Zase tu jsou ty vánoce – raději veselé než vážné
Svátky lidské dobroty už jsou za dveřmi a nezbývá, než je opět přijmout s trpělivostí učitele v Základní umělecké škole a nehádat se s Všemohoucím, zda toho kapra jedl malý Ježíšek v trojobalu s bramborovým salátem z bufetu U křečové žíly, anebo na modro s vařeným bramborem z kastrůlku od babičky z Moravy.
Vánoční svátky osobně vnímám jako povinně otevřená dvířka do lidskosti, protože si myslím, že lidský, dobrotivý, přejícný a srdečný a veselý by měl být člověk pořád. A nikoliv jen na oslavu narození Božího syna či kvůli magorovi z dalekého severu, jenž nutí Rudolfa vola – pardon, soba – utáhnout tunový náklad dárečků, které fakani stejně po tejdnu zašatrončí a nebo rozflákají kladivem vědouce, že věci uvnitř jsou jiné, než-li se zdají zvenčí.
Řadu let jsem trávil vánoce na Karlově mostě. S promrzlou buřinkou na hlavě jsem s blues bandem hrával osvědčené kousky z bluesové kuchyně Willieho Dixona a dalších mistrů zhudebnělých emocí z Chicaga a Mississippi pro potěchu uspěchaných lidí ověšených nákupními taškami a ozdobnými řetězy na stromeček.
Podle nosa poznáš (jaká je) kosa
A podle názoru člověka na buskera poznáš jeho pohled na svět. Roztomilé to bylo, když po mostě v období adventu chodily skupinky sotva desetiletých školáčků po vedením učitelek. Jsou dva typy pedagogů. Ten první jde s dětmi kolem muzikantů, zastaví je a nahlas řekne, aby všichni široko daleko slyšeli: „Děti, takto dopadnete, když se nebudete učit!“ Nacež si nás dotyčná pedagožka změří pohledem vojenského prokurátora a zavelí k odchodu.
Druhý typ je přesně opačný. Jde kolem muzikantů paní učitelka s dětmi, zastaví dítka a nahlas řekne: „Děti, toto jsou lidé, kteří hrají pro potěchu druhých a činí tak svět veselejším. Pokud máte u sebe nějaké drobné mince, tak jim je hoďte do klobouku, protože každý, kdož rozveseluje ostatní, si zaslouží odměnu.“
Dva naprosto odlišné pohledy na svět, jež člověka staví před filosofickou otázku, zda býti vždy velmi vážným a zdánlivě předvídavým, či veselým a zdánlivě lehkovážným. Já osobně volím druhý pohled a stejně tak vnímám vánoční svátky. Vesele, bez vážnosti, bez povinnosti dávat dárky za co nejvíce peněz a ještě se u toho tvářit jako Onassis u přepážky ve spořitelně poté, co zjistí, že zapomněl heslo na svou vkladní knížku.
Vánoce jsou za dveřmi. No, neposeru se, budu opět to stejně veselé pako a dám si za zvuků vánočního singlu kapely Canned Heat štědrou večeři v podobě zavináče s okoralou kůrkou a panákem tuzemáku. Snad mi to Bůh všech outsiderů a bluesmanů odpustí.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
