Žofie Kašparová: Připomínám si, že proces je důležitější než výsledky

Flétnistka Žofie Kašparová je pro mě příkladem muzikantky, pro kterou je hudba především dobrodružnou výpravou za sebepoznáním. Od dob studií na „ježkárně“, kde hledala vlastní prostor mezi klasikou a jazzem, přes world folkové jam-sessions a účast na hudebních campech ETHNO, kde se muzikanti z celého světa navzájem po sluchu učí instrumentální „tunes“ i vokální písně svých kulturních tradic, až po tříleté studium hudby ve švédském Göteborgu – tam všude pátrá po svém vlastním instrumentálním hlase. Čerstvým milníkem na této cestě je album Impressions jejího meditative jazz-fusion projektu Žofie Kašparová & The Peacock Tree, na kterém se dále podílejí trumpetista Robin Backgård, saxofonista Robin Johansson a kontrabasista Erik Bengtsson. Jak vypadá studium world music ve Švédsku a v čem může člověka zvyklého na české hudební školství překvapit? Jak se dají do přemýšlení o hudbě a do cvičení zapojit principy z jógy a meditace? A jak se dá vydat a promovat album, když neplánovaně uvíznete s kufrem a nástroji v zahraničí?

Letos sis ke třicetinám nadělila dárek – vydání alba Impressions tvé kapely Žofie Kašparová & The Peacock Tree. Vzhledem ke korona-situaci zatím nemohl proběhnout křest. Jaký byl původní plán s tímhle česko-švédským projektem? A jak jsi ten plán musela změnit?

Původní plán byl udělat křest v Göteborgu 12. května. Ale ten koncert nakonec neproběhl. Ale právě kvůli tomu mi připadalo dobré vydat album digitálně už dřív, a to právě 18. dubna, kdy mám navíc narozeniny. Říkala jsem si, že lidi jsou v karanténě a třeba jim to udělá radost. Křest v Göteborgu jsme nakonec měli útulný pro malé publikum 24. října. Plánované turné po Čechách, Německu a Švýcarsku, které se mělo uskutečnit v listopadu, jsme museli samozřejmě znovu odložit.

Když se během jarní koro-vlny zavřely hranice, byla jsi zrovna mimo republiku a bylo těžké se dostat zpátky do Česka. Nakonec jsi s kufrem a hudebními nástroji zamířila do Švédska, kde jsi předtím pět let žila. Jaká má tenhle tak trochu nedobrovolný „exil“ pozitiva a negativa?

Pozitivní je, že jsem se tak trochu zklidnila. Všecko se zastavilo, cvičila jsem každý den jógu a docela intenzivně jsem cvičila na flétnu jazz. To jsem se vždycky chtěla naučit pořádně, ale zatím jsem se o sobě trochu styděla říct, že jsem jazzman. Snažím se to dohánět. Taky mám čas reflektovat to, jak dělám muziku, jak to vlastně všechno v životě mám a jak to budu chtít dělat potom. A zároveň je to připomenutí, že život nemáme pod kontrolou. Nic není trvalé a s některými věcmi nic nenaděláme. Negativa jsou pro mě stejná jako pro všechny okolo – není práce, nedá se nic plánovat a člověk je trochu osamělý. Moje situace je ale pořád úplně úžasná v porovnání s tím, jak to má spousta jiných lidí na světě. Jsem součástí té privilegované vrstvy, která si teď může dovolit cvičit jógu a cvičit na flétnu a vědět, že se zatím nestane nic strašného. Jsou lidi, kteří nemají co jíst nebo nemají střechu nad hlavou a tohle si vůbec dovolit nemůžou. Nebo lidi, kteří jsou oběti domácího násilí a kteří jsou teď s násilníky doma celý den. Takže si myslím, že to mám vlastně dost dobré.

Současná situace je pro muzikanty nelehká jak materiálně, tak i emočně. Nechybí ti pozice frontwoman, koncertování a zkoušky?

Být kapelnicí pro mě osobně není tak důležitá věc. Hodně mě baví být instrumentalista v projektech jiných lidí, možná v současné době skoro víc, než být kapelnicí. Peacock Tree je super zkušenost a vydat svoji desku je věc, kterou jsem ve svém osobním vývoji potřebovala udělat. Ale z pozice muzikanta mi teď spíš chybí hraní s lidmi a kulturní akce obecně. Ať už jsem na pódiu nebo je to třeba nějaký jam.

Zmínila jsi, že teď je správný čas zrevidovat si, jak to máš s hudbou. Takže jak se změnilo tvoje vnímání hudby z pozice posluchače i hráčky dejme tomu oproti době před deseti lety? Čeho si teď víc všímáš a co je naopak už nepodstatné?

Jako u posluchače se u mě myslím zas tak moc nezměnilo. A jako u muzikanta se toho změnilo docela hodně. Velkou roli v mém přístupu hraje to, že jsem před pár lety začala s jógou a meditací. Tím, že mám teď hodně času, mám možnost tyhle principy implikovat do cvičení na flétnu, což je super. Učím se víc objevovat než soudit, mít na sebe menší nároky a menší očekávání. Připomínat si neustále, že proces je důležitější než výsledky. Pozorovat, co se děje, a být tam stoprocentně přítomná. Myslím, že cvičení na nástroj je tak mnohem smysluplnější i zábavnější.

A během koncertního vystupování? Co dělala Žofie před deseti lety jinak než dneska?

Určitě jsem teď sebevědomější a zkušenější, ale základní přístup se mi úplně nezměnil. Pořád jde o to být v přítomnosti a zprostředkovat lidem nějakou náladu a pocit. A možná probudit jejich fantazii. A to jsem tehdy vnímala stejně.

Vystudovala jsi flétnu na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka, pak jsi strávila pět let ve Švédsku, kde jsi studovala world music – nejdřív v Malmö, pak na Academy of Music and Drama v Göteborgu. Co se vůbec v zahraničí rozumí pod pojmem „world music“? Spousta Čechů si představí buď Graceland Paula Simona, nebo nějaký ten „folklóreček s bicíma“...

World music je vlastně strašně pitomý pojem, protože je zavádějící. Ale bohužel v současné době nemáme lepší, takže ho používáme. Možná bych se odpíchla od toho, jak funguje škola a program, který jsem studovala. Studenti jsou lidi z různých kultur a celé je to hodně o rozvinutí flexibility, komunikace, citlivosti a respektu k ostatním kulturám. Sejde se tam třeba ansámbl pěti lidí, kdy každý z nich pochází z jiné hudební tradice – má úplně jiné hudební zázemí a různou historii. Takže má každý z nich úplně jiný hudební jazyk. A jde o to, naučit se komunikovat a něco z té situace vytvořit, udělat z toho muziku, společně aranžovat.

Co bylo tvou motivací k tomu, že jsi chtěla vystoupit z „bubliny“ kolem Ježkárny a jít zrovna tímhle směrem?

Já jsem hlavně hledala nějaké myšlenkově otevřenější prostředí. Když jdeš na Ježkárnu později, až v nějakých devatenácti dvaceti letech, už ti přijde trošku svazující, že nemáš moc času a prostoru na svou vlastní kreativitu. Nebo aspoň já jsem moc neměla – asi záleží na tom, jakého dostaneš učitele. Pro mě pak bylo úplně úžasné, když jsem přišla do Švédska a najednou jsem měla čas tvořit vlastní věci, skládat a pracovat na tom, co jsem chtěla. Byli tam učitelé, kteří mě podpořili v tom, co chci dělat. Dají ti k tomu feedback, aniž by ti říkali, co je dobře a co špatně. Fungují spíš jako mentoři než profesoři v tom našem smyslu.

Na druhou stranu tam musíš přijít už s nějakou jasnou vizí.

V podstatě jo. Člověk už musí být trochu zralejší a vědět, co chce. Ale taky je to univerzita, tam už bych takový přístup očekávala.

Jsou tam lidi k tomuhle přístupu vychováváni už od začátku hudebního studia?

Rozhodně jsou. Je tam velká svoboda a důraz na kreativitu. A o dost menší důraz na techniku, což má samozřejmě svoje plusy i mínusy. Je to trochu druhý extrém oproti hudebnímu vzdělání v Čechách, kde je hodně velký důraz na techniku a malý prostor pro kreativitu. Podle mě ani jeden tenhle extrém není úplně dobře. Ale přijít s tím českým hudebním vzděláním v nějakých čtyřiadvaceti letech tam, to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Jak to ovlivnilo tvůj přístup k utváření tónu i hudebního materiálu? Zvuk tvojí flétny je pro moje ucho totiž dost netypický, protože postrádá syčení a ostré alikvóty, které u příčné flétny obvykle slýcháme.

Tón je pro mě v hudbě jedno z největších témat a práce na něm souvisí zase hodně s meditací a jógou. Hodně se na to při cvičení soustředím – a budu na tom pracovat celý život. Zároveň mě nikdy moc nebavilo poslouchat flétnisty. Nemám takové ty „velké flétnové vzory“. Spíš jsem poslouchala jiné muzikanty – třeba když jsem se začala učit švédskou lidovou hudbu, hodně jsem kopírovala houslisty. Takže jsem se možná snažila dosáhnout „jiného“ zvuku.

Když člověk hodně poslouchá „vzory“, hrozí nebezpečí, že je začne napodobovat až moc, a ztratí tak svůj vlastní originální zvuk.

Ale já myslím, že něco napodobovat je hodně důležitý krok v učení. Samozřejmě pak z toho člověk musí umět vystoupit, reflektovat na to a přetvořit to v něco svého. Aby se u toho napodobování nezastavil.

Podle toho, co jsi mi vyprávěla už dřív, jsou Švédové na jednu stranu milí, ale zároveň si udržují velký odstup. Projevuje se to i v hudební komunikaci, nebo se v hudbě naopak otevřou a všecko to lítá?

Švédi jsou přesně takoví, jak se o nich říká. Jsou hodně introvertní a najít si nové kamarády fakt trvá. Ale komunikovat hudebně se s nimi dá dobře. Přesně jak jsme se bavily předtím – hudební vzdělávání tam klade větší důraz na kreativitu a to hodně přispívá k tomu, že mají jakoby otevřenější uši. Nekoukají tolik na to, jak by věci „měly být“. Například je pro ně jednodušší pohybovat se někde mimo žánr. V normálním sociálním kontaktu jsou pro ně naopak forma a formality hodně důležité, řekla bych ještě mnohem víc než v Česku. Když se tě zeptají, jak se máš, vždycky odpovíš, že se máš dobře. Nebudeš nikoho otravovat se svými starostmi. Ale v té kreativitě a v muzice je to něco jiného. Tam forma nehraje vůbec roli.

V průvodním textu o kapele Žofie Kašparová & The Peacock Tree se mimo jiné píše, že ses rozhodla spolupracovat s lidmi, které máš ráda a lidsky si rozumíte, bez ohledu na nástroj, na který hrají. Jak tahle strategie ovlivnila výsledný zvuk?

Přišlo mi důležité mít tam lidi, se kterými se mi bude dobře hrát a se kterými si po všech možných stránkách dobře rozumím. A zároveň jsem hledala nějaké netradiční nástrojové složení. Vlastně jsem si to chtěla dát jako skladatelskou výzvu. Že tam nebude prostě piáno, basa a bicí, ale nějaká úplně jiná barva zvuku, kterou jsem nechala trochu náhodě a vzniklo dechové trio s kontrabasem, což mi přijde ohromně zajímavé.

Jak vznikaly kompozice pro vaše nové album?

Většina kompozic je z mého absolventského projektu. Měla jsem tehdy dost jasnou představu, jak chci, aby zněly a kapele jsem většinou přinesla už poměrně hotovou věc. Ale při psaní jsem myslela na to, kdo to bude hrát. Teď u nových věcí postupně píšu mnohem míň. Protože i ostatní to mnohem víc baví, když můžou přijít s něčím svým. Takže se trochu vzdávám toho egoistického přístupu, že kompozice musí být podle mě. Zároveň když na to přijde, jsem to já, kdo dělá rozhodnutí a jsem ten, kdo přichází se základními nápady. Ale už se snažím nedržet se křečovitě určitého hledaného zvuku. Nechávám tomu větší volnost.

Dřív jsi to měla kromě sól napsané celé v notových partech?

To jsem neměla, protože někteří z muzikantů – zvlášť saxofonista – jsou hodně zvyklí pracovat po sluchu. To byla další zásadní věc na mém studijním programu – skoro se nepoužívají noty a všechno se učí spíš po sluchu. Takže to nebylo všechno úplně napsané, ale měla jsem to poměrně detajlně vymyšlené.

Kdy ty kompozice vznikaly? Protože skladba Světla a tramvaje je předpokládám z Prahy.

Ne, to je Göteborg.

Takže to je docela uleželý materiál.

Starší kompozice jsou nějak z roku 2017 a ty nové 2018 nebo 2019. U těch starších kompozic jsem byla plná všech možných nápadů nastřádaných za několik let, komponování šlo skoro samo. Teď už to tak bohužel nemám. Musím si k tomu fakt cíleně sednout a trochu na to tlačit.

Jak vypadalo nahrávání?

My jsme to měli úplně skvělé. Nahrávali jsme ve Švédsku na venkově ve starém dřevěném domě s naším kamarádem, který je zvukař a trombonista – Gustav Davidsson. A je to neskutečně tichý, trpělivý, pozitivní a přemýšlivý člověk. Byla to strašně klidná a příjemná spolupráce. Jediné, co byla trochu výzva bylo, že jsme to nejdřív chtěli nahrát všichni v jedné místnosti, abychom na sebe viděli a bylo to živé. Ale pak jsme od toho nápadu na poslední chvíli ustoupili, protože by to byl moc velký stres, nedalo by se vůbec nic opravovat kvůli přeslechům. Nakonec jsme sice hráli živě, ale každý v jiné místnosti, takže jsme se neviděli. A bylo to nakonec strašně super, protože jsme tím pádem byli navzájem hodně citliví a ještě líp se poslouchali. Třeba oni slyšeli, jak se nadechuju do mikrofonu, a následovali mě. Bylo to překvapivě dobré.

Co tvoje ostatní projekty, Göteborgs Alternativa Orkester, 13th Dimension a Žofiiny miniatury. Jsou to „spící buňky“, které se mohou probudit, nebo teď už směřuješ jinam?

13th Dimension už bohužel pár let nehraje vůbec. Žofiiny miniatury se tak dvakrát třikrát do roka probudí, to už je takové tradiční. Teď v létě jsem třeba na jedné mezinárodní klimatické konferenci udělala online vedenou zvukovou meditaci. Mělo to hodně dobré ohlasy a ráda bych s tím pokračovala a tu myšlenku rozvinula. Orchestr GAO, ten vlastně vůbec nespí. Hledáme teď nějaké cesty, jak se scházet třeba v menších skupinkách. Uvidíme, co z toho bude.

Ale nejvíc energie dáváš do The Peacock Tree.

To rozhodně. Je nová deska, tak se to musí pořádně nakopnout.