Zápisky Frontwoman #3: Potěmkinovy vesnice half-playbacků

Řekněme si to narovinu: ano, je rok 2022 a jiná doba. V moderním metalu vládnou samply, trap beaty a multiscale kytary podladěné až někam do... nepochopitelných hloubek. Vzhledem ke svému „roku vydání“ 1993 se ještě nepovažuji za boomera a některé zástupce žánru mám fakt ráda. Nicméně tento hudební vývoj vede k častému přesvědčení, že cokoliv zahrané bez samplů je oldschool.

Přitom zahrát tak, aby byl zvuk plný i bez uměle dodaných ploch, není sranda. Je k tomu potřeba určitá instrumentální zdatnost, skvělá rytmika a umění aranží tak, aby se sonický prostor vyplnil (anebo to tam prostě narvat jako Motörhead, s takovou rychlostí, hlasitostí a energií, která vás přejede jako parní válec).

Udělejme si ještě pořádek v pojmosloví. Jedna věc jsou samply, čili přednahrané stopy synťáků, zvukových efektů, nebo nástrojů, které v kapele obvykle nefigurují. To v rámci rozumných mezí pochopitelné je. Ale druhá věc jsou vyloženě half-playbacky, čili pomocné doprovodné kytary, zpěvy a nedejbože i sóla, basa, bicí. Tedy to, co by si muzikanti mohli zahrát či zazpívat sami. Jenže nemůžou, nechtějí anebo neumějí.

Instantní orchestr

Kvalita studiových nahrávek jde stále nahoru a studio umožňuje neskutečné věci. Kytaristé mohou nahrát devadesát kytarových stop, celé to úžasně rube a všem z toho samou radostí padají sluchátka z hlavy. Jenže pak přijdou do zkušebny a zjistí, že jenom vlastníma rukama a ve dvou kytarách místo devadesáti to prostě nehraje, zní to prázdně. A nebo ještě hůř, že bez možnosti hrát part po částech a na víc pokusů to ani reálně neuhrají.

V tu chvíli mají muzikanti dvě možnosti – buď přearanžovat písničku, případně cvičit tak, aby se to uhrát dalo, nebo si pomoci přednahranými stopami. Stále více hudebníků volí to druhé; a pokud zákulisní pomoc vůbec přiznají, omlouvají ji tím, že když tam ty stopy přece pomáhají a ven to zní líp, proč by posluchačům ten lepší zážitek nedopřáli.

Všeho s mírou

Každý má na toto téma jiný názor a budu velmi zvědavá na ten váš. Osobně si myslím, že (ostatně jako vždycky a ve všem) jde o vhodnou míru – samply nebo přednahrané stopy jsou v pořádku do chvíle, kdy by daná písnička i bez nich pořád zněla a byla odehraná skvěle. Jinými slovy dokud se jedná o pár vkusných „ozdob na dortu“, který by ale byl pořád chutným dortem i sám o sobě. Špatně je to dle mého názoru v momentě, kdy cokoliv předtočeného zakrývá vyprázdněnost písničky, instrumentální nedokonalosti muzikantů, či nesehranost kapely.

Každý chápe, že muzikanti jsou taky jen lidi a ne vždycky mají ideální den, kdy hrají bez chyb. Řešit to ale skoro majoritním playbackem tak, aby to pokaždé znělo stejně dobře, je průšvih a podvod. Navíc, hrát s pomocnými stopami není úplně legrace. Zaprvé, bicí musí hrát absolutně přesně dle metronomu, zadruhé, jak to tak bývá, technika občas selže, odhalí nepěknou skutečnost a uvrhne muzikanty do pořádného trapasu.

Komu se half-playback vymstil

To se stalo třeba Santa Cruz, kteří si poměrně nedávno uřízli neskutečnou ostudu, když se ukázalo, že jim na playback jede skoro kompletní song. Doslova monstrózní fail, byť údajně nezaviněný, za sebou mají i Lordi. Ti prý byli v rámci televizního vystoupení ruskou produkcí donuceni hrát na playback z cédéčka, které se zaseklo. Moji milovaní KISS zase měli co vysvětlovat, když vyšlo najevo, že Paul Stanley na rozlučkovém turné svým opotřebovaným hlasivkám nechává pomáhat vokální track, a to dosti signifikantně.

Ani na tuzemské scéně nemáme nouzi o kapely, které z koncertního péáčka zní jako vymazlená nabušená dolby stereo nahrávka, přičemž vypadne-li jim half-playback, výkon se mění v garážovku chrchlající z PC repráků roku výroby 2001.

Když je playback menší zlo

Můžeme se bavit o tom, co je lepší – zaplatit si lístky na koncert a slyšet skvěle odvedený výkon a show, načež se dozvědět, že je to celé nablýskaná fasáda zakrývající polorozpadlý barák. Anebo být za své peníze svědkem kruté a uši drásající reality, kdy jsou zejména stárnoucí zpěváci pranýřováni za příšerné vokální výkony a kytaristé kontinuálně rozladění jako Alena Schillerová, když jí dojdou data.

Pro příklad první varianty mi dovolte sdílet svůj zážitek z jiného žánru, který obohatil letošní ročník Colours of Ostrava. V rámci lovení potravy jsem procházela kolem hlavního pódia a slyšela něco, o čem jsem se domnívala, že se v line-upu festivalu s tak zvučným jménem a obvykle skvělou dramaturgií nikdy nevyskytne.

Princess Nokia je newyorská rapperka momentálně se chlubící zhruba miliónem sledujících na Instagramu a neskutečnými čísly na streamingových platformách. Když si posluchač (nebo možná lépe řečeno konzument) její nahrávky poslechne, jsou producentsky vybroušené jako diamant a zcela vyhovující trendům. Pokud se ale její hudební produkce přesune do koncertní verze, nastává katastrofa.

Zjevně v rámci absence jakékoliv sebereflexe si interpretka neuvědomuje, že vůbec neumí zpívat a neměla by se o to ani pokoušet, protože co ve studiu dodá autotune, naživo nedožene nic. Kombinace neintonujícího a špatně odfrázovaného zpěvu a rapu (nebo co to vlastně bylo) s vytuněným half-playbackem těch samých partů zákonitě dopadne jedině blbě.

Princess Nokia se to sice snažila zachránit zvukem sirény či klaksonu po každé druhé větě, otíráním si jazyka a všech dalších částí těla ručníkem, komunikací ve španělštině a dojatým pláčem (nemálo lidí v publiku plakalo také), ale typicky české sarkastické reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Divák možná nepozná vždycky všechno. Ovšem takhle okatou neupřímnou fušeřinu ano.

Jasně, v popu nejsou podobné praktiky nic nového. V tomto žánru jde o vzhled, viralitu, kontroverzi a další aspekty generující #čísla, přičemž hudba je často podružná. Rock a metal jsou ale podle mě disciplínou, která s live koncerty stojí a padá, a tak by ty koncerty opravdu měly být živé.

Proč chtít dokonalost za cenu podvodu?

Nejsem vrcholná instrumentalistka ani vokalistka a věřte mi, že občas si během hraní říkám, jak by bylo fajn mít to pošéfované, aby všechno vždycky znělo skvěle. Ale lhát se nemá. A zajímalo by mě, jak z toho sám interpret může mít radost, když pozoruje nadšené reakce publika a ví, že reálně předvedl jen asi padesát procent toho, co slyšeli.

Věřím, že když už muzikanti backing nahrávky musí nebo chtějí mít, vždy se dá najít rozumný kompromis, který koncertní verze písniček decentně vyšperkuje, aniž by kapelu posouval na level, na kterém reálně hráčsky není. Pokud muzikant nezahraje to, co chce, ať cvičí. Pokud je to dlouhodobě nad jeho instrumentální schopnosti, lze zvolit jinou aranž, anebo vzít do kapely kvalitnějšího hudebníka. Nebo se na to vykašlat.

Jestliže ale trend stále nestydatějších polovičních, tříčtvrtečních, anebo celých playbacků bude pokračovat, čeká nás za pár let na koncertech stále více umělců bez soudnosti a/nebo zcela generická skvěle znějící sterilní muzika bez chyb... a bez duše.