Zápisky Frontwoman #24: 5 důvodů, proč jsou KISS vzorem pro tolik muzikantů

Ještě než se ponoříme do detailů, stručně si vypišme alespoň několik muzikantů, kteří se hrdě hlásí k tomu, že poprvé vzali do ruky kytaru (basu, paličky, mikrofon...) díky KISS, anebo jimi byli výrazně ovlivněni. Nahodile a bez abecedního pořadí:

Dimebag Darrell (Pantera), Sebastian Bach (Skid Row), Sean Kinney (Alice In Chains), James Hetfield – Kirk Hammett – Jason Newsted (Metallica), Mike Portnoy (Dream Theater), Nikki Sixx a John 5 (Mötley Crüe), Billy Corgan (Smashing Pumpkins), Tom Morello (Rage Against the Machine), Scott Ian (Anthrax), Steven Adler (Guns N‘ Roses), Kurt Cobain (Nirvana), Dave Grohl (Nirvana a Foo Fighters), Tobias Forge (Ghost), Andy Biersack (Black Veil Brides)... to by asi na začátek stačilo.

Teď, když jsme si pár těchto „hobbíků“ vypsali, se pravděpodobně shodneme, že nebýt KISS, přišli bychom o kvantum další skvělé muziky, kterou nás obohatili výše zmínění (a mnoho dalších, včetně mě). Protože ať už KISS milujete, anebo nenávidíte, nelze jim upřít, že uměli smíchat svou hudbu, vizuál a koncertní show do jednoho obřího Molotovova koktejlu, který zapálil vášeň pro muziku ve stovkách dětí a teenagerů. Ten typ vášně, který nikdy nevyhasne a který je potřeba k tomu, aby se z člověka stal celoživotně poblázněný muzikant. Takže... proč? A proč zrovna KISS?

1. I vy můžete být superhrdinou! 

Období největší slávy KISS se datuje do let 1975–1978. Pro pochopení intenzity účinku fenoménu KISS musíme vzít v potaz kontext oné doby ve Spojených státech: teenageři zbožňovali komiksy a rockovou hudbu, jejíž protagonisté byli vlastně také svým způsobem superhrdinové. Najednou se zničehonic zjeví kapela o hned čtyřech komiksově vypadajících superhrdinech. 

Každý z nich jedinečný a jinak působící na publikum, společně hrají muziku plnou energie a chytlavých popěvků, během koncertu vás ohluší dělobuchy, oslepí pyro a ohně, levitují bicí, basák vás poplive umělou krví. Navíc vůbec nevíte, kdo se za těmi maskami proboha skrývá. Nevíte, jestli se máte bát, anebo řvát nadšením – v každém případě nezůstanete v klidu.

Elementy šoku, tajemství, síly, rebelie vůči autoritám a extrémně silné vizuální stránky smetly mládež jako tsunami. Nelze se tedy divit, že noví rekruti „Armády KISS“ přibývali geometrickou řadou a Gene, Paul, Ace a Peter se stali novými hrdiny jedné celé generace. Hrdiny, kterým se ale šlo přiblížit a být jako oni. I vy jste mohli být součástí kouzla KISS – tím, že začnete hrát jejich muziku.

2. V jednoduchosti je síla

Řekněme si to narovinu, s hudbou KISS se progresivní rytmické vychytávky nenaučíte. Ale koho to zajímá? Nabubřelí snob-muzikanti rádi shazují KISS s argumenty, že je to „flašinet o pár akordech“ a že „nikdy neuměli hrát“. Jeden známý český zpěvák dokonce s oblibou nazýval KISS „americkým Katapultem“ a často jsme se kvůli tomu dohadovali, neb já trvala na tom, že Ace Frehley byl přes všechny své nedostatky opravdu daleko lepším kytaristou než Olda Říha (a navíc jsem nikdy neslyšela o tom, že by Frehley trval na zvukovce v 6 hodin ráno).

Zpět k tématu: Jako muzikant, který s hvězdičkami v očích a bušícím srdcem bere poprvé do ruky kytaru, jste nepopsaným listem. Učíte se pomalu, akord po akordu, postupně objevujete, zjišťujete, zkoušíte. Posune vás každý další riff, který zvládnete, ale těžko to jsou – aspoň zezačátku – sedmiminutové skladby Dream Theater nebo rytmické finesy Rush. Protože vám to nepůjde, protože na to zatím nemáte skilly, a protože když se o to budete bezúspěšně pokoušet příliš dlouho, akorát vás to vyprudí. Takže hrajete co? Jednodušší věci. S každou další, kterou dáte, vás to namotivuje. Dá vám to chuť hrát dál a být lepší.

Proto tolik muzikantů vzalo do ruky kytaru, když slyšeli punk. Anebo – KISS. Protože to bylo tak jednoduché, že s trochou snahy to mohl aspoň základně zahrát opravdu každý. A klidně se smějte, ale písničky KISS jsou pro učení na kytaru ideální. Proč?

• Riffy a licky. KISS byli vždycky riffovou kapelou a v jejich hudebním katalogu se to chytrými fintami a licky v rytmické kytaře jen hemží. Jsou nekomplexní, ale zábavné – a rozhodně vám vylepší nejen trsátkovou ruku. 
  Příklady: Parasite, Watchin' You, She (Alive! verze), God of Thunder, Detroit Rock City, War Machine...
   
• Vybrnkávání. Ano, KISS mají spoustu skvělých čistých partů, ve kterých se naučíte kouzlo této důležité techniky. 
  Příklady: Black Diamond (Alive! verze), Rock Bottom, I Still Love You...
   
• Power chordy. Alfa a omega života rockového doprovodného kytaristy. S KISS se rozhodně naučíte hrát power chordy a jejich variace tak, že v nich budete pevní jako skála. Ono totiž jedna věc je hrát „hrabátka“ zabordeleně, a jiná zahrát je silně, jistě a majestátně. Paul Stanley v tomto bude tím nejlepším učitelem.
  Příklady: I Stole Your Love, Makin' Love,  C'mon and Love Me, Love Gun...
   
• Sóla. Abyste se stali novým Stevem Vaiem (pokud po tom toužíte), buďte nejdřív Ace Frehley. Objevíte taje a kouzla pentatoniky, což je naprostý základ, dále zjistíte, jak důležité je fungující frázování a nápad v sóle, a v neposlední řadě – vibrato. Posledně zmíněné je Frehleyho obrovská devíza, kterou si získal srdce a sluchátka mnoha mladých kytaristů. 
  Příklady: ... víte co, vlastně celá alba Alive! a Alive II. 

  Dodatek: Jestliže se chcete stát pravověrným „shredderem“, učte se podle kissáckého kytaristy v odmaskovaném období Bruce Kulicka, anebo podle Vinnieho Vincenta. Ten byl ale pro své několikaminutové hmatníkové onanie z kapely nekompromisně vyhozen, takže... všeho s mírou.
   

• Intuitivnost. Písně KISS nemají žádnou složitou strukturu, proto jsou snadno zapamatovatelné, a tím pádem naučitelné. Zároveň kladou důraz na silné refrény, což je dobrá škola pro aspirující songwritery, a v neposlední řadě se zcela jednoduše naučíte i typickou skladbu songů – intro, sloka, bridge, refrén, a tak dál.

3. Pilíř inspirace

KISS byli kapelou pro outsidery – pro ty, kteří byli nějakým způsobem jiní, vyčlenění, vysmívaní. Když člověk poslouchal KISS, přestal se cítit sám. Jejich muzika působila jako generátor vnitřní síly, vytvářela ve vás pocit, že klidně zvládnete stát proti celému světu a dokážete cokoliv, co si vysníte.

Tohle sebevědomí, které KISS svou pouhou existencí a tím, že je člověk měl rád, dovedli vytvořit, bylo možná přesně tím, co potřebovali mladí muzikanti k tomu, aby uspěli. Přidejte k tomu bod číslo 2, z něhož vycházela nekonečná chuť hrát a zlepšovat se, a nakonec motivaci, inspiraci a cestu, kterou KISS muzikantům ukázali svým vlastním úspěchem.

Šli dobrým příkladem třeba v tom, že od začátku tvrdě pracovali. Pokud se podíváte na itineráře turné, je z nich zjevné, kolik času kapela strávila na cestách a jak intenzivně budovala fanouškovskou základnu ve všech koutech nejen Spojených států. S tím, že s každým koncertem se samozřejmě pojila náročná technická produkce. Dnes standard, dříve něco nevídaného.

4. Stage a image

Pojďme si o posledně zmíněném říci něco více. Je těžké si v dnešní době představit koncert, který opravdu sestával „pouze“ z toho, že si pár muzikantů stouplo na holé pódium a začalo hrát. Taková ovšem byla realita až do začátku 70. let, kdy najednou přišel Alice Cooper a k písničkám přidal prvky hororu, divadelní scénky s hady a gilotinou, a šokující vizuál. Načež v roce 1973 vznikli KISS, odpíchli se od Cooperova modu operandi a vyhnali jej do absolutního extrému.

Třeba „levitujícím bicím“, ve skutečnosti plošině na hydraulickém zvedáku, který se v začátcích kapely neustále zasekával, se dnes můžeme blahosklonně pousmívat. Ovšem bez Petera Crisse skopávajícího části své bicí soupravy z několikametrové výšky v roce 1974 bychom rozhodně neměli točícího se Joey Jordisona, létajícího Travise Bakera, nebo Tommyho Lee na horské dráze.

Ohně, pyro, výbuchy, výtahy zespodu pódia, plošiny nad hlavami diváků a hlavně myšlenka, že lidi poslouchají i očima a hudební show musí chytit publikum i z vizuálního hlediska, to všechno bylo přelomové a díky tomu je kousek klasických KISS v de facto každém hudebním vystoupení současnosti napříč žánry. 

Show a image KISS byly zásadními prvky, které k nim přitáhly tolik fanoušků. A někteří z těch, kdo následně zformovali své vlastní kapely, si z KISS brali a berou výrazný příklad.

5. Nadčasové písničky

Ale veškeré fóry stranou, KISS jsou kapela a kapely jsou v první řadě o písničkách. Ačkoliv byl přes mnoho zubů sceděn názor, že KISS používají hudbu jen jako podprůměrný soundtrack ke svým koncertním divadelním serepetičkám, těžko by to k pěti dekádám dotáhl někdo, jehož muzika neoslovuje lidi napříč generacemi.

Nezapomeňme též na fakt, že v období let 1983–1996 hráli KISS bez masek a kostýmů. I přesto stále plnili stadiony, veškerá jejich alba z odmaskované éry byla minimálně zlatá a vyprodukovali i Top 10 hit (baladu Forever).

Ať už jde o nesmrtelné hity či některé skvělé tzv. „deep cuts“, mnoho muzikantů, kteří na KISS vyrůstali, vám sdělí, že to byly právě písničky, díky kterým seděli hodiny v pokoji a ošoupávali desky. A že show, či vzhled kapely je možná ke KISS přivedl – ale díky songům zůstali.

Outro

Padesát let jsme si mohli říkat, že dýcháme stejný vzduch s KISS. I přes všechny kontroverze a důvody, proč je nesnášet, je milují miliony fanoušků. O konci KISS a posledním koncertě 2. prosince v newyorské Madison Square Garden si můžeme myslet, co chceme, jejich odkaz však leží jinde a dle mého názoru rozhodně ne v digitálních avatarech. Vlastně to není ani jejich make-up a show a nakonec možná ani jejich desky. Ne. 

Odkazem KISS je právě to, kolika lidem předali pomyslnou pochodeň a udělali z nich muzikanty. Zažehli v nich jiskru a radost z hraní, dali jim pocit, že můžou, že to zvládnou. Na tomto základu pak vyrostly celé další generace hudebníků a kapel, které předávají dědictví dál – a všichni společně tu pak zanecháme lepší svět pro Keitha Richardse.

Hezké svátky a ať to nám všem v novém roce dobře ladí!