Zbraň, která za ty peníze stojí

Každý muzikant, ať už z rockové skupiny, dechovky nebo sólový hráč alespoň jednou zatouží nahrát svoje písničky a vydat je na nosiči CD. Vždyť tak přeci ukáže všem svou tvorbu, které věnoval obrovské úsilí a obrovské množství času.

Umožní svým kamarádům, fanouškům a fanynkám aby si jeho songy pouštěli v radiu, počítači, autě… Má v ruce předmět, který může dát producentům a pořadatelům akcí. Díky tomu nasbírá zkušenosti pro další tvorbu nebo zjistí, že další tvorba nemá smysl. I my ze skupiny GangstaSKA jsme se rozhodli, že takový nosič není ani v dnešní digitální době k zahození. Nebudu popisovat co a jak se může dělat. Napíšu prostě a jednoduše, jak jsme to dělali my.

Přibližně před rokem jsme začali podnikat kroky k tomu, abychom co nejdříve naše vytoužené CD vydali. První otázka zazněla: „Kdo to bude platit???“ Po urputném přemýšlení, kde a jak sehnat sponzory jsme se rozhodli, že si to zaplatíme celé sami a samozřejmě se omezeným rozpočtem dále i budeme řídit. Jednoduše řečeno – celá částka děleno šesti s tím, že až se to někdy vrátí, zpět si peníze opět přerozdělíme. Nebudeme si nic nalhávat, málokdy se to vrátí. Když jsme si tuhle základní otázku vyjasnili, museli jsme vybrat repertoár, který na CD umístíme.

Jsou céda, na kterých jsou všechny písničky naprosto dokonalé, chytlavé a ani jedna není „k zahození“ – ale těch bohužel mnoho není. Každý má jiný hudební vkus, ne všem se líbí všechny písničky, které daná kapela hraje. My jsme playlist vybírali demokraticky.

Na pěti písničkách jsme se shodli všemi hlasy, u těch dalších byl už vždy někdo proti, a tak jsme začali testovat. Na koncertech jsme pozorovali, jak se kdo na každou písničku tváří, jestli si ji náhodou někdo nepozpěvuje nebo nedej bože na nI nezačne pogovat. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec jsme díky této metodě vybrali písničky a sestavili je do playlistu CD.

Pak jsme oslovili jsme našeho známého a kamaráda z kapely Peshata Martina Maredu, který nám ochotně písničky nahrál, smíchal a masteroval. Při nahrávání se objevila spousta překážek, díky kterým ale máme zkušenosti, které rozhodně zužitkujeme při natáčení další desky. Hlavně víme, že dechaři musí nahrávat střízliví a dokonce, že ani den před nahráváním nesmí chlastat. Další věc, kterou jsme zjistili bylo to, že ne všechny tóny byly ty, které k sobě ve dvojhlasu ladily, a že je třeba i dobré s sebou vozit alespoň náhradní virbl.

V každém případě jsme tyhle podstatné maličkosti ustáli, zlepšili a úspěšně tak vše nahráli. Po nahrání všech songů jsme začali více řešit, jak se naše cédečko bude jmenovat. Padaly návrhy pojmenovat ho po názvu jedné z písniček, které na něm máme. Od této myšlenky jsme ale brzy upustili a začali jsme vymýšlet originální název. Nakonec vyhrál název Historky z podsvětí, který spíše shrnuje příběhy jednotlivých písní.

I když náš saxofonista měl pořád k názvu připomínky, zase jsme raději zvolili demokratickou volbu a ignorovali ho (ne proto, že by jeho připomínky měly menší váhu, ale protože ho známe a víme, že je se vším nespokojený). A když už i v tomhle bylo jasno, začali jsme přemýšlet, kdo by nám graficky zpracoval obal. Opět jsme oslovili našeho známého, výborného fotografa, kameramana a grafika Vojtu Šobka. S tím jsme konzultovali možnosti vzhledu, zkoušeli několik variant a asi po pouhých čtrnácti dnech vybrali finální podobu. Zbývalo jen vybrat způsob kopírování a kvůli zmíněnému omezenému rozpočtu nejlevnějšího výrobce.

Vzhledem k počtu plánovaných nosičů jsme vybrali způsob kopírování vypalováním, protože lisování by tomto případě vyšlo o dost dráž. Obal jsme volili tak, aby nebyl drahý a zároveň byl atraktivní. Vsádka je opět jednoduchá, ale plnobarevná.

Cenu jsme drželi hodně dole i díky vstřícnosti firmy, která nám zařídila kopírování CD, jeho potisk a následnou výrobu tiskovin (vsádky a bookletu), prostě hodiny strávené na internetu při procházení stránek firem, jejich ceníků a referencí se vyplatily. Po 11 měsících a 3 dnech samotné výroby si všichni telefonujeme – CD je na světě!!!

Bývá zvykem, že po vydání nosiče proběhne jeho křest, následný koncert a pekelná picí akce, která se většinou zvrhne v odpolední kocovinu. To k tomu ale díky bohu patří.

Je důležité jít do toho s čistou hlavou, neslibovat si a nečekat, že vás všichni začnou milovat, že prodáte stovku nosičů za týden, a že to vaši kapelu okamžitě vynese na vrchol. Rozhodně vám to ale dá obrovskou zkušenost a motivaci. Máte v ruce velmi důležitou zbraň, kterou narvete pořadateli festivalu, kterému už se něco motá pod rukama, plete se mu to v autě, když hledá v kastlíku drobný na parkování. Díky tomu vás má stále v povědomí a třeba pro vás najde čas na některé z akcí, kterou pořádá. Rozhodně je to krok, na který nikdy nezapomenete. Za ty peníze to rozhodně stojí...