Zklamání z rozpadu kapely vyústilo ve vydání desky ve dvou

Naše kapela je důkazem toho, že otřepaná fráze „všechno zlý je pro něco dobrý“ občas opravdu platí i na hudebním poli. Původní zklamání z právě rozpadlé kapely vyústilo v našem případě až ve vydání debutové desky. Album se rozhodně nenese ve veselém duchu – odráží tak právě začátky Black Holes.

Původně jsme hráli s Martinem v jiné kapele na stejných postech. Měli jsme tříčlennou indie-rockovou kapelu, hráli jsme po klubech i festivalech, začalo se nám docela dařit. A najednou jsme se rozpadli. Bylo to pro nás celkem špatný období. Místo abychom jezdili koncerty a hráli songy, na kterých jsme několik měsíců dřeli ve studiu, byli jsme zase na začátku.

V tomhle období jsme byli dost nasraný, chodili jsme hodně pít, ale zároveň jsme tak nějak cejtili, že to z nás musí ven a věděli jsme, že nás baví hrát spolu, že jsme na stejný hudební i lidský vlně. Vyhovovala nám formace kytara, basa, bicí, takže jsme se rozhodli začít hledat kytaristu. Paralelně s tím jsme jamovali ve dvou ve zkušebně. Aby to nebyla taková nuda, zkoušeli jsme zapojit do hraní i různé efekty. Vypiplali jsme si zvuk a postupně zapojili baskytaru do dvou okruhů. Pořad se nám ale zdálo, že tomu zvuku něco chybí, a tak jsme po vzoru Royal Blood přidali kytarový aparát (dost jsme si teda vyslechli samozřejmě, že zapojovat basu do kytarovýho aparátu…). V tomhle nám dost pomohl náš kamarád Dan Devečka, který mi udělal custom splitter.

Protože se žádný zpívající kytarista, se kterým bychom si sedli, ani po čase neobjevil, rozhodla jsem se k hraní zkusit i zpěv. A tak se z počáteční myšlenky, která nám dávala drive a poháněla nás kupředu, zrodila kapela, kterou jsme příznačně pojmenovali Black Holes.

Po prvních dvou singlech, který nám pomohly se vrátit na pódia, jsme nasbírali materiál pro celou desku. Oslovili jsme proto Ronyho Janečka (John Wolfhooker), který patří podle nás k producentské špičce a zároveň je to srdcař.

Letos na jaře jsme se s ním zavřeli na týden do studia Petera Kalmára ve slovenském Divíne. To studio má neuvěřitelnou atmosféru, je to původně mlýn, z něhož zbyly dole prakticky ruiny, a nahoře v podkrovní místnosti je ukryté špičkové studio. Přivezli jsme si vlastní aparáty a gear, ale nakonec se nahrávalo na místní. Měli jsme možnost nahrávat například na legendární aparáty Ampeg z 60. let. Týden jsme se naprosto odřízli od klasických všedních srágor. Přivezli jsme s sebou několik hotových věcí, ale i pár nástřelů, které jsme s Ronyho producentskou pomocí dotáhli. Všechny věci jsme zabalili společně do naší první desky s názvem No Silver Lining.

Pro nás se tím uzavírá prvotní období kapely, kdy se nám podařilo přetavit zklamání, nasranost a temný myšlenky do písniček, který nás baví hrát. Stejně jako říkáme, co si myslíme, hrajeme i přímočaře hudbu, která nás baví. Nesnažíme se následovat trendy. Možná to zní cool, ale ve výsledku to asi až tolik lidí necení. Navíc hrajeme ve dvou, že jo, to je troufalý. Ale my si za tím stojíme. Když pak někdo přijde po koncertě, že nevěří, že takhle zníme ve dvou a že to ještě naživo neviděl, tak to pak zahřeje.

Uvidíme, co bude s Black Holes dál, už se nám v hlavě rýsují nějaký vize pro další tvorbu. Bude to jiný, nicméně nečekáme rozhodně nic veselýho a juchavýho. Nějaká obava o dnešní svět a směřování společnosti v nás rozhodně zůstává. Doteď to bylo spíše o osobních pocitech a náladách.