Zápisky Frontwoman #7: Moje největší tajná neřest

Kontrasty

Kdykoliv mi v prosinci Spotify přinese pravidelné statistiky s názvem „Tvůj rok v kostce“ (ke kterým se dostal algoritmickým stalkováním mých posluchačských preferencí), ani se nemusím dívat na svých top pět žánrů. Na prvním místě rock, na druhém disco. Už jsem se smířila s tím, že asi navždy zůstanu osobou složenou z mnoha protikladů, čili mi nedělá problém v sobotu večer mlátit hlavou a rubat na Explorera jeden heavy riff za druhým, a v neděli odpoledne poklidně vyklízet myčku a houpat přitom boky s Glorií Gaynor nebo Debbie Harry ve sluchátkách.

Rock a disco byly v 70. letech nesmiřitelnými žánry, jež adorovaly dva navzájem se nezbožňující tábory. Když bych měla generalizovat, rock poslouchali převážně mladí bílí hetero kluci z předměstí, zatímco disco bylo doménou městských minorit – Afroameričanů, Latinoameričanů, umělců, homosexuálů a dalších. Zatímco kapely jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Aerosmith plnily stadiony (ještě předtím, než na ně začalo být nahlíženo jako na “dinosaury”), disco vzešlo z vibrujícího undergroundu: z malých, tajných, po strop narvaných klubů, kde se vzrušující, pulzující hudbou a svůdným, energickým tancem odreagovávali od běžného života ti, kteří jinak stáli na okraji společnosti.

Nejskvělejší roky v pekle

Disco má své kořeny ve funku a soulu. Nikdy se přesně neurčilo, který disco song byl úplně první, ale ve většině tipů figurují The Temptations s hravou Cloud Nine (1969) téměř definující pozdější disco hajtku, a psychadelickou Papa Was a Rollin' Stone (1972), seduktivním opusem o sedmi minutách. 
V nově vznikajících klubech se parkety plnily návštěvníky tančícími na písně, které vlastně ještě ani nebyly disco, přesto už se žánr v hlavách a srdcích tanečníků dávno zrodil. A nebylo divu.

Počátkem 70. let se ideály hnutí hippies rozpadly a proměnily v hořkou deziluzi, válka ve Vietnamu těžce dopadala na celou zemi, a takový New York se nořil do stále hlubší krize, která měla za důsledek špínu, drogy a kriminalitu. Jeden příklad za všechny: Times Square, kde dnes turisté kupují předražené kafe ze Starbucksu a obdivně hledí na zářivé reklamy lákající na Disney muzikály, bylo v 70. letech líhní prostituce, všudypřítomných ošuntělých porno kin, hnusu a fetu. Je nasnadě, že v tomto neutěšeném prostředí a nelehkých časech lidé chtěli a potřebovali euforickou svobodu disca ještě předtím, než bylo disco jako takové vůbec pojmenováno a definováno. K tomu došlo v roce 1974, kdy Billboard už nemohl taneční horečku dále ignorovat a dal jí vlastní žebříček. 

Four on the floor

Tempo v rychlosti srdce po pár lajnách, rytmus čtyři na čtyři. Mnohdy až 64 stop precizně vyprodukované a zaranžované hudby, ve které dominují mohutné orchestrální party, a kde se snoubí funkové groovy šlapajících bicích s naprosto fantastickými basovými linkami. Do toho lehkým zápěstím hraná cinkavá kytara, samozřejmě často prohnaná kvákadlem, vyplňující prostor mezi údery bicích a basy. Latinské perkuse – bonga, tamburíny, rumba koule. Tleskání do rytmu, píšťalky. Analogové syntezátory. A zreverbované vokály plující nad tím vším. To je zevšeobecněná hudební sumarizace disco písní.

DJové velmi rychle přišli na to, že vtip je v tom udržet lidi na parketu co nejdéle, a tak se zrodil maxisingl – zhruba osmiminutové mixy písní, schválně zaranžované tak, aby desky co nejjednodušeji navazovaly, aniž by spadl beat. Zkvalitňovaly se sound systémy a světla, povzbuzováky byly dosažitelné asi tak jako balíček žvýkaček, všechno proto, aby se mohlo tančit třeba celou noc.

Disco singly byly na prvních místech hitparád, kluby neustále plné, vydělávaly se peníze. A kde jsou peníze, tam je péče, aby bylo víc produktů, ze kterých poteče ještě víc peněz. Ve studiích se tedy pečlivě produkovaly a aranžovaly nové pecky, přičemž se přišlo na nejlepší způsob, jak takový disco hit uvařit.

Disco kumšt

Disco má tři zásadní pilíře: groove, hook a vrstvy. Takže kdyby kluci z Kumštu udělali díl věnovaný pravověrným disco songům, vypadalo by to zhruba takhle:

1. Nastavte si metronom na cca 128 až 132 BPM a naprogramujte jednoduchý bicí pattern – kopák, snare, hajtka. Kopák může být buď na první a třetí dobu, anebo na čtvrtky, snare na druhou a čtvrtou, zavřená hajtka na osminy nebo šestnáctiny, ghost noty vítány. Měla by být hravá, poněvadž zatímco kopák a snare drží groove na zemi, hajtka mu dává lehkost.
2. Prsty hraná basová linka. Odrazit se můžete od oktáv, k tomu třeba ve čtvrtém taktu nějaké ty funky kudrlinky. Prosím vás, hlavně ať je to durové. Disco je veselé, žádná deprese.
3. Hoďte tam nějaké ty perkuse, ať tomu dáte latino švunk. Nežinýrujte se, udělá to dole velkou parádu.
4. Už jsme si říkali o kytaře, tak šup tam s ní. Na rozdíl od rocku nemá dominovat, nýbrž sympaticky doplňovat tak signifikantně, aby vám tam bez ní něco chybělo.
5. Smyčce – ne moc a ne ani málo. Nic komplexního, žádná symfonie, stačí pár hymnických akordů tam, kde se to hodí; ideálně do gradačních momentů.
6. Hymničnost smyčců nutně musí doplnit naléhavost dechů! Měly by si se smyčci povídat, nikoliv se mlátit, jinak je přítomnost obou skupin nástrojů kontraproduktivní. Vrstvíme, nepřebíjíme.
7. Na téměř hotový dort musí přijít nějaké ty ozdoby, pro což lze využít jednoduché motivy hrané na zvonivý synťák. Lze použít i klavír, který podpoří akordy a dodá jim dunivou mohutnost.
8. Samostatnou disciplínou jsou vokály. Lze se vydat několika cestami: orgasmickými chorály disco div, nakřáplým mužským soulovým hlasem, falzetem jako Sylvester, ABBA harmoniemi. Melodie ale musí být snadno zapamatovatelná, rozhodně někam umístěte „aaaahh“, „oooh“, „uuuh“, „yeeeah“, „mmmm“ a další citoslovce.
9. Text nemusí být úplně hluboký. Zcela postačí jasné sexuální dvojsmysly, případně ódy na disco, tanec a tanečníky, či štastné i nešťastné lásky končící se zhasnutím posledního stroboskopu.
10. Až to všechno budete skládat dohromady, nezapomeňte, jak důležitý je takzvaný build-up, tedy vzrušující gradující pasáž, která zcela jasně vede do refrénu. Ten by měl vybuchnout jako při... no, co si budeme nalhávat, disco je vlastně takovým zhudebněným sexuálním aktem a obvykle je song postavený jako sinusoida: intro, hook, sloka, build-up, euforický refrén, hook, sloka, build-up, euforický refrén, hook... a tak pořád dokola, až to outra, na které plynule navazuje další singl.
11. Kdybyste si náhodou nevěděli rady, jak váš nový disco singl ozvláštnit, zkuste v půlce písně jednotlivé vrstvy postupně vypínat, až skončíte třeba jen s kopákem, načež vrstvy budete zase přidávat. Doporučuje 10 z 10 Giorgio Moroderů!

S čerstvě zmasterovanou hitovkou v ruce vás v 70. letech bohužel čekala ještě těžší práce, a to přimět někoho, aby ji hrál. Teprve když měl singl úspěch v klubech, dostal se do rádií. Arbitrem vkusu se tak stalo samo publikum, kterému DJ naservíroval nový singl (pokud se mu buď líbil, nebo jste ho dostatečně uplatili penězi, drogami či milostnými aktivitami), a následně se čekalo na reakci polyesterového osazenstva. Jestliže toto reagovalo a nadšeně trsalo dál, singl měl potenciál. Pokud tanečníci houfně opouštěli parket a šli si raději přepudrovat nos, veškerá vaše snaha šla vniveč a s páskami jste si mohli... vy víte co.

Mainstream jako vrah a příčina nevkusu

Disco, které na počátku 70. let intenzivně probublávalo pod povrchem, nakonec vybuchlo jako papiňák a i díky filmu Horečka sobotní noci vylétlo do mainstreamu, kterému tři roky (cca. 1976-1979) neochvějně vládlo – a pak téměř ze dne na den umřelo. Náhlá masová konzumace a homogenizace žánru v USA i ve světě vedla k přesycenosti posluchačů: i když jste jen zvedli záchodové prkénko, vybaflo na vás disco a spolu s ním nově se objevující bizáry typu Disco Duck.

Nebylo divu, že ke konci roku 1980 měli lidé disca plné zuby, z pompézních tanečních hymen se přešlo na minimalistický new wave a bylo vymalováno. Disco však položilo základ dalším subžánrům a kdoví, kde by dnes byli králové dance music, kdyby Donna Summer v roce 1977 nevydala svůj synťáko-masterpiece I Feel Love.

V posledním desetiletí zažívá disco určitou renesanci, kdy z něj naprosto přiznaně čerpají moderní umělci a můžu říct, že takové písničky mi vždycky udělají radost. Protože i přes všechny své chyby, stereotypy, vysmívanost, občasnou přemrštěnost a povrchnost, disco mi pokaždé dovede vykouzlit úsměv na tváři, vlít energii do žil a vyvolat emoce, což je přesně to, co by hudba měla dělat. A taky se při něm skvěle luxuje.

Na závěr vám posílám svůj Spotify playlist nazvaný Anything Went, neboli Všecko šlo... je to soubor mnou nejmilovanějších disco songů, při kterých si stejně jako já můžete představovat, že tančíte s Giou Carrangi ve Studiu 54 a zatímco beat nikdy nekončí, vy máte na jedinou noc pocit, že dokážete cokoliv na světě, když to budete dostatečně chtít.