Zdeněk Lev: Servis kytary může být na míru, jen správně vybrat

Jak ses dostal k servisu kytar?

Úplně náhodou. Šel jsem na brigádu na servis do Kytar.cz. Já vlastně neuměl ani seřídit krk, naladit oktávy, nic. Když jsem nastoupil, podal mi jeden technik akustickou kytaru, ať se podívám na krk. Já moc nevěděl, na co se koukám, on vzal kytaru, dal do krkový výztuhy imbus a asi pětkrát s ním otočil doleva. Pak mi jí podal, ať to seřídím tak, jak to bylo prve. Tak jsem to vzal logicky, pětkrát jsem s imbusem otočil doprava a on povídá: „Dobrý, přijď v pátek.“ Zůstal jsem tam a postupně se všechno učil. Už jsem v servisu skoro deset let, hrozně mě to chytlo a nakonec můžu vést servisní centrum v Kytarách.cz a popularizovat svoji práci, psát o ní články – nebo vydat knížku.

A co jsi studoval?

Andragogiku, celoživotní vzdělávání a personální vedení, takže to s mojí prací vůbec nesouvisí.

Co je nejčastější servisní úkon, se kterým se k vám kytara dostane?

Nejčastější je výměna strun a seřízení nebo čištění kytary. Když vynechám tyhle základní úkony, jsou nejčastější zakázkou opravy a úpravy elektroniky, například formou výměny součástek za lepší. A hodně lidí chce také renovaci kytar – takový ty starý kousky po dědovi na půdě nebo Cremony po rodičích. Zákazníci vědí, že to nemá hodnotu, ale chtějí to opravit kvůli citový vazbě. Je to hodně různorodá práce.

Je nějaká práce, kterou systematicky odmítáte?

Snažíme se toho pro lidi udělat co nejvíc, takže pokud nemusíme, nikoho neodmítneme. Ale někdy narážíme na limity našeho zázemí – třeba nejsme schopni udělat celolak. Proto případně kytary retušujeme: když je prasklá deska, opravíme ji a opravené místo zaretušujeme. Ale nestává se, že bychom zakázky odmítali. Maximálně zákazníkovi řekneme, že je oprava nerentabilní. On sám většinou uzná, že náklady přesahují hodnotu nástroje, a třeba si radši koupí nový.

Prochází ti rukou hodně butikových nástrojů. Co na nich děláš?

Kolega Štěpán kupuje nástroje do butiku z různých zdrojů, z celýho světa – a tím pádem v různým stavu. Někdy je stav dobrý, jindy je to kus, který byl dvacet let někde uložený. Moje práce spočívá v tom, že daný nástroj vezmu, co jde rozebrat, to rozeberu (třeba u Fenderu se dá sundat i krk, pickguard a  elektronika) a ověřuju autenticitu nástroje – jestli je všechno z té doby, nebo jsou třeba snímače měněné. Každá součástka se dá nějak dohledat, buď podle značení, nebo prostě podle toho, že v průběhu let se měnily různý postupy a dávaly se různý součástky. Pak se dá poznat, jestli je tělo nástroje z roku 1970, nebo z pozdější doby – nebo jestli je to třeba čínská kopie.

Když ověříme původnost, včetně pražců nebo potenciometrů, dávám nástroj zpátky dohromady, sepíšu, co je na něm původní, a uvedu ho do co nejlepšího stavu. A to je další důvod, proč mám práci snů. Když dostaneš do ruky nějakýho Fendera ze 60. let nebo starýho Gibsona, je to trochu detektivní práce. Občas jde i zjistit kus příběhu daného nástroje, třeba když si majitel pod krkem nechal lísteček s adresou. A jednou jsem našel účtenku, kdy si majitel nástroj kupoval, asi před čtyřiceti lety.

Štěpán má občas v butiku nejrůznější exoty, ať už Japonce ze slavné lawsuit éry, nebo Alembic a podobně. Nacházíš někdy v těch nástrojích něco, co tě překvapí? Proč je dělali zrovna takhle?

Většina nástrojů se drží nějakýho vzorce fungování, ale u malosériových značek občas musíš pátrat po tom, jak to má fungovat. Někdy se stane, že musíš hledat závadu na složitější elektronice – třeba u MusicMana na aktivní elektronice, v tištěných spojích.

Spíš mě občas překvapí, že některý kytary jsou vyrobený výrazně kvalitněji, než bys čekal. To je často případ kytar vyrobených v Japonsku. Občas jsou vyrobený až sterilně, nevypadá to jako ruční, lidská práce. Ale pak vidíš nástroje z let, kdy to Japonci ještě pořádně neuměli, a hned si říkáš: „Tak tady je toho špatně hodně.“ Když ti projdou rukama stovky nástrojů, máš trochu srovnání a víš, kdy to už uměli líp, zajímavěji. A o to větší radost z daný kytary máš – otevřeš ji a uvnitř je všechno padesát let starý a furt to bezvadně funguje, součástky jsou původní a všechno vypadá skvěle.

Koukal jsem, že první díl tvýho seriálu Péče o kytaru vyšel v srpnu 2020. A za tu dobu těch článků vyšlo...

No, je jich třeba devadesát.

To je neuvěřitelný množství! Jak to celý vzniklo?

Od zákazníků jsem pochopil, že o kytarách často neví základní věci a zároveň by je vědět chtěli. Hodně se to týká kategorií hobbíků nebo poloprofesionálů, kteří by se i chtěli v nástrojích „vrtat“ sami nebo to i zkoušeli a pak přišli s tím, že to nedopadlo.

Někteří lidé taky zanedbávají základní péči a do servisu pak nosí nástroje úplně zbědovaný. Je to trochu podobný jako se zubařem: když chodíš na prevenci, když se staráš, není potřeba větších zásahů, případně problém odhalíš včas. Ale když třeba deset let k zubaři nejdeš, čeká tě nemilý a drahý překvapení.

Vždycky mě bavilo si se zákazníky popovídat, zjistit jejich potřeby a snažit se jim jít naproti. A protože mě baví i psaní, napsal jsem do Frontmana, že bych chtěl zkusit vydat tři čtyři články o základním kytarovým servisu. O strunách, o kytarový kosmetice a pak něco o zvlhčování, protože tam pořád osvěta chybí.

To je zrovna nepříjemný nevědět...

Jo, lidi nám třeba nevěří nebo se o tom někde šíří různý mýty. Během psaní prvních několika článků mi došlo, že témat je spousta a že by mě to bavilo. A tak jsem psal dál, Zdeněk Neusar (šéfredaktor Frontmana, pozn. red.) mě trochu usměrňoval a tak to plynulo, až měl seriál Péče o kytaru asi osmatřicet dílů.

Když jsem téma už trochu vyčerpal, chtěl jsem psát něco trochu praktičtějšího. Vzniklo tedy asi pět článků o seřizování kobylek na elektrických kytarách. A pak mě napadlo psát o historii oblíbených kytar. Začal jsem o historii Telecasteru a najednou z toho bylo třicet nebo čtyřicet dílů seriálu Pod kapotou o historii Fenderu.

Kromě toho, že mě to bavilo psát, mám i zpětnou vazbu od čtenářů a zákazníků, kteří třeba vyhledali přímo mě, aby se mě doptali na něco z mých článků, nebo chtěli i sami provést na své kytaře úpravu, o které jsem psal.

To je skvělej oslí můstek k tomu, co se před pár týdny odehrálo, a to je křest tvých knížek Péče o kytaru 1 a 2. Jak je to rozdělený, čemu se jednotlivé díly věnují?

Je to udělaný v logické posloupnosti. Začíná to úplným základem, to znamená jak kytary fungují, z čeho jsou udělaný, jak fungují jejich jednotlivý součásti a jak fungovat mají. Když projdeš jednotlivý kapitoly, najdeš spoustu rad, co se dá péčí a servisem vylepšit a jak to může posunout nejen kytaru, ale i kytaristu na mnohem vyšší úroveň.

Jednou z hlavních myšlenek je, že je možné udělat servis na míru každýmu muzikantovi. Podle zkušeností, stylu, doby hraní a podobně. Někdo začíná, někdo už má něco za sebou, někdo má velký ruce, někdo krátký prstíky, někdo hraje trsátkem, někdo prstama a kytar je tolik typů a tolik rozměrů... Ne každýmu sedne všechno. Proto jsem v knize taky dával důraz na téma, jak vybrat kytaru – aby to nebyl výběr jen očima, ale aby hráči padla i do ucha a hlavně do ruky.

Vždycky všem říkáme: „Běž a tu kytaru si zkus.“

Důležitá je spousta věcí, od tvaru a velikosti těla přes profil krku až po radius hmatníku... Pak se snadno stane, že někdo hraje třeba dvacet minut a není mu to pohodlný, bolí ho ruce nebo to zní blbě, protože neumáčkne akordy. A z toho pak vyvodí, že ho hraní nebaví. Řekne si: „Už se tady snažím týden a nemá to hlavu a patu.“ A možná kvůli tomu hraní nechá.

K tomu se váže i podle mě skoro nejdůležitější téma, a to je jak vybrat kytaru pro děti. Tam muzikantskej svět často přichází o talenty. Často nastane paradox, že rodiče koupí levnej nástroj, protože nevědí, jestli bude dítě hraní bavit. Jeho ve výsledku hraní dítě omrzí právě proto, že nástroj pro něj není dobře zvolenej. Jenže rodiče mají pocit, že se jim jejich volba levné kytary vyplatila, protože dítě hraní stejně nebaví. A ono už se ke kytaře nevrátí.