Zápisky Frontwoman #5: Bez písniček nejsme nic

Žádné limity

První písničku jsem složila v nějakých osmi letech. Moje kamarádka Žanet (dnes vystupující pod jménem ŽANET.) byla o dva roky starší, bydlely jsme na stejném čáslavském sídlišti, a tak jsme spolu každé ráno chodily do školy. Tyto cesty bývaly z uměleckého hlediska velice plodné, neb z nich často vzešly texty zaznamenané v mém zeleném sešitu se čtverečkovanými stránkami, a taky melodie, jež jsme po odpoledních nadšeně nahrávaly na kazeťák. Neuměla jsem kromě zobcovky na nic hrát, ale už tehdy jsem skládala hitovky o všem možném.

Dodneška si některé z těch písniček pamatuju a kdykoliv se s Žanet někde potkáme, nezapomene pobaveně zmínit, jak jsme seděly na pingpongovém stole a zplna hrdla zpívaly můj hitový refrén „Čáslav, Čáslav, to je hezký město, Čáslav, Čáslav, tam je lidí přes sto.“ Neexistovaly žádné limity, dětská fantazie byla bezbřehá a dalo mi to dobrý základ do pozdějších let. Ostatně song o Čáslavi měl totálně popový hook a textově zcela vyhovoval žádoucí úrovni (ne)komplexity středního proudu.

Čtyřmi akordy ke štěstí

Bylo mi třináct, začala jsem hrát na kytaru a přede mnou se objevily neskutečné možnosti ohraničené akordy C, G, D, A. Proč bych cvičila stupnice, když jsem mohla donekonečna vymýšlet další a další melodie? Otevřel se mi nový svět a s každým novým akordem a postupným zlepšováním kytarových schopností byl rozlehlejší a barevnější.

Poprvé jsem zažila, co to znamená, když se člověk ztratí ve své vlastní hlavě a má zdánlivě nekonečné množství inspirace. Skoro každý nový den přinesl novou písničku a každá nová písnička přinesla radost. A abych do textů zanesla opravdu to, co jsem chtěla, hledala jsem si stále nová anglická slova a fráze, čímž jsem se v jazyce raketově zlepšila.

Nakonec těch nápadů bylo tolik, že jsem hledala cestu, jak je nahrát jinak než na svůj kazetový diktafon... a tehdy mi můj táta ukázal nahrávací software, čímž výrazně určil způsob, kterým píšu písničky dodneška.

3, 2, 1... Nahráváme!

Kombo Roland Cube, babiččin obývák, sedím na koberci s kytarou Epiphone v ruce, vedle mě je prázdný papír a tužka. Je mi šestnáct. Brnkám si, něco mám v hlavě, najednou to získává jasnější obrysy a z nejistého lovení se stává riff. Srdce mi buší rychleji, v žilách jede adrenalin. Zjistila jsem, že se tak cítím, pokud je nápad dobrý. A taky jsem zjistila, že ten pocit je návykový. Hraju pořád dokola a k riffu a poté k akordům přichází melodie refrénu. Do ní podle toho, jak ji v myšlenkách slyším nafrázovanou, píšu první slova textu. Škrtám, měním, brousím, dokud nejsem spokojená. Song je na světě, trvalo to hodinu. 

Další den už sedím u táty v zahradní kůlně, ze které udělal domácí studio. Naučil mě pracovat s FL Studiem, umím si naklikat bicí v EZ Drummeru, a to mi dává možnost si s písničkou doopravdy hrát. Metodou pokus-omyl zároveň vylepšuji svůj songwriting. Co se stane, když tenhle rytmus obrátím? Jak by fungoval tenhle přechod? Co když tady přehodím tyhle dvě pasáže? 
Víkendovými nahrávacími seancemi u taťky jsem se naučila psát pod tlakem a objevila jsem způsob, jak písničky zaznamenat věrně tomu, jak zněly v mé hlavě. To byl velký posun.

My čtyři

Léta ubíhala, zkušenosti přibývaly. Bývala jsem sólistka, najednou jsem naskočila do první, druhé a pak třetí kapely. V těch jsem ale nehrála svoje písničky, a tak moje láska k songwritingu šla na chvíli stranou, zatímco jsem pilovala pódiové schopnosti a umění života na cestách s hudebním souborem. To se změnilo až v momentě, kdy jsem se rozhodla založit svou vlastní kapelu, která měla být postavená na mém autorském repertoáru. Odhodlala jsem se jít s kůží na trh.

Ruku v ruce s tím přišly limity. Určila jsem si hranice žánru, který jsem chtěla hrát, a taky bylo nutné vzít v potaz preference a schopnosti spoluhráček. Už to nebylo jen o mně, byly jsme to my čtyři. Měla jsem neustále na paměti, že mám zodpovědnost za všechno, co napíšu, výrazně tedy stoupl level autocenzury. Byla jsem na sebe přísnější a měla jsem bezprostřední zpětnou vazbu od holek.

Naše první album se i přesto napsalo skoro samo. Jako základ posloužily některé moje původní „songy z kůlny“, k tomu jsem aktivně psala další, občas s pomocí naší basistky Kejtý. Dávaly jsme si různé výzvy, například jsme se rozhodly, že by bylo super napsat song, jehož text vůbec nedává smysl.

Pomohla i literatura – píseň She's a Beast byla inspirovaná románem Sylvie Plath „The Bell Jar“. Čerpala jsem inspiraci odkudkoliv; už jsem věděla, že vyhrocené situace a emoce jsou tou nejlepší líhní pro silné nápady. A písničky byly všude kolem mě, jen je chytit, zkrotit, zformovat...

Jednotný přístup neexistuje

Nedávno jsem dělala rozhovor s Lari Basilio, které jsem se ptala, zda má nějaký jednotný přístup ke skládání. Odpověděla, že jednotný přístup neexistuje a že u ní kompozice vždycky začíná jinak, v čemž jsme se naprosto shodly.

Častokrát to u mě začíná riffem, jindy melodií, potom zase nějakou frází nebo slovy, která se mi líbí. Případně bicím groovem. Považuji se za latentní bubenici, proto pro mě vždy bylo velice příjemné dát dohromady bicí pattern a teprve do něj začít riffovat, protože rytmická kytara a bicí pro mě jdou ruku v ruce.

Naše píseň Shoot třeba vznikla díky Matyášovi Vordovi; toho jsem ještě s Mandrage viděla hrát na Hradech a inspiroval mě jeho čistý, úsporný a výsostně funkční bubenický styl. Když jsem naklikala v programu Logic Pro X něco podobného, písnička z toho byla téměř okamžitě.

Jindy mi zase naše bubenice Kajda pošle kolekci svých rytmických nápadů, ať si vyberu, co by se z toho dalo vzít. Nebo se zamyslím nad tím, jak by asi můj nápad zabubnoval určitý typ bubeníka, a píšu podle toho.

Podladit, přeladit, jinak zapojit – a hlavně zaznamenat!

Fungují mi i experimenty s různými typy ladění. D drop, B drop, C drop, či kompletní přeladění kytary o půltón níže, případně použití kapodastru. To všechno dokáže přinést nový nápad. Inspirovat umí i jiný zvuk aparátu, jiný nástroj, jiné tempo.

Můj diktafon v telefonu je plný tiše mumlaných nápěvů nebo nápadů na bicí rytmy. Často mě přepadne inspirace na veřejnosti a lidi se diví, proč ta holka v tramvaji dělá do mobilu „tu-tu-ta, ty-dy-dam-tam“ a tak dále. Výše jsem zmínila naši píseň Shoot, za kterou kromě Matyáše Vordy může právě diktafon. Dostala jsem totiž nápad během usínání, a tak jsem sáhla po telefonu, něco do něj nabrumlala a padla za vlast. Ráno jsem překvapením málem vyprskla kávu, když jsem si přehrála záznam a uslyšela samu sebe, jak v polospánku chraplám: "Kopáky na čtvrtky, 160 BPM," a následně zpívám celý refrén včetně slov. Mobilní funkce poznámek je taktéž velmi užitečná, rozepsané texty se mi střídají s nákupními seznamy. „Mlíko, tofu, toaleťák!“ by ale nebyl dobrý song. 

A konečně, mnohdy mi pomůže i akustická kytara. Ta nic neodpustí, písničku obnaží a teprve tehdy se ukáže, jestli je dobrá, anebo ne. Měla jsem krátké období, kdy jsem chtěla zkusit něco nového a psala jsem akustické písničky s českými texty, čistě proto, abych zjistila, jestli by mi to šlo. Přineslo mi to zase něco nového a ukázalo postupy a cesty, kterými se dá jít. Navíc – někoho to může překvapit – na akustiku se dá složit i totálně metalový song.

Sprchové testy a testovací publikum

V angličtině existuje pojem známý jako „the old grey whistle test“. Kdysi dávno, kdykoliv se vydávala nová píseň, jako první ji slyšeli vrátní, kteří nosili šedé obleky. Píseň jim byla puštěna jednou či dvakrát a pokud si vrátní hvízdali nápěv, říkalo se, že song prošel old grey whistle testem a má potenciál. 

Pro své účely jsem si tuto taktiku upravila na sprchový test. Napsala jsem kus písničky a buď jsem si jej zazpívala, zapískala, nebo zabroukala do diktafonu, případně nahrála do programu. Pak jsem to nechala být. Pokud mi další den ráno onen kus hrál při sprchování v hlavě, věděla jsem, že má cenu na nápadu pracovat dál. Používám tuto metodu dodneška a účty za vodu jsou zatím v pohodě.

Jestliže nápad projde prvním kolem a udělám z něj písničku, posílám ji k posouzení testovacímu publiku. To kromě holek z kapely sestává z lidí, o kterých vím, že mi poskytnou zcela upřímnou zpětnou vazbu. Někteří z nich jsou muzikanti, jiní naopak ne, což je také prospěšné. Hodnotí totiž písničku čistě posluchačsky, jen na základě toho, jestli se jim líbí nebo ne. Já už jsem v tu chvíli příliš zaujatá, ke každému songu mám jistou emocionální vazbu, chybí mi odstup a občas i soudnost. Nastavení zrcadla testovacím publikem je pro mě tedy nesmírně důležité.

Padá inspirace, něco si přej

Někdy se stane, že to prostě nejde. I když člověku připadá, že přímo nad ním létají stovky nápadů, není s to zvednout ruku a chytnout je, anebo má v hlavě prostě jen vymeteno a ticho. Někdy to chce jen čas a trpělivost, občas pomůže naopak vrhnout se proti zdi a zkusit to na sílu. Jednou jsem vyhnala zbytek domácnosti na výlet s tím, že potřebuji napsat poslední písničku na EP – sama jsem tomu nevěřila, ale když se vrátili, opravdu bylo hotovo. Také nové vjemy, nové vlivy, nové zážitky, to všechno může inspiraci zase rozhýbat. Vtip je v tom poznat, který způsob je v dané chvíli nejlepší.

Skládání písniček je kombinací několika aspektů: kreativity, talentu a řemesla. Talent je něco, co se nedá naučit nebo koupit. Lze ho jen rozvíjet. Kreativitu nelze vypnout a zapnout, jde ji však umět povzbudit. Řemeslo vám může pomoci dodat všemu určitou štábní kulturu a řád, být určitou berličkou. Lze díky němu také dopředu vědět, které postupy funguji lépe a které hůře, anebo vůbec.

Album jako puzzle

Závěrem této kolekce svých úvah o slastech a strastech skládání hudby bych ráda uvedla, že tak jako vždy a ve všem, věk si něco bere a něco jiného dává. Už dávno nejsem schopná psát písničky každý den. Spontánní gejzír živelné kreativity, nad kterým člověk nepřemýšlí a jen koná, nepřichází tak často. Nad skládáním více přemýšlím, neustálý příval řevu a energie vystřídala dynamika. Když dáváme dohromady písničky na album, vidím jasněji, jaké typy skladeb máme a jaké by se tam ještě hodily tak, aby deska byla ucelená. 

Můj přístup se sice trochu změnil, nezměnilo se však to, že mě skládání dělá šťastnou. Když nové písničky poprvé slyším ve studiové verzi, nebo vidím publikum, jak si je na koncertě zpívá a reaguje, je to nepopsatelný pocit, který mě žene dopředu a motivuje. V tu chvíli jsem vděčná, že jsem tenhle svůj talent objevila a že jsem muzikantkou. Bez písniček nejsme nic.