Zápisky Frontwoman #4: UK turné s The Agony – radost, parta a skvělé zážitky

Intro

Už před rokem touto dobou jsem se seznámila s chlapíkem jménem Steve Iles. Na „internetech“ jsem totiž zahlédla fotku, na níž je s mou kámoškou a na sobě má triko Sour Bitch. Výrazně mě potěšilo, že Angličan podporuje tuto tuzemskou ženskou bandu, takže jsem mu věnovala radostný komentář. Začali jsme si psát a ukázalo se, že právě holky ze Sour Bitch jely v Anglii turné, které jim Steve organizoval.

Jelikož líná huba znamená holé neštěstí, poslala jsem Stevovi odkazy a optala se, zda by nás tam nechtěl přivézt také. Líbily jsme se mu, chtěl nás, nabídl termíny, my souhlasily, a bylo hotovo.

Obrovské poděkování patří kamarádům z kapel Sour Bitch, Dirty Blondes a Anteater. Vzhledem k tomu, že právě tato seskupení už turné se Stevem jela, s blížícím se začátkem naší šňůry jsem právě na ně směřovala své otázky a všichni byli velice vstřícní a pomohli nám.

Nezdá se to, ale k řešení toho bylo hodně: jak s sebou vzít letadlem kytary, abychom z nich neměly třísky? Co všechno musí mít naše bubenice Kajda? Vejdou se jí činely do kufru? Kolik merche utáhneme a jak na to, aby nám ho nevzali, neztratili nebo nezpoplatnili? Jak se dostaneme na první koncert do Brightonu? Jak se přepravíme ze základny v Manchesteru na pondělní let domů?

Nakonec se vše zdárně zorganizovalo, úspěšně jsme se přemístily do Anglie a turné mohlo začít.

Středa, 24. srpna – Brighton, The Pipeline

Brighton je nádherné přímořské město na jihu Anglie, přičemž v den výkopu šňůry se britské počasí rozhodlo, že nám dopřeje nebe bez mráčku a teploty šplhající ke třicítce.

Ve chvíli, kdy spolu se svou lepší polovičkou vystupuji z vlaku z London Bridge a táhnu s sebou kufr, tašku a na zádech mahagonovou kytaru ve futrálu vycpaném deseti tričky s logem The Agony, mi sice pařák úplně nevyhovuje, ale i tak se usmívám. Místní uvolněná a srdečná atmosféra mě pokaždé dostane.

Holky z kapely mě mezitím přes Messenger radostně informují, že právě přiletěly na letiště Stansted, a to včas (!), s kytarami vcelku (!) a s kompletní bagáží obsahující též další merch, virbl a činely (!). Odcházíme tuto šťastnou novinu oslavit na pláž, kde máme v plánu počkat, než mé spoluhráčky dorazí za námi.

Nadšené shledání a kompletace hudebního tělesa se koná za dvě hodiny, načež to máme jen tak tak, abychom stihly přebalit merch z různých kufrů do jedné tašky a připravit se. V půl šesté jsme totiž očekávány v klubu The Pipeline, který je naštěstí za rohem. Zde nás již nedočkavě vyhlíží náš promotér Steve, místní pořadatel Andy a zvukař Jamie, jakožto i další tři kapely, které nás s námi ten večer hrají. Přecvakávám na angličtinu, seznamujeme se a s pintou piva v ruce navazujeme nová přátelství.

Před zvukovkou obhlížíme prostor, kde budeme hrát, a nástrojovku, která nám je zapůjčena. Na pódium se sice sotva vejdeme a já už teď vím, že Kajdin pravý crash mi bude mírně řečeno rozverně lechtat ucho, erární Marshall JCM800 má menší zkreslení, než bych potřebovala, a samozřejmě je to pouze jednokanál, ale zvládáme všechno, těšíme se a vtipkujeme.

Po zvukovce se vydáváme na alespoň krátkou procházku na Brighton Pier, což je známé molo s arkádovými hernami, lunaparkem a stánky všeho druhu – od kýčovitých suvenýrů přes lízátka až po fish & chips. Dle očekávání si okamžitě rozměňuji bankovky za mince, házím je do Dance Dance Revolution arkády a další čtvrthodinu se odtamtud nehnu. Přidává se ke mně Peťa a kolemjdoucí dostávají jedinečnou šanci spatřit dvě rockové kytaristky tančit na I Will Survive od Glorie Gaynor.

Po turistických radovánkách se vracíme do klubu, kde už je zábava i hudba v plném proudu a momentálně to tam sází třetí kapela takovým způsobem, že téměř padá dům. Je načase se chystat – na přípravu máme jen dvacet minut a v jedenáct se musí končit. Anglické venues (místa konání koncertu) obvykle nemají šatnu, takže se převlékám na tmavém požárním schodišti, jednou rukou si zapínám zip od kalhot a druhou úspěšně chytám padající kytary.

Koncert samotný je přesně ve stylu The Agony: je jedno, jestli hrajeme v Čechách, v Nizozemsku, v Anglii, v O2 aréně, na festivalu, nebo v malém klubu v Brightonu – vždycky to tam valíme do plných. Zvuk je solidní, Jamie zjevně ví, co dělá a co si může v tomto malém prostoru dovolit. Lidí se sešlo dost a rozjíždějí headbanging. A já radostně zjišťuji, že mluvit k publiku v angličtině mi docela vyhovuje a našich pětačtyřicet minut utíká až příliš rychle.

Končíme na minutu přesně a v pokoncertní euforii ihned míříme k baru pro pintu, což vlastně ani nemusíme, neb fanoušci nám už několik piv přinesli ven na stůl, odkud rovnou mizí i první kusy merche. Andy je nadšen, my také, Steve také. Ještě je před námi ale vidina půlnočního přejezdu do Manchesteru, takže jen nerady opouštíme večírek a jdeme zjistit, jak do Steveovy Škody Octavie vecpat pět lidí, čtyři kufry, tři kytary, dva batohy a jednu Pearl dvoušlapku.

K obrovskému překvapení všech okolo, a nás zejména, končí tento muzikantský tetris úspěchem. Ovlivněny únavou a anglickým lagerem si ani nepřipouštíme, že se zadní sedačky auta mění v plechovku sardinek a že máme na stehnech něco kolem sympatických třiceti kilo kytar v tvrdých kufrech. Vesele se loučíme s brightonským kolektivem a s punkrockovými písněmi na rtech se vydáváme na pětihodinovou cestu na sever.

Čtvrtek, 25. srpna – Stockport, The Spinning Top

Po půlhodině cesty se rozpustilá nálada našeho osmikozého kvarteta mění v lehčí (a postupně těžší) nervozitu vzhledem k nutné potřebě odskočit si na toaletu, kdy ovšem britské dálnice nedisponují takovou frekvencí čerpacích stanic a odpočívadel jako u nás doma. Na nejbližší „services“ přijíždíme až po velmi náročných třiceti mílích a náš následný sprint přes parkoviště na dámské záchody by nám mohl závidět i Usain Bolt. Jakmile s úlevou dosedáme zpět do auta, už ani nemáme energii posilnit se gintonicem, který nám namíchala Domča, a okamžitě usínáme.

Probouzíme se ve čtyři hodiny ráno na dalším odpočívadle, protože Steve potřebuje pauzu. Obyvatelky zadních sedaček mají na čelech otlačené zámky od kytarových kufrů a takto označkovány se, nikoliv nepodobné čtveřici zombie, vydáváme pro malou noční sváču. Tu následně konzumujeme přímo na parkovišti, unavené k zbláznění a za postel schopné i zabíjet. Jak říkají hoši z Krucipüsk: „Rokenrol, to není prdel.“

Přání se nám nakonec plní v půl sedmé ráno, kdy zastavujeme na typicky anglické ulici před typicky anglickým řadovým domkem v Hyde na předměstí Manchesteru. Naší základnou se na příštích pár dní stává číslo popisné 38, mezi muzikanty s láskou přezdívané Chateu Iles. Z posledních sil taháme veškeré naše krámy do domu a nahoru po schodech, Domča s Peťou si zabírají jeden pokoj, Kajda a já druhý, a dřív než si stačíme říct „dobrou“, padáme za vlast do měkkých peřin...

Tři hodiny odpoledne, budí mě slunce a hlad. Otevírám oči vedle stále dřímající Kajdy a rozhlížím se po ložnici, které (stejně jako zbytku domu) Steve vtiskl svou duši punkrockera. Stěnu naproti mně zdobí desítky úhledně vyskládaných cédéček a kazet, každý centimetr dalších zdí je pak polepen plakáty všech akcí, kterých se Steve zúčastnil nebo je pořádal.

Hned vedle postele mám plakát kapely Syteria, se kterou jsme hrály v Praze, a fotky uskupení jako Dirty Love, Vice Squad, Healthy Junkies, Vibrators a další mě vmžiku vracejí do mých teenage let. Je jasné, že tady se mi i nadále bude spát jedině dobře.

Steve je navyklý na dynamiku turné, která organizuje, a tak přesně ví, ve kterou hodinu se po nočním přejezdu muzikanti začnou probírat a shánět po něčem k snědku. Z dolní kuchyně se k nám tedy postupně line vůně kávy a anglické snídaně a netrvá dlouho, než se naše vyhladovělé uskupení sejde u stolu a lačně pustí do neskutečné hostiny, kterou pro nás Steve připravil. Až poté, co jsou naše zásadní životní potřeby naplněny, nám dochází, že dneska večer zase hrajeme; tentokrát to ale bude pohoda, do Stockportu je to jen asi dvacet minut cesty, a tak můžeme zbytek dne bezostyšně proflákat, abychom byly na koncert plné sil.

The Spinning Top je malý klub s velmi oddaným a přátelským personálem. Dozvídáme se, že jedna ze dvou předkapel musela bohužel odříct účast, což je prý škoda, protože mohli přitáhnout dost lidí. Na smutnění však není čas, neb se musíme seznámit s naši nástrojovkou pro dnešní večer. Peťa obdržela Laney tranzistorák, já celkem hratelné Marshall kombo.

Následně přichází pár našich krajanů a kámošů, můj kamarád ze Skotska, který vážil cestu až z Leedsu, a pár našich nových velkých fanoušků. Účast ještě podporujeme lovem kolemjdoucích na ulici, v případě tří kusů se nám to daří a předkapela Tuareg (duo, obvykle prý trio, ale „basák dneska neměl čas“) již začíná své vystoupení.

Převlékám se za změtí stolů a židlí mezi našimi taškami a obaly. Když se pak dostáváme na pódium, vnímám, že se nám hraje o dost lépe než předchozí den. Taktéž zvuk je opět parádní a publikum, přestože v sále není narváno, reaguje nadšeně. Svou náklonnost a podporu nám pak lidi potvrzují pokoncertní smrští u stolu s merchem.

Poprvé za dlouhou dobu registruji i náklonnost jiného druhu, již mi projevuje jedna z atraktivních přítomných slečen. Čeká na mě u merche, ale tričko si nekoupí. Čeká na mě u baru, ale pije jen ona. Čeká na mě dokonce i na záchodě, aniž by tam na rozdíl ode mě opravdu potřebovala.

Zatímco z péáčka řvou Girlschool, které pan majitel k mé velké radosti pustil, asertivně vysvětluji slečně, že je sice krásná, ale se mnou to nepůjde, a tak zklamaně klopýtá za Peťou, za Domčou a pak i za konsternovanou Kajdou, které se ptá, jestli jako hraje v kapele, přestože ji před půl hodinou viděla a slyšela bušit do bicích. Rock'n'roll dlouho nebyl tak heavy.

Jak to celé skončilo, to už se bohužel nedozvídáme, neboť i navzdory párty náladě volíme návrat na základnu. Jeden z fanoušků nám daroval čtyři lahvové Guinnessy, které o hodinu později radostně pijeme ve Steveově jídelně, zatímco nám on servíruje fantastické a legendární sýrové toasty. Cítíme se, jako bychom právě odehrály Wembley a byly největší rockstars na planetě, vykládáme si a smějeme se. Jsme čtyři holky z Prahy, které právě jedou turné v Anglii – člověk by v tu chvíli jen těžko našel šťastnější kapelu.

Pátek, 26. srpna – Shrewsbury, Albert’s Shed

Naše biorytmy se již plně přehodily do rock'n'rollového módu, a tak vstáváme v jednu odpoledne a přejeme si „dobré ráno“. Do nového dne nás opět vítá anglická snídaně od Steva, tentokrát se však aktivně zapojujeme. Zatímco se Peťa s Domčou domlouvají, že zítra uvaří curry, já si beru na starost mytí nádobí a slibuji, že k plotně v rámci zachování psychického a fyzického zdraví kolektivu ani nepáchnu.

Dalším bodem programu je doplnění zásob v supermarketu ASDA, a než se nadějeme, zase sedíme ve Škodovce a dvouhodinová cesta nás vede do Shrewsbury, kde máme dnes odehrát třetí koncert z pěti. Doufáme, že páteční večer do klubu Albert's Shed přivede více návštěvníků. Steve věří, že lidi přijdou, a dává k dobru, že místo je vyhlášené svými rockotékami, na kterých se paří do rána („Aha, takže je to něco jako takovej britskej Vagon,“ šeptáme si mezi sebou vědoucně).

Přijíždíme včas a s radostí konstatujeme, že Albert's Shed je prostorný a skvěle vydekorovaný klub s dlouhým barem, kvalitním péáčkem, Guinnessem na čepu, patrem, které máme do koncertu jen pro sebe, a soukromým balkónem, kam se následně chodíme venčit (čti kouřit). Seznamujeme se také s naší novou sympatickou předkapelou Grace Solero, která s námi odteď pojede koncerty až do konce šňůry. Kajdě tím padá kámen ze srdce, protože usměvavý bubeník Dave ji ubezpečuje, že s sebou bude vozit všechny stojany na činely.

Nástrojovková loterie mi tentokrát přihrává Vox AC30, z čehož vůbec nemám radost, protože ta věc prostě nekreslí. Měním ho s Peťou, která si k tomu může přes pedálový efekt přikopnout aspoň nějaký distortion, a beru si kombo Peavey. Za léta hraní jsem zvyklá na svůj zvuk a aparát, takže neustálá nejistota ohledně toho, jaký kus vybavení zrovna dostanu, je pro mě na turné asi tou největší výzvou.

Navíc mi z nějakého důvodu nefunguje ani KHDK clean boost pedál. Čistý zvuk se tedy pokouším tvořit „poťákovou metodou“ (mám-li hrát clean, přecvaknu si na téměř ztlumený krkový snímač). Taky jsem si do Anglie radši vzala svou záložní kytaru, která je sice krásná a zvukově plná, ale (jak už tak Firebirdy bývají) těžká a nestálá v ladění. Všechny tyhle aspekty mi při hraní ubírají komfort, nicméně zvládnutelné to je.

Zvukovka mi dělá radost, úroveň zvukařů na turné je zatím skvělá. Místňák Craig ve své kleci čaruje a my si říkáme, že jestli to takhle zní teď, do lidí to bude už naprostá paráda. Na pódiu nás střídají Grace Solero, aby si nazvučili i oni, a jakmile za to berou, padají nám brady. Takhle skvělou a sehranou kapelu jsme dlouho neviděly a když si jdeme trochu projít město, debatujeme o tom, jak těžké bude po téhle partě hrát. Rozpovídáme se natolik, až z toho zase jednou hladovíme, takže vycházka končí v místním Wetherspoons, kde si objednáváme večeři. Když se pak vracíme do klubu, debatujeme prozměnu o tom, jak těžké bude po téhle žranici hrát.

Jelikož musíme opustit naše soukromé patro, převlékám se v prázdné místnosti metr krát metr u nouzového východu, zatímco holky paří na famózní Grace Solero. V korzujícím fotografovi poznávám krajana Michala Grulicha, který se před lety usadil v Bristolu, a udělal si výlet do Shrewsbury jen kvůli nám. U baru pak stojí fanoušek Pete, jemuž naše včerejší vystoupení ve Stockportu nestačilo a rozhodl se pro dvojitou agónii i přes náročnou cestu a zrušení dvou vlakových spojů. Naprostá většina příchozího publika nás však vidí zcela poprvé. Nedlouho po odpálení našeho setu ale jasně cítím, že si je získáváme na svou stranu. 

Náš setlist pro britské turné má zhruba padesát minut a jenom ty nejlepší písničky. Nejvíc fungují ty nejnovější – pomalá Nothing in the World a skočná She Said. Tu hrajeme ke konci, zpívá s námi celý klub a závěrečným přídavkem Let’s Get Wasted / Ace of Spades naše vystoupení vrcholí za hlasitých ovací. Celé zpocené a radostné se odebíráme rychle převléct a pak držíme stráž u pultu s merchem. Mezitím se rozjela rockotéka a houfy omladiny kolem nás tančí na The Clash.

Steve nabízí, že chceme-li pařit, půjde spát do auta a na základnu vyrazíme, až se dostatečně vyřádíme. My však rozumně a profesionálně odpovídáme, že raději pojedeme domů. Přece jen jsou před námi ještě dva koncerty a aspoň jednou na tomto turné bychom rády vstaly před polednem. Zbývá tedy naložit věci, pochytat zbytek kapely a vyrážíme směr Manchester.

Den číslo tři opět hodnotíme nanejvýš kladně.

Sobota, 27. srpna – Rotherham, The Hive

Naše malá heavy punk rocková domácnost se sehrála a šlape jako hodinky. Péťa s Domčou vaří, Steve procesuje videa z předchozích koncertů, Kajda inventuruje merch a pere prádlo, já dokumentuji.

Obvykle, stejně jako většina kapel u nás, hrajeme víkendovky, výjimečně nějaký ten čtvrtek. Celotýdenní turné je pro nás tedy zbrusu novým zážitkem – nejsme zvyklé, že jediné, co musíme, je odehrát večer koncert a jinak si můžeme dělat úplně co chceme. Na začátku je to samozřejmě euforie, ale už po druhém koncertu jsme zjistily, že to chce taky nějakou sebedisciplínu a že permanentní párty styl by měl negativní následky na naše hraní. Což nám ale nezabrání si lupnout si po snídani jedno pivko, zatímco se v Kajdině a mojí ložnici scházíme k pár kolům naší oblíbené společenské hry Desítka.

Naší dnešní destinací je jižní Yorkshire, konkrétně město Rotherham nedaleko průmyslové metropole Sheffield. V line-upu večera je šest kapel střídajících se na dvou pódiích hospodoklubu jménem The Bridge Inn / The Hive, před námi hrají opět Grace Solero a my máme celý večer zavírat. Namísto zvukovky (první kapela už má všechno postavené a připravené) volíme rychlý line-check těsně před koncertem, mě se však při pohledu na nefungující aparát Marshall zmocňují lehké obavy.

Další dvě hodiny se nesou ve znamení čekání, kdy se snažíme rozptýlit prohlídkou klubu (disponuje artefakty typu rakev, Lemmyho basový aparát, povlečení s designem krvavých stop a tak podobně) a důkladnou kapelní diskusí. Do hracího oblečení se soukám v ložnici pro kapely, kde design krve poněkud děsivě převládá, nicméně poprvé mám při přípravě něco jako šatnu, teplo, světlo a prostor.

Jakmile se konečně dostáváme na pódium, ospalost z nás velmi rychle padá. Zaprvé proto, že na nás přišlo ze všech kapel nejvíc lidí, a zadruhé proto, že tentokrát zvukař hrubě nezvládá. První čtyři písničky trpím, protože zvuk mojí kytary je úplně jak z prdele (špatně fungující aparát nahradila jakási distortion krabička do smyčky) a odposlechy houkají tak, že poprvé za celé turné mám chuť něco (nebo někoho) nakopnout.

Hraju a zpívám skoro po paměti a modlím se, aby s tím pískáním něco udělal. Nakonec to nějakým způsobem rovná na přijatelnou úroveň a dohráváme set, aniž bych do mikrofonu řekla jediné sprosté slovo nebo podlehla svému nutkání k násilí. Kromě zvuku je všechno ostatní v pohodě: kapela sehraná a šlapající, reakce publika hlasité a pozitivní. 

Po koncertě je nám opět krásně – konverzujeme s fanoušky, část kapely kecá s klukama z Grace Solero, já vtipkuji s Julií z kapely Syteria, která se na nás přijela podívat, a večer se nakonec vyvrbí tak hezky, že celý klub zavíráme a poněkud podroušený majitel nás muzikanty musí skoro vyhánět. Jelikož není kam jinam jít, odjíždíme domů.

Neděle, 28. srpna – Harrogate, The Den

Turné ubíhá rychle a dříve než se nadějeme, je tu poslední den a poslední koncert. Poté, co kolem poledne snídáme namísto anglické snídaně skvělé curry od Peti a Domči, posledně jmenovaná trvá na tom, že by bylo super vidět na šňůře aspoň něco málo krom klubů, odpočívadel a dálnic. Vyrážíme tedy na malý průzkum centra Manchesteru.

Na prohlídku města nám stačí hodina a půl – procházíme bleší trhy a výprodeje vinylů, nakoukneme do nejmenšího baru v Evropě a procházíme pulzující a přeplněnou Canal Street, která zrovna žije posledním dnem festivalu Manchester Pride. Akorát to vychází na včasný návrat do pevnosti, kde nás vítá odpočatá Kajda, sbalený merch a uklizená kuchyň. 

Do Harrogate to máme hodinu a půl cesty, okolo Leedsu prší a netrvá dlouho, než dálnici vystřídají klikaté úzké silnice a pak ulice Harrogatu vedoucí až ke klubu The Den. Pošmourné počasí podtrhuje naši náladu, kdy jsme poprvé za celé turné s holkama trochu přešlé – možná je to únavou, možná smutkem z blížícího se konce hudební dovolené... a možná tím, že máme zase jednou hlad.

Přenecháváme start zvukovky Grace Solero a jdeme si ulovit nějakou potravu do Mekáče hned vedle. Zde zjišťujeme, že i v fastfoodovém řetězci může hrát vážná hudba se silnou dominancí příčných fléten. Už dřív jsem si něco málo z hrabství projela (Leeds, Sheffield a tak), takže nejsem překvapená a vím, že v Yorkshire je možné úplně všechno.

Například: i přesto, že obvykle jsou tu lidi úplně zlatí a přerazili by se pro vás, zrovna vy schytáte protivného zvukaře, který se k vám chová poněkud přezíravě a nevrle, a je překvapen, že jste si zvládly samy zapnout kombo Laney. Zatímco bojuju s nastavením, Kajda za bicími trochu panikaří, neboť zjišťuje, že mezi riserem a zadní stěnou je mezera, kam ona určitě slítne po zádech. Zvukař David bručí, že se to ještě nikdy nikomu nestalo. „Tak to budu první,“ reaguje Kajda. „Nope, hrajeme před váma, takže první budu já,“ směje se bubeník Dave. Nakonec tam nespadl žádný z nich.

Zvukař David pak napálil celkovou hlasitost z péáčka takovým způsobem, že jsme si v rámci zachování zdravého sluchu musely vzít pro poslech koncertu Grace Solero sluchátka. Nebylo divu, že náhodní příchozí si dali rychlopivo a zase mizeli – byly to šílené decibely mlátící se mezi stěnami. Ale nedalo se nic dělat a David nevypadal, že by se mu chtělo něco měnit.

Převlékám se v přístěnku na bordel vedle pódia mezi prkny, kabely, plechovkami od barev a obaly na nástroje našich dvou kapel. A jakmile beru do ruky kytaru a začínáme hrát, nepřemýšlím o ničem. Už nejsem unavená ani přešlá. Už je mi fuk, že není plno a těm přítomným nejspíš v tuhle chvíli praskají ušní bubínky. Už mě ani tolik nemrzí, že jedna z mých nejlepších kámošek, která bydlí kousek odsud v Leedsu, je momentálně na turné kdesi v Německu místo toho, aby nás sem přišla podpořit.

Prostě hraju to, co miluju, tady a teď, pro sebe, pro holky z kapely a pro ty skvělé lidi, kteří teď mohli dělat cokoliv, ale místo toho sedí v klubu v Harrogate a poslouchají úplně neznámou českou kapelu. A taky si uvědomuji, že jsem schopná odzpívat pět koncertů v řadě, za což v duchu děkuji svému rozhodnutí jít před pár lety za Beego Shea, učitelkou zpěvu. Nebýt jí a dechové techniky, kterou mě naučila, nejspíš bych poslední tři koncerty jen odchrčela.

Končíme a objímáme se – právě jsme odehrály první zahraniční turné v téhle sestavě! Přestože zítřek slibuje brutální itinerář cesty do Prahy, jdeme trochu slavit. Steve pořizuje poslední fotografie obou kolektivů se svou maličkostí, bubeník Dave objednává rundy Jacka Danielse a připíjíme si na seznámení, na loučení, na koncerty a na muziku.

Nevědět, že vstáváme v šest ráno (a teď je půlnoc a ještě nejsme doma), asi bychom zůstaly déle, ale i tak naše mírná náladička stačí k tomu, abychom na záchodech nejbližší benzínky zplna hrdla zpívaly ABBU.

Spát jdeme ve tři. Budík máme na šestou.

Pondělí, 29. srpna – cesta domů

Jako čtyři opuštěné bojovnice se v sedm patnáct ráno ocitáme na vlakovém nádraží Manchester Piccadilly, kam nás a všechny naše krámy hodil Steve cestou do práce. Po dlouhém a smutném loučení (přece jen, strávily jsme s ním a v jeho domě skoro týden) už je všechno na nás. A že to nebude sranda, ukazuje hned prvních 200 metrů od parkoviště do hlavní haly.

Naštěstí je místní personál přívětivý – při pohledu na čtyři holky ověšené nástroji a kufry jak vánoční stromky nám chápavě otevírají větší turniket a přejí nám štěstí, zatímco s funěním nastupujeme do nízkopodlažního expresu končícího na londýnském nádraží Euston. Dle očekávání tři čtvrtiny kapely usínají dřív, než opustíme periferie Manchesteru.

Na hodinu se kvůli jakési poruše zdržíme v přestupním uzlu stanice Crewe. Naštěstí jsem při plánování celé této logistické operace s názvem „Jedeme domů“ brala možná zpoždění v potaz a máme dostatečnou časovou rezervu. Nejnáročnější fáze nás pak čeká na trase nádraží Euston – Stratford, odkud odjíždí shuttle na letiště Stansted. Na Stratford se musíme dopravit metrem a kdo z vás někdy zažil londýnskou „tube“, ten ví, že připomíná spíše sofistikovaný systém myších děr než prostornou podzemku, na kterou jsme zvyklí z Prahy. Nemluvě o příšerném vedru, které v celém metru vládne.

Nedá se však nic dělat. Kdo se dal na vojnu, musí bojovat, a tak se pomalu a v potu tváře spolu se zavazadly propracováváme přes eskalátory, výtahy a přestupní chodby do narvaných vagónů, kde následně sloužíme jako zdroj pobavení spolucestujících. Kajda, která odehrála celé turné i přes zlomený palec u nohy, tuto odyseu statečně zvládá a nakonec se dostáváme na Stratford, kde s pomocí Peti a s trochou štěstí kupujeme poslední čtyři lístky na letištní autobus. 

Na Stansted přijíždíme včas, absolvujeme frontu na odbavení, posíláme své kytary pásem pro nadměrná zavazadla a přesouváme se k bezpečnostní kontrole. Moudře jsme zakoupily fast track, takže nemusíme čekat. Jediné lehké zdržení má na svědomí Kajdina dvojšlapka značky Pearl, kterou má jako příručák, a která se teď stává předmětem bezpečnostní analýzy.

„Já se moc omlouvám, ale absolutně netuším, co má tohle být,“ svěřuje se paní ze security, zatímco bezradně hledí na obrazovku rentgenu. S Kajdou nadšeně vysvětlujeme podstatu dvojšlapky, kontrolou úspěšně procházíme a zbývá nám ještě dostatek času na poslední Guinness na britské půdě.

Let do Prahy sice poznamenává další zpoždění, ale už jsme tak blízko domova, že zvládneme cokoliv – včetně dlouhého čekání na zavazadla a spolucestujícího, který nás odchytne u přepážky na vydání nadměrných zavazadel a dotazuje se, zda také čekáme na kočárky...

Když vycházíme z terminálu, usmívají se na nás naši partneři a kamarádi, radostně se vítáme a zcela vyčerpané se po posledním objetí vydáváme každá ke svému domovu.

Outro

Jednoznačnou odpovědí na otázku, zda ten týden v Británii stál za to, je „ano“! Kromě dalšího zářezu do kapelního životopisu bylo právě tohle zkušeností, kterou jsme potřebovaly a která nám pomohla. Víme, že opravdu zvládneme cokoliv, že britské publikum nám sedí a my sedíme jim, a že máme krásně připravenou půdu pro (doufejme brzký) návrat.

Pokud se rozmýšlíte, zda něco podobného absolvovat, připravte se na značnou náročnost toho všeho. Odměnou vám však bude radost, parta a hlavně kvantum skvělých zážitků.