Zásadní události na české hudební scéně v roce 2024
Rok 2024 na české hudební scéně přinesl pestrou paletu událostí – od vydání výjimečných alb přes nezapomenutelné koncerty až po připomínky významných osobností, jako byla Zuzana Navarová. Zároveň to byl i rok těžkých ztrát a výzev, kdy se ukázalo, že klubová scéna stále bojuje s důsledky rostoucích nákladů a proměn posluchačských návyků. Jaké momenty rezonovaly nejvíce a jaké události definovaly hudební rok 2024 u nás v redakci?
Skvělá alba, 20 let od odchodu Zuzany Navarové, neudržitelná situace v klubech
Anna Marie Schorm: Rok 2024 za mě přinesl spoustu skvělých albových počinů v rámci alternativní scény – můžeme se těšit z nové muziky Báry Zmekové, Kvietah, Martina Kyšperského (který se zároveň na spoustě zde zmíněných desek producentsky či autorsky podílel) a jeho Květů, Martiny Trchové, Moniky Načevy, Vladivojny La Chii, Honzy Žambocha aka Wolf Lost In The Poem, Mirka Kemela, znovuvzkříšených DVA a mnoha dalších...
V prosinci jsme si řadou vzpomínkových a tématických koncertů i vydaných coverů připomněli dvacet let od odchodu Zuzany Navarové, jednoho z nejzásadnějších hlasů české písňové tvorby. Bohužel byl letošní rok i časem odchodů dalších formativních osobností – mimo jiné Pavla Zajíčka a Oldřicha Janoty, mistrů slova a hudebně-performativních experimentů.
Jsem ráda, že jsme v sobotu 21. prosince prostřednictvím několika navazujících koncertů a pietních akcí mohli důstojně uctít památku obětí loňské smrtící střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy – znovu se ukazuje, že právě hudba může být v procesu vyrovnávání se s tragickou ztrátou blízkých osob či otřesením „neochvějných“ společenských jistot hojivým prostředkem.
Coby pozorovatelka z perspektivy (převážně pražské) klubové scény vidím pokračující přetahovanou o publikum, které v celkové zahlcenosti programovou nabídkou stále volí spíše taktiku „půjdu jen na to, co už znám“ – při rozhodování, do čeho investovat čas a peníze, se nechce nechávat překvapit. Nová hudba je objevována a zkoumána předem, skrze obrazovky a sluchátka, naživo se pak chodí už na prověřená jména či projekty, ke kterým má diváctvo nějaký osobní vztah nebo která je v jeho sociální bublině záhodno znát. Pak není rozhodujícím prvkem ani cena vstupného. Stále také pokračuje trend nakupování lístků na poslední chvíli – mnohem spíš než nižší cena bývá motivací k nákupu v předprodeji hrozba vyprodání kapacity.
Zároveň není možné a ani správné šponovat ceny lístků donekonečna a přenášet tak ekonomickou zodpovědnost čistě na publikum – při vzrůstajících nákladech, cenách pronájmu a ve snaze alespoň nějak (základně či symbolicky) zaplatit personál a provoz se kluby bez systémové podpory neobejdou (a ne, argument „má vám vydělat bar“ je mimo, protože kapacita klubu, peněženek ani jater publika není a ani nemá být nafukovací). Z důvodu ekonomické neúnosnosti tak ke konci roku končí mimo jiné smíchovský klub Underdogs‘.
Zavřít musela letos také Kasárna Karlín – oficiálně kvůli provozu v nezkolaudovaných prostorách, neoficiálně kvůli hluku a bordelu obtěžujícímu okolí. Po stížnostech na hluk z Ledáren Braník, kde celoletní „festival“ hlukově doléhá nejen na obyvatele přilehlé čtvrti, ale i na druhý břeh řeky, se opět otevřely bujaré diskuse na téma, kde končí a začíná svobodné jednání jednotlivce. Coby osoba, která měla tuhle pražskou polourbexovou „kulturní přírodu“ ráda, a zároveň coby muzikantka s citlivýma ušima, která si hodně váží domácího (nejen nočního) ticha a trpí misofoniíí i vůči sousedově hlučné televizi, doufám, že se podaří u obou lokalit nastavit pravidla provozu tak, aby byly všechny strany spokojené. A pak že jsem pesimistka...
P. S.: Status umělce – zatím je to spíš takový „Schrödingerův kočkopes“ a hrozí, že celá myšlenka v rukou českých zákonodárců poněkud chytí faleš divným směrem, ale rozhodně je fajn, že vůbec něco takového vzniká a je předmětem veřejné debaty. Art is work!
Festival Jazz čtyř kontinentů
Leon: Z mého pohledu patří mezi pozitivní události uplynulého roku festival Jazz čtyř kontinentů 2024, který potvrdil jak vysokou laťku dramaturgie pražského klubu Jazz Dock, kde se tato akce v období od ledna do srpna konala, tak i fakt, že tento žánr má i v době z velké části ovlivněné streamovacími platformami jako je Spotify a další stále dostatek fanoušků, kteří si rádi poslechnou živé provedení hudby, jež je od všudypřítomného mainstreamu mnohdy na míle vzdálená.
Mezi nejúspěšnější koncerty zmíněného festivalu se zařadila dvě vystoupení kapely Dominica Millera, dlouholetého kytaristy Stingova doprovodného bandu, který v Jazz Docku představil své nové sólové album Vagabond, vyprodán byl také koncert fusion kytaristy Scotta Hendersona, „dvoják“ sdružení Bill Evans & The Vans Band All Stars s Johnem Medeskim a Felixem Pastoriusem či vystoupení vycházející funkové star polské baskytaristky Kingy Głyk nebo hvězdného tria ve složení Joey Calderazzo, John Patitucci a Dave Weckl.
K těm smutnějším událostem loňského roku náleží odchod legendárního barda Oldřicha Janoty, předního představitele alternativního folku, a Kamila Šíra, významné persony nejen pražské kulturní scény, produkčního Lucerna Music Baru a pořadatele festivalu Rock for Churchill.
Úbytek menších klubů a klíčové Vteřiny, měsíce a roky Vladimíra Mišíka
Tereza Karásková: V letošním roce mě zasáhl pokračující úbytek menších klubů, z nichž některé měly dlouho budovanou dobrou pověst mezi muzikanty i diváky. Zejména pak konec Kasáren Karlín, ve kterých jsme plánovali s kapelou pokřtít desku, a celá ta vyhrocená, nicméně nepříliš konstruktivní veřejná debata, jež se jaksi míjela cílem.
Nedlouho potom jsem v Ledárnách Braník sledovala skvělou kapelu Royal Blood, která hrála tak potichu, že ji téměř přehlušili lidé bavící se v publiku a přišlo mi, že jejich hutné basové riffy mají snad větší „koule“, když si je pustím doma z beden. Zdálo se, že i sama kapela je z toho otrávená. Také Ledárny jsou totiž na mušce pořádkumilovné části obyvatel hlavního města a vznáší se nad nimi hrozba konce. I mimo Prahu ale z různých důvodů končí legendární kluby – namátkou třeba klub Na Rampě v Jablonci nad Nisou, který byl centrem místního kulturního dění osmadvacet let!
O to větší je důvod k vděčnosti za každý fungující klub a komunitu okolo něj i za všechny, kdo jsou ochotni vyrazit třeba i na neznámou kapelu a podpořit místa, která dosud fungují. Přála bych si, aby se Slováci naučili žít s medvědy a aby se obyvatelé i politická reprezentace našich měst dokázali vzájemně pochopit s hudební komunitou.
Jsem ráda, že i u nás navazujeme na světovou vlnu skvělých desek hudebníků, kteří by již mohli spokojeně odejít do hudebního důchodu, ale oni naopak vydali jedny z nejsilnějších alb své kariéry – namátkou třeba Peter Gabriel nebo Dave Gilmour. Mám na mysli Vladimíra Mišíka a jeho oceňované album Vteřiny, měsíce a roky. Společným jmenovatelem těchto desek je odvaha obklopit se o generace mladšími producenty či hudebníky a inspirující je i pokora, se kterou tito velikáni přistupují ke svému odkazu.
Před rokem to také vypadalo, že hudebníci houfně zahodí své nástroje, posadí se k počítačům a začnou ve velkém produkovat dokonalé singly generované AI. Nic z toho naštěstí není tak horké, jak se zdálo, žáci v ZUŠkách stále falešně vrzají na housle, bubeníci ve zkušebnách se marně snaží udržet rytmus s clickem, kytaristům praskají struny a basáci dál tahají své obří aparáty na koncerty a zpět. V tom všem pořád cítím obrovské nadšení, odhodlání a lásku k hudbě i přes všechnu její dokonalou nedokonalost. Díky za to!
Rozmach AI a hologramy jako ošemetná budoucnost pop music
Martin Hošna: Technologie AI pronikla již dávno do běžného života. Experimenty s AI produkcí se staly běžným jevem, a přestože se o morálce takových projektů vedly dlouhé debaty, jeden „virtuální“ hit za druhým dokazoval, že technologie mohou být inspirací, ne hrozbou. Například skladba Break Free vytvořená AI ve spolupráci s Grimes ukázala, že strojový algoritmus dokáže propojit elektronickou preciznost s lidskou kreativitou. DJ Shadow a Flume byli mezi těmi, kdo posunuli hranice toho, co znamená tvořit hudbu v digitálním světě.
Poprask v hudbě zapříčinila především aplikace Suno AI, platforma, která umožňuje generovat původní písně včetně vokálů a instrumentální hudby pomocí umělé inteligence a textových podnětů. Stačí se zaregistrovat na jejich webu, popsat, jakou píseň chcete vytvořit, a nechat AI, aby vytvořila odpovídající skladbu. K čemu pak vlastně chodit do studia a nahrávat nové písně, když to s AI jde levně a samo?
Ano, technologie otevírají nové možnosti, dopady AI na hudební průmysl ale nejsou vždy pozitivní. Automatizace skládání hudby pomocí AI sice urychluje proces tvorby, ale mnohé umělce staví do nevýhodné pozice. Zvýšený důraz na kvantitu nad kvalitou vede k přesycení trhu, kde originální hlasy zanikají v přívalu generických skladeb. Kromě toho se objevily problémy s autorskými právy, kdy AI nečestně „půjčuje“ motivy z existujících děl, aniž by poskytla kredity nebo licenční poplatky.
AI také mění způsob, jakým lidé hudbu konzumují. Algoritmy streamovacích služeb přednostně nabízejí přístupy, které odpovídají preferencím posluchačů, ale tento proces často vynechává menší nebo experimentální umělce. Důsledkem je homogenizace hudební scény, kde inovace ustupuje komerční jistotě.
Jeden z největších diskurzů minulého roku se točil také kolem otázky: Co vlastně znamená živá hudba? Musí být autentická? Byli jsme svědky toho, jak holografické koncerty a virtuální realita vnikly do mainstreamu. Uvěřitelně realistický hologram Davida Bowieho na festivalu Glastonbury způsobil vlnu nadšení i rozhořčení. Zatímco někdo tento trend označil za budoucnost, jiní varovali před dehumanizací umění. Fascinující technologie zaujala i Nicka Masona z Pink Floyd, který ji označil už jako jedinou možnost, kdy vidět rozhádanou dvojici Gilmour / Waters společně na pódiu. Kdo ví, zázraky se někdy stávají. Přesto tento fenomén přináší jak naději, tak otázky o etice, autenticitě a smyslu hudebního zážitku. Ano, vím, v anketě zmiňuji příklady ze světové scény. Zmíněné fenomény se ale propisují rovněž do scény české.
Břehy!
Matěj Ptaszek: Pro mne osobně je vydavatelským počinem roku na české hudební scéně EP Břehy umělkyně Vladivojny La Chia, která již dvacet let čůrá proti komerčnímu větru a přináší do českého hudebního rybníčku nový, svěží pohled.
Objevujme a podporujme i malé, neznámé interprety
Petr Adamík: Loňský rok přinesl spousty zajímavé muziky, a to nejen v zahraničí. I u nás se objevily slušné desky. Pokud se zaměřím na oblast, v níž se pohybuji, tak mě určitě pobavilo poslední album Skywalker, pozornost si zasloužily počiny od Chorobopop nebo valmezských Krang, skvělý návrat předvedli také Malignant Tumour.
Bylo toho rozhodně víc a já jsem rád, že stále vzniká hromada nové, skvělé muziky. Jen bych si asi přál, aby lidé projevovali větší zájem i o jiné než zaběhnuté kapely. Mějte oči a uši otevřené, dobrá muzika je všude kolem vás. Objevujte i nové, malé, neznámé interprety, podporujte je a choďte na klubové koncerty.
Měňme věci společně a nechme si poradit!
Jan Sládek: Ve světle nešťastných událostí posledních týdnů budu své myšlení orientovat směrem pro českou hudební scénu pozitivním.
1. Organizovat se
Muzikanti nejsou lidi, to víme. Je to speciální druh. Češi jsou unikátní, to víme, je to taky speciální druh. A tedy, český muzikant dlouho vynikal hrdostí na svou okázalou potřebu nijak se neorganizovat. Něco jako americké hudební odbory, to je sprosté slovo. Tento postoj je faktorem také toho, že podmínky na české hudební scéně jsou v některých ohledech nuznější než jinde. Jsem tedy rád za každou funkční organizaci, která je výsledkem snahy muzikantů změnit něco společně – přes vzdělávání, ochranu práv či získání viditelnosti pro různá veřejná tělesa. Chtěl bych lidem, kteří tomu věnují čas a úsilí, poděkovat. Není to samozřejmost.
2. Nechat si poradit
Souvisí volně s bodem výše. Producent?! Jako aby mi někdo kecal do muziky? Jsem rád, že tahle profese na české hudební scéně začíná normálně fungovat, že kapely prostě chtějí dosáhnout co nejlepšího výsledku, který v tu dobu jsou schopny podat, a nechají si poradit. Stále častěji jsou tito pomocníci zmiňováni – a v nebývale pozitivním světle. Tak tomu vždycky nebývalo, fajn změna.
3. Skvělá studia
Za letošek jsem prošel skoro desítkou českých studií různých cen, lokalit a přístupů. Mám z toho radost, všude jsou skvělí lidé, kteří umí pracovat s vybavením, jež si v tu chvíli mohou a chtějí dovolit. Já jsem člověk, který sotva vymění žárovku a nerad se stará o věci, kytary jsou víceméně výjimkou. Tak spešl díky, že někoho baví poskytovat hudbě pelíšek, který je vytopený, vybavený, funkční a útulný. Vážím si toho a vidím to růst, no není to krása?
Lepší prostory pro umělce
Marco Alampi (aka 42): Z mé osobní zkušenosti byl rok 2024 velmi plodný a hudebně podnětný. Ponořil jsem se do nových hudebních diskurzů a spoluprací a právě dokončuji své nové album, které by mělo vyjít do konce roku. Myslím, že hudební nabídka v Praze i v celé České republice se během uplynulého roku rozšířila a speciálně v Praze byla stále dobrá návštěvnost.
Za problematičtější však považuji organizaci koncertních míst – často se stává, že poměrně úspěšní umělci vystupují na místech, která neodpovídají velikosti jejich publika, a koncerty známějších interpretů bývají velmi brzy vyprodané. Bylo by skvělé, kdyby se s tím dalo něco dělat, a také například přilákat do Česka mezinárodní jména, která často koncertují v sousedních zemích, ale sem nezavítají.
Přesto jsem měl možnost navštívit několik opravdu zajímavých koncertů – například The Vaccines, La Femme, DJ Shadow nebo Crystal Fighters. Doufám tedy, že nový rok přinese více příležitostí k účasti na hudebních akcích, možná i nové festivaly, a že hudba bude mít i nadále šanci vést a inspirovat!
Odchody, ztráty a nové příležitosti
Zdeněk Neusar: Těch odchodů klíčových osobností v roce 2024 bylo opravdu moc. Nejdřív Oldřich Janota, pak Vojtěch Havel, Kamil Šír a počátkem prosince i marketingový ředitel Kytary.cz, aktivní muzikant a kamarád Filip Černý, který stál i u zrodu našeho magazínu. A ani tímto loňská úmrtí důležitých osobností na české hudební scéně neskončila. Zejména Filipova smrt mě na celé dva týdny paralyzovala.
Nakonec život ale znovu získal barvy – ostatně i nadšený hudebník a vizionář Filip vždycky říkal, že těžké chvíle a krize je možné považovat za novou příležitost. Tak to i beru – a do nového roku vstupuju plný sil a víry, že mise spojená s podporou muzikantů má pořád smysl. Ať už na úrovni Frontmana, nebo v dalších projektech, na kterých se podílím. Hudba a věci kolem ní mě pořád baví.
Speciálně mě pak zahřál bezmála dvouhodinový rozhovor s Martinou Trchovou u nás doma v kuchyni. Tohle prostě opravdu bylo minimálně 90 % štěstí. A všechny podcasty naší zapálené redaktorky, hudebnice Nikoly Kandoussi.
Zůstávám optimistou, přestože návštěvnost klubových koncertů se snížila, skončily Lidové noviny i časopis Harmonie a platforem pro kulturní publicistiku ubývá. Fňukání je k ničemu: je potřeba s tím něco aktivně dělat. A v tom s Frontmanem můžete i v roce 2025 počítat!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.