Zásadní události na české hudební scéně v roce 2020

Připomenuli jsme si, jak skvělé je živit se hraním na hudební nástroj, v krizi jsme znovu objevili typicky českou schopnost improvizovat, zažili jsme zmar na hudebních pódiích i překotné tempo vědy a výzkumu. Cítíme, že je nutné změnit parametry pro podporu nezávislých umělců, oceňujeme pospolitost a máme radost z kvanta skvělých desek – takové věci padaly v redakčním týmu Frontmana při anketním ohlížení se za zásadními událostmi na české hudební scéně v roce 2020.

Zažíváme teď krizi integrity, potřebujeme se i v hudbě vrátit do džungle? Kola se točí dál a podstatné je zůstat s hlavou vzhůru. Následujme příkladu Davida Stypky, který bojoval do poslední chvíle. Vnímejme svět kolem nás jako místo, kde se za žádných okolností nehází flinta do žita. Jaký pro nás tedy byl rok 2020? Přinášíme třináct různých pohledů – a budeme rádi, když se s námi podělíte o ten svůj.

1. Je skvělé a vzácné se moct živit hraním na hudební nástroj (Matěj Belko)

Z mého pohledu byl pro českou hudební scénu rok 2020 zásadní hlavně z praktického hlediska. Vztáhnu to celé trochu egoisticky na sebe. Pro někoho, jehož živobytí závisí na živém koncertování a v roce 2019 odehrál cca 150 koncertů, to byla velice radikální a náhlá změna, protože v roce 2020 jich proběhl jen naprostý zlomek. Navíc za výrazně jiných, dost „nouzových“ podmínek a s neustálou hrozbou zrušení ze dne na den. Přes všechny trable a stresy s tím spojené to celé ale osobně vnímám vlastně pozitivně. V době „blahobytu“ člověk zapomene, jak je vlastně skvělé a vzácné se moct živit něčím tak zábavným, jako je hraní na hudební nástroj. Vlastně můžu bez nadsázky říct, že letos jsem se naučil si skutečně užívat koncerty, vnímat lidi, kteří na ně přišli se pobavit a „jít do toho“ doslova tak, jako by to mělo být naposledy. A co teprv ten čas, co najednou byl na to zalézt do studia a pracovat na nové muzice. Však taky vyšla hromada skvělých desek! Samozřejmě ta zkušenost nebyla asi pro nikoho zadarmo a znám obrovskou hromadu lidí, kteří z pochopitelných důvodů nebudou myslet takto sluníčkově. Ale jsem optimista a myslím si, že rok 2020 se stane jenom zvláštní vzpomínkou a zejména živá kultura bude mít v budoucnu o to větší šťávu. I to, že se všichni tak přejedli všeho „onlajn“ by mohlo být ku prospěchu. Živou kulturu totiž nic nemá šanci nahradit a to si možná leckdo do teď neuvědomoval…

2. Je čas na návrat do džungle, hudba potřebuje to samé (Marek Bero)

Z mého čistě osobního pohledu je nejzásadnější zkušeností roku 2020 problematičnost online konverze hudby. Všichni tak nějak víme, že příjmy ze Spotify jsou přinejlepším kapesné na pivo, že i populární youtubeři mají hlavní příjmy ze sponzorovaných videí a prodávat (spíše spamovat) vaše hudební díla přes sociální sítě je náročná práce i pro profesionální marketingovou agenturu. Sebepropagace je otravná jak pro muzikantskou komunitu obecně, tak hlavně pro všechny fanoušky hudby. Citelně začínají chybět možnosti normální lidské interakce, chaosu, magie a hlavně prostoru okamžiku, kdy spontánně zažijete něco, co jste nečekali. Digitalizace umění dle mého soudu nefunguje. Všechny ty smart, progresívní aplikace a smršť nových platforem jsou úžasným zdrojem krátkodobé zábavy a určitě pomáhají v technologickému vývoji, ale pořád se jedná o placebo přímočarého zážitku z koncertu, setkání, kouzla sdílení okamžiku nebo nepopsatelného zdroje inspirace při společné tvorbě.

Dalším neblahým aspektem online prezentace hudby je ztráta „divokosti“. David Attenborough přednesl krásnou a naléhavou výzvu ohledně návratu divokosti do přírody. Vždyť za chvíli proměníme naši planetu v jedno velké pole poseté velkosklady, velkovýrobnami a velkochovy. Je čas na návrat džungle, návrat lesa, návrat přírody, která svojí přirozenou nezkrotností dává našemu životu duši. Hudba potřebuje to samé. Potřebujeme zase zažít něco neučesaného, vzrušujícího a přítomného. Teď a tady, vesmír v jednom okamžiku. A to se vám ani při sebedokonaleji technicky zajištěném streamu nestane.

3. Může streamování hudby zalepit díry v uměleckém rozpočtu? (Martin Hošna)

Takový kolaps, který nastal v roce 2020, hudební průmysl ještě nezažil. Před dvaceti lety většina umělců nadávala na pirátské stahování hudby, které zaútočilo nelegálně na jejich duševní vlastnictví. Nepomohlo nic. Jedině vzít nástroje do rukou a být více vidět na pódiu. Nakonec se toto řešení vyplatilo, a i to nějaké cédečko nebo vinyl si fanoušek odnesl domů jako suvenýr. Covid-19 ale utnul v roce 2020 živé vystupování a celý byznys s tím spojený. Znovu se ukázala nutnost nastavit jiné parametry pro podporu nezávislých umělců a malých hudebních vydavatelství, které v těchto dnech stojí na kraji existenční propasti. Zatímco velcí streameři vydělávají díky Spotify, Bandcamp nebo Apple Music miliony dolarů, ti, co surfují na alternativních vlnách, dosáhnou jen na haléře.

Naděje tu ale nějaká je. Organizace United Musicians and Allied Workers Union zahájila kampaň s názvem Justice at Spotify, která nastiňuje řadu požadavků včetně zvýšení poplatků na jeden cent za jeden stream. To je téměř trojnásobek ceny, která se vyplácí dnes! Jen pro představu: aby si muzikant vydělal na kávu v hypermarketu, jeho písničku by si muselo pustit minimálně 800 uživatelů. Dalším z požadavků je, aby streamovací služby byly transparentnější, co se týká financování. „Jelikož velké nahrávací společnosti vlastní velké procentu katalogu Spotify, mají daleko více možností vyjednat se lepší platební podmínky,“ zní ze strany United Musicians and Allied Workers. Kampaň svoje ovoce nakonec přinesla. Spotify nebo Apple Music slibují zaplatit tučné šeky alternativním umělcům a vydavatelstvím. Možná je ten koronavirus k něčemu dobrý.

4. Počítáme zrušené akce, ale věda a výzkum se překotně rozvíjí (Dr. Hyenik)

Způsob letošního roku zdál se mi poněkud nešťastný. Krasných plánů bylo dost, ale nakonec jsem bohužel jenom počítal zrušené akce. Jednou bude líp, já vím. A tak mi dělalo radost především překotné tempo vědy a výzkumu, se svou nepřetržitou záplavou skvělých a stále vychytanějších novinek. Za všechny například sofistikovaný kytarový smyčec Pickaso bow. Také moje oblíbené hybridní nebo barytonové akustické kytary se postupně z role exotických výstřelků posouvají do pozice standardních nástrojů. A svoje zlaté ručičky k tomuto bohulibému dílu přikládají i stále sebevědomější místní výrobci, čemuž pravidelně dělá osvětu mj. Maťo Mišík svojí Kytarovou zbrojnicí. Ostatně brzy se můžete těšit na věřím inspirativní reportáž z veleúspěšné crowdfundingové kampaně Badstroke guitars.   

5. Více se na hudební scéně organizujeme a vyšly skvělé desky (Jan Sládek)

Tři věci v nehierarchickém prostředí.

a) Těžké časy spustily trochu té organizace na umělecké scéně. Doposud se hrálo v ČR na to, že umění nemá žádné zájmy, natož materiální, a pokud přeci jen něco takového existuje, tak si to hájí každý sám nejlépe jak umí. Představa něčeho jako muzikantské odbory (které by tlačily minimální odměny za koncert či nahrávací session) je sice pro Čecha outdated a trochu gulag, nicméně vědomí zájmů a schopnost je organizovaně hájit se pohla z nuly. Těším se z toho prvního kroku, snad nebude poslední a tyto snahy nezmizí a otevřením koncertů.

b) Mám obrovskou radost z každého, kdo měl možnost celou tu prekérii zvládnout dobře. Vzorově to v mých očích dala Mňága a Žďorp. Pravidelné online streamy a přehrávání starých desek, to je velký kus práce a klobouk dolů. Podobně pracovitě se k celé patálii postavil třeba Honza Křížek, který se stává v dobrém smyslu hvězdou sociálních sítí a jeho talent tak přes různé nástroje a skládání pravidelně rozsvěcí věřím nejen můj feed jinak plný oprávněných lamentů.

c) Vznikly skvělé desky. Dan Bárta udělal desku se skvělými texty (to mi dřív trochu chybělo) a již covidový koncert z ČRo je etalonem toho, jak se to dělat má. Podobný etalon je deska Meritum Věry Martinové, která je prostě skvěle napsaná, zprodukovaná a zahraná. Z novějších a méně profláklých věcí mě těší Krajina Ró a deska Hotel Blázen. Pestrost výrazu a hudebního nápadu je na ní skvělá. A konečně, všichni by myslím měli slyšet desku Zhasínám Karlín od Vojtěcha Urbánka. Je to asi nejdál, kam se dá model básníka s kytarou dotáhnout. Dobré písně jsou základ, stejně jako uvěřitelnost, ale dost tomu pomůže dobrá produkce a aranžerský nápad.

6. Hudba je na posledním místě. Nás to ale nezdolalo, navíc mažeme hranice (Jan Podzimek)

Rok 2020 nám zůstane v podobě vzpomínky v hlavě asi všem. Vyšlo spousta skvělých desek a byla by i spousta skvělých koncertů, kdyby… Kdyby sem nepřišel covid a neudělal čáru přes rozpočet. V nahotě se ukázalo, že pro současnou vládní garnituru je hudba a kultura až na posledním místě, a tak se nepospíchalo s nějakou velkou pomocí hladovějícím umělcům. To je velké zklamání, ale aspoň víme, jak na tom jsme a hudby a kultury milní občané snad budou na podzim u voleb myslet i na tohle. Na druhou stranu pozitivní bylo vidět, jak se všichni snaží. Streamovaly se koncerty, dělaly sbírky. Spousta muzikantů se neštítila odložit nástroj a vzít do ruky vrtačku, kladivo či malířskou štětku a zkrátka dělat rukama. Vlastně mě to nepřekvapilo, umělci jsou zkrátka tvořiví lidé a Češi obecně mistři v improvizaci. Na chalupách si taky děláme skoro všechno sami a tam kde by Němec volal řemeslnickou firmu, my to dáme s tchánem či sousedem.

V hudbě obecně mě třeba jako učitele baví, že kapely a interpreti zvládají řemeslo a hrají zkrátka všichni dobře. U mladých objevů už se nějak rovnou předpokládá super zvuk i seběvědomý projev. Díky sociálním sítím se smazává hranice mezi mainstreamem a undergroundem. Rapeři ze sídlišť s potetovanými obličeji prodávají víc nahrávek než zavedené popové hvězdy. O youtubových views nemluvě. Alternativní umělci spolupracují s popaři a obráceně. Z mého pohledu se smazávají i hranice mezi hudebními styly. Popoví zpěváci přicházejí s alternativním zvukem, u některých „rapových“ nahrávek si člověk není jistý jestli je to pop, rap, elektronika, či co vlastně. Pozitivní je, že díky dostupnosti nahrávacích technologií spojených i s typicky českým DIY přístupem mají i alternativní, jazzoví a indie no budget umělci super, nebo alespoň velmi slušný zvuk nahrávek. Popové hvězdy s budgetem natáčí desky se světovým zvukem. To platí celkem i pro rockové kapely. Nebýt covidu, myslím, že bychom za sebou měli rok plný kvalitní živé i studiové hudby. Tak jen doufám, že v roce 2021 bude nám všem lépe.

7. Aktivní jsou labely, úspěšní mladí umělci (Tonda Kocábek)

Čím byl rok 2020 pro mě zásadní?
a) velké množství dobrých českých desek všech žánrů,
b) neobyčejná aktivnost některých labelů – Divnosti, Polí5 atd. – navzdory době covidové a z ní vycházející ekonomické situace,
c) celá řada čerstvých interpretů, kteří zvládli vstup do konkurence se zavedenějšími více než dobře.

8. Jestli přijde nějaká hudební revoluce, bude jednoznačně feministická nebo žádná (Jan Hamerský)

Jak dojde na lámání chleba, lidé se často pohrouží do nostalgie. Proto rok 2020 glosovaly hlavně archiválie. Neoficiální hymnou první vlny Covidu se stal popěvek It‘s The End Of The World As We Know It (And I Feel Fine) od R.E.M. Druhé podzimní dějství doprovázel dvacet let starý náhrobek optimistického rokenrolu, Kid A od Radiohead, a to třetí zase dovětek písničky Přišel den od Buty: „Je právě půl desky. Na stanici Kapradí posloucháte zprávy. Jaroslav Seifert se narodil v posledním století tohoto věku. To bylo těsně před příchodem umělé hmoty. Stalo se to okamžik po vzniku kola a vynálezu teleskopu. Celý tento obrovský, nekonečný vesmír řídí nepatrné mikroorganismy.“

Uhodnout slovo roku je jednoduché, protože skutečně byl ve všech ohledech „bezprecedentní“. Kánonem covidové estetiky se stal tři roky starý webový seriál Semestr, který se celý odehrává na ploše laptopu. Několikanásobně se zvětšily rozdíly mezi vítězi a poraženými, podle toho, koho živil online nebo reklama a koho zase turné či filmy. Hudebníci ale zjevně byly tak přehlcení úzkostmi, že tento traumatizující rozpor jakoby vytěsnili.

Hudební průmysl vyvažoval a víc se organizovat, aby obor bez koncertů přežil. Po sociálkách koloval hashtag #zazivouhudbu se související peticí. Obojí pomohlo na svět České obci hudební a také vypočítat, koho všeho při jednáních s ministerstvem kultury vlastně zastupuje.

Supermarkety nadužívané afirmace jako „společně to zvládneme“ nicméně nepadaly na úrodnou půdu. Agitky Nesmíš to vzdát od Raega a Olgy Lounové nebo Dej si roušku vyšuměly už po pár týdnech. Hudby se jako veš košile držel individualismus a sociální distanc. Lenka Dusilová vydala introspektivní Řeku a vyrovnávala se s rodovou zátěží. Člověk krve hledal útěchu i Boha V kuchyni a v jednom z posledních útočišť osobní svobody, toulkách přírodou. A mlčící většině zase mluvil z duše Škwor (Tváře smutnejch hrdinů). Mimoděk tak naše „zemička pozdních stylů“ výjimečně srovnala krok s dobou lačnící po troše útěchy. Víc do sebe se totiž stáhla také Taylor Swift na albu Folklore, která si jinak nebere servítky, pokud jde o její ex. V tomto jedině jsme všichni na jedné lodi.

Jestli přijde nějaká hudební revoluce, bude jednoznačně feministická nebo žádná. Jestli se někde snad blýská na lepší časy, tak hned po Varšavě, kde zuří válka o právo na interrupci, nad Tatrou. Průnik osobní a společenské roviny našla v Praze žijící Katarzia, která na albu Celibát účtuje s patriarchátem.

9. Dojde ke srovnání honorářů ve prospěch nových umělců? (Tomáš Foltán)

I přes velká negativa letošního roku bych vyzdvihl pár světlých momentů. Prvním je zmapování české kulturní scény a zjištění počtu lidí v jednotlivých profesích. Následně vytvoření „odborů kreativního a kulturního průmyslu“, které vyjednávají od začátku pandemie s vládou pro lepší podmínky kultury a zajištění její životaschopnosti po znovuotevření kulturních institucí. Myslím, že aktuální situace také promění finanční tok akcí a srazí občas, dle mého názoru, nadnesené odměny za vystoupení některých umělců. Menší finanční prostředky organizátorů akcí proto možná poskytnou více prostoru novým interpretům a umělcům, kteří berou za možnost hraní a představení se malé, někdy i žádné, odměny. Bude to pro organizátory risk, možná se ale tolik těšíme na živou hudbu, že budeme ochotní vykročit i z našich stálých hudebních vod.

10. Pomáháme si, zažíváme ale krizi integrity (Veronika Wildová)

Vnímám na hudební scéně krizi nejen finanční, ale hlavně krizi integrity. Lidé, kteří celý život napínali síly, aby uspěli na pódiích, většinou museli úplně změnit zaměstnání a ne vždy to bylo snadné. Příběhy o muzikálových pěvcích, kteří se dali na práci na stavbě, a kvůli nezkušenosti jsou přinejlepším na pomocných pozicích, jsou zcela reálné. Lidé, kteří si vydělávali živým hraním jako svým hlavním příjmem, museli přijmout úplně novou životní zkušenost. Což pro někoho může být posilující změna, pro někoho to znamená úplné utlumení tvůrčího ducha. Mírnou výhodu to má pro ty, kteří se hudbou nikdy naplno neživili, a opírají se o jiné příjmy.

Ale kde brát motivaci k pokračování, když celý hudební průmysl stojí a není jisté, kdy zase budeme moct cokoli plánovat a tvořit? O to víc obdivuji všechny, kteří se právě v této době pustili do vydání desky, natočení klipu, posunutí jakéhokoli hudebního projektu. Mé písničkářské ucho upoutaly novinky od Anety Langerové (Dvě slunce) a Káti Marie Tiché (_Sami). Obě jsou tak originální a textově i produkčně čisté, že je radost poslouchat je stále dokola.

A na scéně se sešla spousta lidí ochotných a nadšených pomáhat ostatním. Třeba prostory, které nabízejí muzikantům kvalitní ozvučení a natočení streamovaného koncertu. Nebo třeba Hudební rouška Martina Ledviny, ve které producent a manažer mj. kapely Jelen nabízel lidem konzultace. Zájemci mu je měli zaplatit tak, že investovali do hudebního průmyslu. Třeba si pořídili desku nebo nástroj o kterém už dlouho snili. Já jsem si takhle přišla k předplacení desky Káti Tiché a tričku od Define Me a měla jsem radost velikou. A navíc jsem s Martinem probrala i to utlumení tvůrčího ducha, které bohužel s covidem nemá nic společného.

11. Hudební konference a showcase Nouvelle Prague online (Ricardo Delfino)

Za úspěch beru všechny letošní proběhlé koncertní a festivalové akce, kterým se podařilo přizpůsobit i při neustále se měnících a nestabilních protiepidemiologickým opatřením. Od boku mne napadá zmenšená verze Rock for People Home, kde kapely koncertovaly po pivovarech ČR v pojízdném Live Jukeboxu, Colour Meeting v Poličce, Festival Na Ulici v Plzni a spousty dalších. Za čestnou zmínku stojí pochopitelně i inovace a tvrdá práce s prchavým trendem livestream koncertů na jaře tohoto roku. Co beru ale jako zásadní událost roku, i vzhledem k úplnému uzavření většiny služeb, klubů a dalších souvisejících činností, je to, že se pořadatelům hudební konference a showcase festivalu Nouvelle Prague podařilo zprovoznit a úspěšně realizovat online ročník. V době, kdy mnohým umělcům a hudebním profesionálům dochází inspirace, naděje a chuť pokračovat, byl dvoudenní maraton online vzdělávacích workshopů, diskuzí a přednášek injekcí motivace. I možnost se prohrábnout záznamy zpětně za symbolickou stovku byla sympatickým vstřícným krokem.

12. Kluby zažívají těžkou zkoušku, naučili jsme se improvizovat (Petr Adamík)

Letošní rok nepřál živým událostem. Pro kluby, hudební sály a kulturní akce všeobecně to bylo (a stále je) velmi nepříjemné období. Je to těžká zkouška, ale ukázalo se, že si některé kluby dokázaly s neustále se objevujícími  nástrahami v rámci možností poradit. Klobouk dolů před mnohými pořadateli a majiteli klubů, kteří ukázali své umění improvizovat, ať už to byly live streamy či například situace, kdy si takřka ze dne na den musely kluby obstarat místa k sezení, jestli chtěly alespoň nějak fungovat. Takhle to ale nejde dělat do nekonečna a nejhorší je, že zatím nikdo nevím, jak to bude vypadat dál. Muzikanti seděli doma, někteří, ti zabezpečenější, si užívali neplánovaného volna, jiní pauzy využili ke skládání nové muziky.

Vycházela hodně zajímavá alba a výsledků této narůstající tvorby se nám dozajista bude dostávat i v následujícím roce. Každý muzikant chce ale nové písně zahrát svým posluchačům i naživo, chce cítit zpětnou vazbu, bez toho je totiž jeho radost z nové desky jaksi neúplná. Pořád věřím, že vše zlé je k něčemu dobré, a že hlad po muzice a živých koncertech je velký, takže jakmile to jednou bude možné, budou kluby, pokud nějaké vůbec přežijí, praskat ve švech. 

13. Rozvíjejme dál schopnost navzájem spolupracovat a pomáhat si (Zdeněk Neusar)

Klíčovým slovem roku 2020 je pro mě spolupráce – a tam mě naše hudební scéna velmi příjemně překvapila. Jak jsem psal už ve svém příspěvku Hladoví, ale stále plní sil. Nenechejme kulturu padnout, hudbu a kulturu celkově nelze nahradit pouze sytým žaludkem. Neobejdeme se bez ní, milujeme ji, a proto letos buďme stejně jako v roce 2020 co nejvíce aktivní, navzájem kolegiální a podpůrní, ať jsme co nejvíce slyšet.

Pokud je to jen trochu možné, zůstaňme v oboru, nenechejme si všechno líbit a hledejme cesty, jak kultuře v této nelehké situaci pomoct. Naslouchejme si, navzájem spolupracujme a tolerujme rozdílné přístupy. Soudím, že v lepší kondici bude kultura v Česku tehdy, když k cíli budeme i dál kráčet v co největší možné míře společně.

Jak rok 2020 vnímáte vy? Jakou strategii volíte pro rok 2021? Podělte se s námi v komentářích.