Zápisky Frontwoman #25: Proč se všichni můžou zbláznit z nových Stounů?

Od 20. října 2023 jsme na českých hudebních internetech a sociálních sítích mohli pozorovat zajímavý trend. „Už jsi slyšel/a nový Stouny?!“ zněla frekventovaná otázka, které se prakticky nedalo uniknout. 

Osobně jsem kouzlu Rolling Stones nikdy nepropadla. Stavím se k nim rozhodně s respektem, jenž si legenda jejich kalibru zaslouží, zároveň však s jistou dávkou odstupu. Přestože takovou Gimme Shelter považuji za jednu z nejúžasnějších skladeb, která kdy vznikla, písňové favority z obsáhlé diskografie kapely bych jinak spočítala na prstech jedné ruky. A když vyšel Angry, pilotní singl z nového alba, cenila jsem sice skvělý zvuk, ale uchvácena jsem nebyla.

Poté, co jsem slyšela celou desku, jsem se však pokorně připojila k tleskajícím zástupům. Nikoliv proto, že by mě reklama „per huba“ z klávesnic mé sociální bubliny natolik ovlivnila. Ne, já jsem prostě jen byla úplně normálně šťastná a okouzlená, a to z následujících důvodů:

1. Fantastická rytmika

Z basáků a bubeníků si sice my kytaristé děláme legraci, ale ve skutečnosti je máme rádi a co víc, potřebujeme je. Jsou to totiž právě oni, kdo písničku buď „udělají“, nebo zmrví, a jsou to taky oni, kdo může dobré album posunout na album fantastické.

Hackney Diamonds se pyšní rytmikou z kategorie Neuvěřitelné. Vymýšlí se tam něco novátorského? Ne. Jedná se o gejzír čiré a nikdy předtím neslyšené geniality? Ne. A proč taky? Na prvním místě je song a to, jak jeho vyznění podpořit groovem. Utáhnout, když je potřeba. Rozjet to, když se může – s naprostým nadhledem, elegancí a lehkostí muzikantů, kteří nejen umí, ale hlavně vědí kdy, co a kde použít.

Mou osobní teorií je, že tuto schopnost přinese (kromě dekád zkušeností) též až věkem získaná zdravá dávka „uprdelismu“. Žádné spoutání tím, co by se vlastně jako mělo, žádná očekávání, žádný kalkul. Nah, I'm too old for this shit. Tady je muzika, máme z ní radost, takhle ji hrajeme, protože ji tak cítíme.

Tato svěžest, pozitivita a zároveň floutkovství podložené skvělým muzikantstvím tryská z každé drážky Hackney Diamonds. A základ mu daly různé verze rytmických sekcí, které se na albu objevují. Charlie Watts bubnuje na dvou písních, zbytek po jeho skonu převzal Steve Jordan. O basu se podělili Richards, Wood, producent Andrew Watt, bývalý basák Bill Wyman a někdo, kdo se jmenuje Paul McCartney.

2. Skvělé kytary

Stárnu – ne, zraji, což se mimo jiné projevuje tím, že namísto navrstvených hi-gain „zdí hluku“ vycházejících z třiceti Maršálů a dvaceti Mesin najednou dovedu ocenit i odlišný přístup ke kytaře. A třeba kytary na Hackney Diamonds mi zase jednou ukázaly, že méně někdy znamená více.

Když se do alba zaposloucháte, zjistíte, že tam těch kytar vlastně tolik není. V jednom kanálu Richards, ve druhém Wood, sóla veprostřed, nazdar. Kytarový tandem nepotřeboval do písniček dodávat hutnost, tu už bohatě zajistila výše zmíněná rytmická sekce, a tak oba muzikanti svým léty ověřeným receptem dodali kompozicím texturu, vzdušnost a hravost.

Richards s Woodem spolu žijí ve strunném manželství už tak dlouho, že naprosto ví, co od sebe mohou čekat. Čili si dovedou party složit a zaranžovat tak, že dohromady sedí jako zadnice na hrnec, a to přesto, že kolikrát hraje každý z nich něco úplně jiného. Když se to hodí, sejdou se, případně se harmonicky a/nebo rytmicky doplní, často kolem sebe, rytmiky a hlavního zpěvu ale spíš tak tančí a nachrčeně povlávají. A neskutečně to funguje.

Takže až zase budete sedět ve studiu a bušit tam jednu identicky znějící powerchordovou stopu za druhou (a divit se, že to nějak nefunguje), pusťte si Whole Wide World nebo Mess It Up.

3. Charismatický Jagger

Nebudu předstírat, že jsem znalkyní Rolling Stones, protože nejsem. Taky proto není cílem tohoto článku stavět Hackney Diamonds do kontextu s jinými albovými zářezy kapely, porovnávat a analyzovat s přihlédnutím k dané éře a tak dále. To s dovolením přenechám stounofilům, já jsem podobně praštěná, jen když jde o KISS.

Co na mě z Hackney Diamonds však dýchá výrazně, je mladistvost a naléhavost projevu Micka Jaggera. Nevím, zda takhle působil vždycky, nebo jestli mu smrt parťáka Charlieho Wattse a přibývající léta dala nějaký kopanec, možná svěžesti jeho vokálů trochu pomohla produkce, ale jedno je jisté: Jaggerův zpěv má drive, koule a je přesvědčivý. A když zpívá o špinavém bytě ve Fulhamu a o tom, jak nikdy nevěděl, kde bude další noc spát, nemyslíte si, že jde o unylé nostalgické plky milionářské rockové fosilie, ale naopak mu jeho emoce věříte a ponoříte se do toho světa s ním.

Namísto přílišného sázení na kartu sentimentálního vzpomínání (což by mu možná i bylo odpuštěno) se Jagger vžil do role životem otřískaného vypravěče. Nebojí se ukázat emoce, city, naději, a podat všechno tak nadčasově, že i když jste o celá desetiletí mladší, připadáte si s ním na stejné lodi – vždyť přece cítíte a zažíváte totéž.

Byť se Jagger někdy ve svém vyprávění vrátí do minulosti, je to tak přesně akorát. A když se pustí do kritiky dnešní doby, nečiní tak prvoplánově, nabubřele a boomersky okázale. Spíš s pokrčením ramen konstatuje, že některé věci, co se dneska dějí, zkrátka nechápe. S tím se také můžeme snadno identifikovat. Občas nechápeme ani my.

4. Kvalitní výběr hostů

V kultuře různých „features“ a „collabs“ se stalo spíše výjimkou, když udělá interpret desku a nikoho si na ni nepozve. Někdy je to průšvih, jindy to má šťastné konce a v případě Hackney Diamonds to dopadlo výborně. Rolling Stones si totiž nemusí brát na desku další spolucelebrity, aby pozvedli úroveň materiálu, dodali písním lesk, nahonili čísla a nafoukli promo. Když si řeknou, že v jednom songu chtějí Eltona, v dalším McCartneyho a ve třetím Wondera, je to proto, že jsou to Rolling Stones. Můžou si dělat, co hergot chtějí, a sedí jim to tam.

Vítězstvím desky je za mě ale Lady Gaga, která svým vokálem ve Sweet Sounds of Heaven vrátila Stones do doby alba Let It Bleed, kde jim v písni Gimme Shelter zpívá Merry Clayton. Duet perfektně zapadá do skládačky alba a nádherná barva i síla hlasu Lady Gaga je balzámem na duši.

5. Úžasný zvuk

Předně si řekněme, že za úspěch alba Hackney Diamonds může vlastně Ozzy Osbourne. Byl to totiž právě on, kdo si v roce 2020 vybral k produkci svého alba Ordinary Man chlapíka jménem Andrew Watt. Věkový rozdíl nebyl překážkou a Ozzy vůbec nehleděl na fakt, že v době, kdy se jeho nový producent teprve učil chodit, on sám psal s Lemmym a Zakkem album No More Tears.

Přestože Watt, ročník narození 1990, začínal svou hudební kariéru kolem roku 2013 s Justinem Bieberem, časem prokázal výjimečný talent pro úplně jiný žánr. Jako by uměl nevídaným způsobem vlít novou krev do žil a čerstvý zvuk do tvorby starších legendárních muzikantů (kromě Ozzyho též Eltona Johna nebo Iggyho Popa). Wattova reputace raketově stoupala, nakonec jej Stounům doporučil Paul McCartney a takhle se ve zkratce stalo, že osmdesátiletí muzikanti vešli do studia s téměř o padesát let mladším producentem.

Ukázalo se, že i tady ono spojení zafungovalo téměř magicky. Andrew Watt ideálním způsobem zkombinoval respekt ke starému s novými postupy. Citlivě zachytil a podpořil esenci Rolling Stones, a nosné prvky ještě vyexponoval zvukem, který z nich dělá současně a svěže znějící těleso. To však stále staví na rockových základech, jež ostatně kdysi pomáhalo tvořit.

6. Pozitivní vyznění alba

Asi se všichni shodneme, že za poslední léta jsme si užili srandy kopec a i do nového roku vstupujeme s nemalou bagáží na hrbu. Nová deska Rolling Stones jako by to jistým způsobem reflektovala a zároveň vnášela do světa trochu víc radosti, pohody a rokenrolu.

V době, o které se říká, že nepřeje rocku ani deskám, vyšla skvělá rocková deska a má úspěch. Primárně ne díky tomu, že ji vydal lovebrand Rolling Stones, ale hlavně proto, že je dobrá a oslovila i posluchače, kterým je tahle kapela obvykle upřímně jedno.

Stones se nesnaží lhát, že je všechno dobrý. Ale zpívají o tom, že už jsme si těžkostmi prošli nejednou (a když ne my, tak oni určitě) a vždycky nakonec všechno dobrý bylo. Tahle dávka naděje, nadhledu a upřímné pozitivity, která zároveň nepopírá realitu, je možná tím, co jsme potřebovali. Dlouho mi žádné album neudělalo takovou radost jako Hackney Diamonds.