Zbyla jen hudba a lži

Za těch pár let, co existuje kapela the weathermakers, jsme si s klukama zvykli, že se o nás říká, že jsme „jiná“ kapela. Pro folkaře moc syroví, pro rockovou scénu moc měkcí, pro alternativní zase moc civilní… Nikdy ale nezapomenu na to, co nám řekl jeden z porotců na celkem prestižní bluesový soutěži – totiž, že to, co děláme, je dobrý, ale nemůžeme vyhrát, protože se jim to nehodí do koncepce.

Jaká koncepce, doháje? Říká se, že když Evropani objevili blues a začali si zvát do Británie americký bluesmany, někdo se při rozhovoru zeptal Sonny Boy Williamsona II., kolik taktů že má vlastně ta bluesová dvanáctka. A víte, co prej odpověděl? „Tolik, kolik se mi k sakru chce!“. Tehdy jsem si uvědomil, že the weathermakers nejsou jen o blues jako hudebním stylu, ale že pro nás je to něco, co jde v našich životech mnohem hlouběji.

No a pak taky nechci nijak shazovat současný blues. Samozřejmě, že je u nás, stejně jako kdekoliv jinde po světě, spousta výborných moderních bluesových kapel, ale stejně si po těch všech zvukově dokonalých, hráčsky precizních albech nejradši s klukama pustíme zahuhlaný nahrávky, kde už hraje kytara s piánem doprovod a do toho je slyšet, jak se ještě hádá zvukař se zpěvákem: „Jak se ten vál jmenuje? Little village? Co to má sakra bejt?“ – „No jako Vesnice, víš, takový malinký město.“ – „Já vím, co je vesnice, nejsem blbej.“ – „Tak o co jde? Můžu si to pojmenovat, jak chci. Klidně si to můžu pojmenovat Tvoje máma!“ Desky, kde písničky většinou končí ve chvíli, kdy se rozpadne doprovod. Kde jde slyšet, jak si muzikanti dupou do rytmu.

Proč to říkám – už delší dobu jsme chtěli s kapelou nahrát něco novýho, na regulérní album ale nebyly peníze, jak to tak u nás možná z podstaty věci bývá. Navíc představa, jak na svou kytaru z kusu postele nebo na koště s nataženou strunou nahrávám úžasně čistý sóla v odhlučněný kabince přes kombo ze starýho rádia, mě trochu děsila a trochu rozesmívala.

Tak jsme se poslední listopadovej den vydali do studia Tomáše Vtípila. Ideální den na natáčení bluesovýho EP – venku začalo mrznout, baterky v autech si dávaly svoje startovací blues a z nebe padaly ledový jehličky. Tomášovo studio bylo jakoby nám ušitý na míru – betonovej sál, připomínající sklad divadelních rekvizit. Tu starej mandl, tady omlácená baskytara v plechovým sudu, pár páskových mikrofonů a okolo my. Živě, syrově, třikrát jedna písnička a jdeme dál.

To ráno jsem se probudil ochraptělej a nemohl jsem vůbec mluvit, natož zpívat, ale v našem šupácko-bluesovým pojetí to vlastně nebyl žádnej problém. No jasně – všechny zásadní bluesový alba se nahrávaly neuvěřitelně rychle a vařilo se při tom z vody. My jsme si chtěli tuhle atmosféru taky užít a zároveň ji trochu přiblížit dnešním posluchačům. Naše nový EP DNES! jsme natočili za jeden den. Padlo u toho šest klobás, pět vídeňských párků, kastl piv, flaška bourbonu a zážitek se nedá vyvážit ani zlatem.

Za ten den jsme stihli nahrát čtyři písničky, který přesně odráží prostor, kde byly nahraný – na zemi spousta zaprášených věcí, co neznáte, ale jsou vám povědomý, asi jako vaše vzpomínky, a nad tím obrovskej prostor, ve kterým lítají nejrůznější myšlenky. Příběhy z našich vlastních životů, ale přesto se donekonečna opakující po celým světě a znějící i za ty, kdo blues vůbec neznají. O milostných trojúhelnících a o tom, jestli je řešit na dně flašky nebo s pistolí v ruce. O předčasně ukončený cestě kdesi na silnici u Hodonína a mlčky přihlížejících čumilech v okolo jedoucím autobusu. O krabici plný dopisů od bráchy z vězení. Blues tvrdý jak hřebík do rakve. Blues, co vás budí ze sna. Blues tak jednoduchý, že zbyla jen hudba a lži.

A to si pište, že i když tohle épéčko vůbec nevyjde fyzicky na CD (bude ke stažení na internetu a k poslechu na našem Bandzone profilu a jiných streamovacích službách), křest tohohle épéčka, 24. února 2017 v brněnským divadelním studiu Paradox, bude setsakramentsky živej a uslyšíte na něm opět pořádnou nálož zaručeně pravdivých příběhů z brněnských ulic a hospod, kde kapela vznikala a kde má pořád svůj domov.