Zkoušet jsme začali v kostele a měli jsme husí kůži

Lautrec je plně autorský projekt na pomezí rocku, folku a jazzu, v němž všichni tři protagonisté tvoří hudbu na moje texty. S Martinem Kalendou spolupracujeme od roku 2016, kdy jsem po rozpadu kapely Ztraceni v překladu hledal nové spoluhráče. Záhy jsme vytvořili skvělý autorský tandem a též kapelu Wasabeat, kterou nakonec zabil covid a nedostatek energie na cokoli jiného než na přežití období moru.

Když se vše srovnalo do „normálu“, odešel druhý kytarista Jakub Lenz za svým vlastním projektem Robin Mood a osud mi do cesty přivedl faráře Romana Hampachera. On sice v souladu se svým přesvědčením tvrdí, že za to může jeho „šéf“, ale... V tomhle triu, kde je každý schopen napsat super muziku, jsme začali asi před rokem zkoušet u Romana v kostele. A to, co z toho leze, nám způsobuje husí kůži.

Každý den jedna báseň

Už spoustu let píšu každý den báseň a text. Před lety to začalo jako terapie proti stresu a už jsem u toho rytmu zůstal. Jasně, že každý den nevznikne dokonalá věc, ale ten uložený materiál pak třeba přebrousím nebo z něj vezmu jen jednu metaforu a kolem ní napíšu nový příběh.

Inspirací pro psaní textů může být v podstatě cokoli. Hodně čtu, i několik knih týdně, takže mě zaujme třeba věta z knihy, neobvyklé slovní spojení, jméno, scéna z filmu, hovor odposlechnutý v metru, zprávy, zaslechnutá píseň... Fakt cokoli, co vyvolá dostatečně silnou emoci, aby mne to donutilo si to zapsat do poznámek. Mám v telefonu takový zápisník, kam si tyhle útržky zaznamenávám. A pak ty plné šuplíky...

U nás v kapele pak vzniká muzika ze sta procent na hotový text, který maximálně doplním či upravím dle potřeby. Opačný způsob jsem si vyzkoušel před lety s projektem Ztraceni v překladu, kde jsem bral věci, které mě baví – od Floydů, Gabriela, Genesis, Donovana, Dylana a spousty jiných – a přebásnil je do češtiny tak, aby byl v maximální možné míře zachován původní příběh, ale dalo se to zpívat česky. Jeden čas mě to dost bavilo a naučilo mě to kázni v rytmu textu. Takže napsat text na muziku umím, jeden povedený (Underwood 1935, pozn. red.) najdete třeba na albu kapely Mrakoplaš Tichá radost, které nedávno vyšlo. To byla hezká práce, ale jinak spíše preferuji první variantu.

V kapele není nad brutální upřímnost

Co se týče třídění nápadů u nás v kapele, je to nastavené tak, že pokud se komukoli z nás něco nezdá, řekne to a pak takovou věc buď předěláme, nebo vyřadíme. Mně tahle brutální upřímnost vyhovuje, protože tím hned v počátku předcházíme možným prudám. A jelikož vlastně muziku píšeme všichni, je toho materiálu pro podobný přístup dost. Teď to bude ještě trochu zajímavější, protože tenhle zatím čistě akustický projekt budeme převádět do elektrifikované verze – začínáme zkoušet s plným posazem, když s námi bude hrát na bicí Jakub Donáth z Naturalu a na basu Dave Mendez, který hrál roky s Jankem Ledeckým. I oni budou mít právo veta. Prostě buď ostatní o kvalitě té věci dokážeš přesvědčit, nebo máš smůlu.

Michal Prokop dal mojí textařině punc

Křídla mojí tvorbě dala spolupráce s Michalem Prokopem. Píši texty v podstatě od patnácti, kdy jsme měli první punkovou kapelu a zkoušeli u nás v baráku ve sklepě. Pak to před lety byla parta Jen tak, která vyhrála nějaké ty ceny a festivaly, akorát že jsme s tím folk rockem byli na folkové scéně za černé ovce. A pak jsem se vydal do businessu a po jednu dekádu psal jen do šuplíku. Až mě David Gaydečka, pro kterého jsem chvíli dělal v Ostrovech, seznámil s Michalem, který hledal textaře. A slovo dalo slovo. Takže profesně, budu-li brát textařinu jako řemeslo, mi to dalo asi punc, neb Michal je známý tím, že si texty a textaře velice pečlivě vybírá.

Michal bude také kmotrem mojí básnické sbírky. Kromě něj knihu pokřtí také nakladatel Lubomír Houdek, frontman spřátelené pražské rockové kapely Bílá nemoc Zdeněk Hříbal a básníci Radek Lehkoživ, Ondřej Linhart a Básník Ticho, kteří budou v první polovině večera číst své básně.

Choďte na živou muziku a nenechte se otrávit!

Dnes, po covidové pandemii, je těžší dostat lidi do klubů. Buď zpohodlněli, nebo je po covidu ještě uzemnila ekonomická situace. Ale jsem přesvědčený, že dobrá muzika si k posluchači nakonec cestu najde. Jen aby to přežily ty kluby. Jinou otázkou je stav rádií, která kdysi muzice pomáhala a teď je to „na pikaču“. Dá se říci, že z hamižnosti a strachu o poslechovost a tím pádem o inzerenty hrají rádia furt kolem dokola to samé a povětšinou to, co bohužel za moc nestojí, nebo za rotaci někdo zaplatí.

Rád bych tedy vzkázal čtenářům: choďte na živou muziku, jinak za pár let budete poslouchat kolem dokola něco, co s muzikou bude mít pramálo společného, protože už ta dnešní situace je dost tristní. A vzkaz muzikantům? Pardálům, ať se nenechají otrávit, a mladým, ať hledají vlastní vyjádření a nesnaží se o miliontou kopii milionkrát zrecyklované vaty. A je jedno, jestli jde o vatu cukrovou, či skelnou... Jediné, co jim může pomoci, je osobitost, protože kalkul se brzy projeví a restarty jsou horší startů...