Zdeněk Vřešťál (Nerez): Unést pýchu a slávu je opravdu strašně těžké

 Zakladatel legendární kapely Nerez a dlouholetý spolupracovník Zuzany Navarové Zdeněk Vřešťál se svou vzkříšenou kapelou přišel s novou nahrávkou Cela, která navazuje na desku s podobně úderným názvem Zlom. „Teď je zase taková přelomová doba a je to doba na silný písničky,“ říká všestranný skladatel, kytarista a zpěvák. Bezprostředně před pražským křtem se v otevřeném rozhovoru obrátil nejen do vzpomínek k Zuzaně Navarové. Hovořil také o tom, proč si písničkáři průstající do středního proudu zaslouží úspěch a v čem ho obohatila spolupráce s Lucií Šuralovou. Společně s ní a Vítem Sázavským tvoří současnou tvář kapely Nerez & Lucia.

Jaké vaše nové album je a o čem pojednává?

Album se jmenuje Cela. My máme rádi čtyřpísmenný názvy.  První se jmenovalo Zlom, protože k nám přišla Lucia Šoralová. A Cela? My jsme prožili takovej zajímavej rok. Mohlo by se zdát, že to je o tom, že jsme byli všichni zavřený a nemohli jsme nikam jet, ale je to o lidskejch vztazích. Jak se lidi zbytečně uzavírají do sebe a moc si nerozumí ON a ONA.

Má to album nějaký širší koncept nebo myšlenku?

To si tam každej může najít sám. Myslím, že vždycky máme tajemství a to je základ Nerezu. Lidi si musí vždycky domejšlet. Třeba by tam chtěli slyšet bicí a ony tam nejsou, tak ať si je tam někdo představuje. A někdo si může představovat violoncello, to je přece pěkný.

Chtěli jste se tímto albem posunout někam dál? Nebo jste vsadili na jistotu?

Víte co, já říkám, že je to takovej oblouk zpátky k prvnímu albu Nerez – Masopust. Tenkrát byla taky mimořádná doba, rok 1982, 1983, kdy se písničky na něj natáčely. Vyšlo v roce 1986. Teď je zase taková přelomová doba a je to doba na silný písničky a já tvrdím a troufám si říct, že se nám povedla zase strašně dobrá deska. Čechrám si peří (smích).

V čem vás obohacuje spolupráce s Lucií Šoralovou?

Lucia je vynikající zpěvačka, proto jsme s ní do toho šli, ale hlavně se obnovil takovej ten tvůrčí trojúhelník, kdy jsme byli Zuzana Navarová a já jako autoři a Vítek Sázavský jako aranžér. Člověk, kterej nekompromisně vyhazuje písničky. Tak to se obnovilo. Jsou tam dva kohouti na jednom smetišti, který se hádají, a třetí jim to přeškrtává, aranžuje a předělává – a to je v pořádku, když se lidi hádají o muzice. My jsme se kdysi v původním Nerezu přestali hádat a pak jsme se v dobrým rozešli. Byly sice plný Lucerny, ale skončila hádka o muziku. Už to byl jen sběr peněz. A teďka je to zase krásný, že se hádáme.

Vy jste písničkář a hodně dobrý textař. Jak vnímáte současnou popularitu písničkářů jako jsou Tomáš Klus, Pokáč a další?

Já jsem třeba do Tomáše Kluse vkládal hodně velký naděje, protože jsem si říkal, že je to novej Kryl, ale myslím si, že se trošičku překřičel. Je toho hodně a je to opravdu těžký unýst. Já jsem třeba jako producent dělal Jarka Nohavicu a ono unýst tu pýchu a slávu je opravdu strašně těžký. Tak mu držím palce. A třeba Pokáč je zábavnej. Věřím tomu, že tahle doba přinese i spoustu dobrejch ženskejch autorek. Třeba Marie Rottrová, se kterou jsme hráli nějakých 17 let, ta vždycky čerpala ode mě, od Jarka Nohavici a od spousty dalších písničkářů texty a inspiraci a vlastně to je taková živá voda textařů. Prostě písničkáři, kteří prorůstají do středního proudu. To není špatný, že je Tomáš Klus populární. Zaslouží si to.

Jak ve vaší tvorbě a vlastně i v životě rezonuje Zuzana Navarová? Vzpomínáte na ni často?

Zuzka měla nedávno narozeniny – 18. června by je měla. Tak na ni vzpomínáme, protože ty písničky dodnes hrajeme. To je naše rodinný stříbro. Hrajeme Kočky, Za poledne... takovýhle krásný písničky. Ty se dají hrát pořád. Vzpomínám na ni v dobrým, protože to byla strašně fajn, chytrá ženská, která si nebrala žádný servítky. Vždycky všechno řekla narovinu a tak to má bejt. To je vzácnej úkaz v ženským světě. Ženský jsou spíš pletichářky a ona byla naprosto upřímná.

Album Cela jste výrazně autorsky obohatili s Lucií Šoralovou, ale také se na něm podílela Sylvia Kaščáková. Jak probíhala tato textařská spolupráce?

Probíhalo to po mailu. Sylvia Kaščáková je slovenská textařka a básnířka, která si troufla kromě slovenských textů napsat i několik českých textů. Trošičku jsme jí to učesali, přece jenom ta slovenština z toho byla cítit, ale je výborná. Jsem vlastně rád, že máme i někoho dalšího. On je tady dnes i Ondřej Soukup, kterej se mnou dělal písničku Klec na první album. Na to jsem pyšnej, že jsem mohl napsat píseň s takovým velikánem český filmový hudby.

Vy jste pracoval se spoustou hudebníků. Je někdo na koho vzpomínáte obzvlášť rád? Je ještě někdo, s kým byste si chtěl vyzkoušet spolupráci?

S Maruškou Rottrovou – to je pro mě skvělá ženská. Taky upřímnej člověk a výborná zpěvačka. A Jarek Nohavica. To všechno bylo zajímavý. Něco jsme se naučili. Já s Vítkem od něj, i on od nás, takže to bylo vzájemný. My nejsme žádný sluhové, který by někomu sloužili. Že mu uděláme desku jako producentský duo. Takhle to nikdy nebylo. Byla vždycky rovnocenná spolupráce a to bylo fajn.

Jak vypadá vaše letní koncertování? Těšíte se určitě na hraní před lidmi po tak dlouhé době, že?

My hrajeme na několika festivalech. V Dačicích třeba nebo v Novém Hrozenkově, Valašské letokruhy a tak dále. Moc to s těma festivalama nepřeháníme. Spíš se zaměřujeme na turné, který vlastně už teď začíná dnešním koncertem, tedy křtem. Je to vlastně už čtyřikrát překládaný – ze známejch důvodů – ale na podzim máme hodně koncertů po Čechách, na Moravě, i na Slovensko zavítáme a moc se těšíme.