Zápisky Frontwoman #9: Všechno je v hlavě

1. Pochybnosti

Muzikanti jsou velice sebevědomé bytosti, alespoň zdánlivě a většinou hlavně na pódiu. Jakmile hraju naživo, mám pocit, že dokážu cokoliv a cítím se jako superžena. V zádech mám kapelu, před sebou publikum, dělám, co umím nejlépe. Proces tvorby je ale poněkud odlišnou disciplínou, kdy je člověk sám se sebou v soukromém universu, kteréžto je obvykle naprosto komfortním místem plným třpytivých jednorožců, zpívajících duh a hedvábných obláčků, ale jsou i dny, kdy... ne. V takových dnech na vás každý hedvábný obláček a třpytivý jednorožec ve vašem kreativním universu ječí, že tahle melodie je totálně klišé, riff nerube, jak by měl, a text stojí už úplně za h... a zpívající duha dodává, že i ona intonuje líp než vy.

Vůbec nejlepší je, když máte hotovou písničku, úplně jste se na ní „vyndali“, stojíte si za ní a z fleku byste ji poslali do hitparády, jenže pak ji předložíte zbytku kapely a jim se z jakéhokoliv důvodu nelíbí a odmítnou ji. Následuje pocit prázdnoty, zmaru, beznaděje a pochybností. Jestli jste dost dobří, jestli byste se na to neměli vykašlat, jestli jste si toho neukousli moc, jestli...

Samozřejmě vám někteří frajeři řeknou, že nejdůležitější je nikdy nemít žádné pochybnosti, ale podle mě jsou to kecy. Aby se sebou byl někdo vždycky a za každých okolností na sto procent spokojený, musí být buď narcis, psychopat, anebo vyzenovaný Jarda Dušek. Muzikanti, kteří mají sebereflexi, o svých schopnostech a tvorbě zákonitě aspoň čas od času pochybovat musí, pokud se chtějí zlepšovat. Je však důležité nesrážet se víc, než vás v tu chvíli sráží vaše psychika, a pokud to jde, dát si chvíli oraz, srovnat si peří, nadechnout se a zkusit to znova. Občas to trvá, ale vždycky to nakonec jde.

2. Srovnávání

Proč tohle není tak dobrý jako.. (vaše nejoblíbenější kapela / flák momentálně válcující žebříčky / vaše předchozí nejhitovější písnička / nová deska The Atavists)? Srovnávání je hnus, dovede vás vyždímat a donutí vás uvažovat o předpisu na platíčko Neurolu. Nepodlehnout srovnávání se s kýmkoliv, kdo je dle vás v čemkoliv lepší než vy, je velmi důležité pro zachování muzikantského psychického zdraví, pokud tedy toto srovnávání není míněno jako zdravý sebekopanec do zadku, inspirace, či vzdělávání se.

Pokud se nesrovnáváte vy sami, nebojte se, určitě to někdo udělá za vás. Velmi výživné například je, když mi někdo napíše (ano, to se prosím opravdu stalo), že i kdybych skládala a hrála jako James Hetfield, nikdy nebudu tak úspěšná jako on, protože jsem ženská. Mimochodem, tento konkrétní pisatel si mě našel právě díky Zápiskům frontwoman a od té doby jsem se od něj dozvěděla už tolik pseudomouder, že jsem obohacená na dvacet životů dopředu. Tímto nezdravím a už mi nepiš.

3. Perfekcionismus

Jsou momenty, kdy bych si přála vrátit svůj dřívější floutkoismus. (Slováci na to mají skvělý pojem „mamvpi*ismus“ – konec lingvistického okénka.)
Dřív jsem prostě vyšvihla pár akordů, „něco“ do toho zazpívala, „nějak“ jsem to pošolichala a „cosi“ z toho bylo. A bylo to v pohodě.

Časem jsem zjistila, že čím víc toho mám připraveného předem, tím lépe je mi pak ve studiu, a začala jsem v demáčích hrotit pomalu každý tón a každý MIDI bicí úder. A občas to pořád vybrušuju a vybrušuju, až se do toho sama zabrousím, strávím nad tím nepřiměřené penzum času a práce a když se pak ukáže, že písnička byla trefou mimo, trefila bych se nejradši i já sama. Do hlavy, Explorerem.

4. Strach

Pokud si nehrajete jen tak doma pro radost, existuje značná pravděpodobnost, že budete toužit po tom, aby si vaše písničky poslechli další lidé. Jestliže tomu tak je, existuje ještě značnější pravděpodobnost, že si přejete, aby se lidem vaše písničky třeba i líbily.

Osobně píšu písničky tak, aby se líbily primárně mně, protože si říkám, že pokud se nebudou líbit mně, proč bych pak měla chtít, aby se líbily někomu jinému. A kdykoliv něco dáváme ven, vlastně ani nemám tolik strach z negativních reakcí, jako spíš z reakcí žádných. Ignorování a nezájem je totiž daleko horší, zejména když víte, že jste do toho dali fakt hodně práce, času, peněz – a hlavně kus sebe.

Obvykle se ukáže, že jsem měla obavy zbytečně. A nejvíc pomáhá, když vím, že kapela i já našitěm písničkám bezvýhradně věříme a jsme v tom spolu, ať už si kdokoliv myslí nebo napíše cokoliv.

5. Tlak

Devadesát procent práce se udělá za deset procent času. Ovšem zbylých deset procent práce pak zabere devadesát procent času. Takhle přesně jsem to vždycky měla a nejspíš se to nikdy nezmění.

Prostě takový to, když jsou termíny nahrávání zarezervované, dny ubíhají a zatímco většina desky se napsala jaksi skoro sama, poslední dvě věci nějak nejdou... a nejdou... a naše bubenice Kajda se mě ptá, kdy už budou, že by se je třeba ráda naučila, a já se snažím, ale nefunguje to... A pak se jednoho dne vzbudím a v hlavě mám celou písničku, která to vyhraje na první dobrou.

To, že jsem na tento proces zvyklá, neznamená, že není stresující. Pro mě a samozřejmě i pro kapelu. Člověk by velice rád napsal čtyři songy týdně a pro desku vybíral z kvanta skvělých věcí jen to nejlepší z nejlepšího s tím, že to ostatní, míň nejlepší, nechá pro další desku, ale nejsem Lennon/McCartney (ha, a jsme zpátky u srovnávání).

Kromě věcí, které ovlivníte sami, je tu ještě tlak ohledně dalších věcí (též možno nalézt pod záložkou Strach): Stihne se všechno podle plánu? Nepokazí se nic? Neodpadne studio, nebo některá z nás? A takhle by se mohlo pokračovat až do nešťastného houpání se v klubíčku.

Na závěr...

... nezbývá, než doufat v pozitivní zásahy shůry, adekvátně na ně reagovat a mít neustále na paměti, že nic dobrého nepřichází příliš snadno. Že být občas bezradný je lidské. Že vzdávat se je moc jednoduché. Že na konci vší té práce a místy skoro beznaděje bude něco, na co bude člověk hrdý a bude vědět, že případný úspěch bude zasloužený. A i kdyby úspěch nebyl, jakákoliv cesta k nové tvorbě je lemovaná novými zážitky, zkušenostmi a poznáními... ať už o hudbě, anebo o nás samotných. A to je možná tím nejcennějším.