly do kapely zrovna Domi. Kromě toho, že písničkám dodala basový groove jako hovado, si taky vzala jednoho dne ve zkušebně slovo a povídá: „Hele holky, já jakoby ke grafice jo... pojďme to tentokrát udělat prosím vás fakt nějak současněji.“

Následovaly dlouhé debaty na téma „co jako myslí tím ‚současněji‘“ a Domi následně přišla s konceptem, nástřelem a ukázkami barev, zkrátka všemi těmi věcmi, kterým nerozumím a na které jsem mohla reagovat pouze slovy „líbí – nelíbí“, neb sama bych nevyplodila nic. 

Věděla jsem pouze to, že chci, aby vizuální podoba alba odrážela hudební složku a aby to celé nějak zapadalo do celkového obrazu kapely, tak, jak jsme si jej po těch všech změnách představovaly. Aby byl reflektován příklon k modernějším přístupům, pozitivita, síla. Neměla jsem ponětí, jak toho docílit, ale to už zase věděly holky.

Celé to ostatně odstartoval už samotný název alba, který vymyslela Petra. Na můj původní návrh Rising High trefně odpověděla, že to zní jako název nějaké střední školy v USA. „Já bych dala jenom ‚Rising’ a hotovo,“ řekla – a my souhlasily. 

Domi následně kontaktovala Františka Jelena, jinak též člena kapely Marked As An Enemy a grafika s minimalistickým a vkusným přístupem. Dělal třeba pro Skywalker a Stellaris, což je sice žánr nám dost vzdálený, ale zcela jsem důvěřovala Domči úsudku a souhlasila jsem, že bychom měly zkusit něco nového.

Hlavním prvkem nové grafiky měl být pták fénix. Na první dobrou to zní klišovitě, ovšem s ohledem na název desky, vyznění hudby a celou myšlenku nového začátku to nesmírně sedělo. Navíc se Františkovi i díky konzultacím s Domi podařilo zpracovat vizuál neotřele a svěže, a použít přesně ty správné barvy. Nebylo co řešit a po drobných úpravách jsme vzaly už druhou verzi.

Na merchi to vypadalo skvěle, design obzvlášť vynikl na větší ploše vinylů a i díky němu jsme vyslaly signál, že opravdu chceme být současnější kapelou. Někdy se zkrátka vyplatí basáky poslechnout. 

4. Fotky

Třetím jménem, které signifikantně přispělo k celkovému působení naší desky, je fotografka Renata Bušková, působící též pod pseudonymem Audrey Liška. 

Audrey nefotí dlouho, fotoaparát vzala do ruky teprve před pár lety. Už záhy však bylo jasné, že má velký talent, čerstvou perspektivu nespoutanou postupy dle příručky a ženské oko, které fotkám all-female kapely velmi prospělo. Na jednu stranu jsme asi potřebovaly někoho, kdo pochopí naši sebekritiku, protože se samy sobě nelíbíme tady a tady a připadáme si takové a makové.

S výrazným množstvím trpělivosti, empatie a uměleckého excentrismu tedy lítala Audrey v malém fotostudiu na Praze 7 zleva doprava, nahoru a dolů, plazila se po konfetami zanesené podlaze a lezla na rozviklaný žebřík, přičemž na nás z celé své výšky 160 cm volala instrukce, komplimenty i konstruktivní kritiku.

To, že fotky na album dopadly skvěle, je zásluha právě Audrey, ale také maskérek Ivy Balcarové a Pavly Hannichové, které z normálních holek líčících se jen tak trochu a akorát, udělaly... no, zkrátka rockstars. I tak jsme ale na snímcích zůstaly samy sebou, přirozené a nikoliv umělé. To celé Audrey vzala a podtrhla adekvátní postprodukcí. Když se pak fotografie zasadily do Františkova vizuálu a k tomu začala hrát Hollym zprodukovaná hudba, z výsledku jsme byly nadšené.

5. Outro

„Holky, připravte se na to, že se do křtu desky ještě párkrát rozhodně pohádáme,“ poznamenala jednoho dne vědoucně Kajda poté, co jsme si v kapelním Messengeru plamenně vyměňovaly názory. Dneska už pomalu nevím, kvůli čemu jsme se vlastně dohadovaly, ale k řešení byla samozřejmě sto a jedna věc a to všechno byla živná půda pro konfrontace všeho druhu. „Nejdůležitější je ale to, že nám všem jde o totéž – aby album bylo skvělý. A pak se tomuhle všemu zasmějeme,“ dodala vesele Kajda, známý to mediátor a deeskalátor. A měla pravdu. 

Albem Rising jsme završily naši první dekádu, udělaly jsme krok jinam a obklopily se lidmi naší věkové i krevní skupiny. Holly, František i Audrey možná neměli nekonečné a dechberoucí portfolio, ale naprosto se naladili na naši vlnu a foukli nám čerstvý vítr do plachet. Na tomto místě mi proto dovolte jim poděkovat. Všichni tři a jejich talent si to do posledního písmena zaslouží, protože nám pomohli stvořit desku, která pro nás ještě dlouho bude nesmírně důležitá a intenzivní. Desku, na kterou jsem pyšná a i když se nestreamuje a neprodává po statisících, jsem vděčná, že tu po mně zůstane.