Znovu na scéně, aneb vstali z popela…?

„Ahoj, tady Martin, hledáme bubeníka…“ Jsou to 3 roky zpátky, kdy jsem zvedl neznámé číslo a tam se ozvalo tohle. V tu chvíli mi prolély hlavou dvě otázky: O jakou kapelu jde? Chce se mi? A jelikož jsem nikde nehrál, a chtěl jsem být členem nějaké kapely, co má potenciál, tak jsem si řekl, proč ne…

Zpěvák Vojta byl první, s kým jsem se setkal. Pak to byl Ondra (kytara) a Martin (basa). Jelikož je mezi námi celkem velký věkový rozdíl, nezmohl jsem se na nic jiného než „dobrý den“. V ten moment na mě Martin nevěřícně kouká a říká: „Jaké dobrý den?! Říkej mi Fčelo vole.“ Na některé by to neudělalo dobrý dojem, ale mě to přišlo vtipné.

Pamatuji si i na první koncert. Hráli jsme v jednom ostravském klubu. Atmosféra celkem ušla, dokud jsme nezačali. Vlastně hned na začátku koncertu se začal aktualizovat Ondrův notebook, kde jsme měli uložené samply, které jsme k tomu koncertu nutně potřebovali. Nikdo z nás nevěděl, co dělat, až na Ondru. Toho napadlo si stoupnout před mikrofon a začít hovořit o tom, jak uvařit guláš (díky bohu za demenci). Následný koncert se lidem opravdu líbil a kuchařka kytaristy taky. Takže vše dopadlo nadmíru skvěle.

Bude to nespočet koncertů, které jsme spolu odehráli, a snad až několik tisíc hodin, které jsme s kluky strávili spolu. Užili jsme si hodně srandy. Ovšem mnoho lidi si myslí, že to je „pohoda yahoda“, ale poslední dobou je to už opravdu náročné. I přesto, že teď nemáme koncerty, tak je pořád spoustu práce. Vymýšlíme příspěvky na sociální sítě, dáváme dohromady nový set, upravujeme a vymýšlíme samply, skládáme, nahráváme, produkujeme, zkoušíme, komunikujeme s médii atd.

Neumím si představit, že bych tohle všechno dělal sám. Naštěstí ostatní členové už v tom umí chodit o něco déle než já, takže není co řešit. Tak a tady se zastavme... alespoň na tu minutku a pak se nám možná někde v dálce zjeví i bájný pták Fénix.. Jo, to pude!