Zrní: Jak se živit hudbou? Nenechat si zadní vrátka

Tuzemská kapela Zrní přišla s novým albem Nebeský klid. Při té příležitosti jsme se potkali s Honzou Ungerem (zpěv, flétna) a Honzou Fišerem (housle), abychom probrali, jaké to je, nahrávat skladbu s dětským sborem a proč chtěli desku natáčet v orientální Casablance. A pokud se teď podíváte na přebal nové desky, možná uvidíte něco víc než holubici míru. Zrní nyní čeká release party, po které vyrazí na koncertní šňůru po Česku a Slovensku.

Než se vrhneme na muziku jako takovou, tak bych se ráda podívala zblízka na přebal desky. Zajímá mě, kdo ho má na svědomí. V tom obrázku pak vedle ptáka letícího střemhlav dolů vidím i vztyčený prostředníček. To je záměr, nebo dílo náhody?

JU: Obal desky už po čtvrté za sebou dělá Aleš Fulín, náš dvorní grafik. Ovšem tento konkrétní obrázek nakreslila jeho pětiletá dcera Ema. A je to zkrátka holubice míru, která vypadá jako fakáč a nám přišlo nádherný, že nevinná a bezelstná dětská bytost nakreslila takový poselství.

JF: Ondřej měl navíc ještě takovej postřeh – že to vypadá jako letící bomba.

A všichni jste se shodli na tom, že přesně tohle chcete na přebal desky?

JF: To se snad ještě nikdy nestalo, že by přišel nějakej nápad a všichni jsme si řekli – jo, to je vono!

JU: Já jsem s váma nebyl, když jste to vybírali, ale tys mi volal, že jste všichni byli jednomyslně pro.

JF: Aleš poslal balíček více návrhů a nám se tam líbilo úplně všechno. Tenhle konkrétní byl ovšem nejvýraznější.

Vaše nová deska tedy nepatří jen kapele Zrní, ale také vašim hostům – jednak dětskému sboru BezNot (píseň Neposlušnost) a taky Lence Dusilové (Poletíme spolu na bílém koni). Proč jste vybrali zrovna tyto hosty a jak se vám spolupracovalo?

JU: Dětský sbor – to nás napadlo ve studiu, že písničce Neposlušnost by prospělo, abychom ty mladý, o kterých ta písnička je, nezpívali jenom my, ale měli tam fakt někoho mladšího. Aby to nevypadalo, že my si myslíme, že jsme tady ta mladá generace, protože jsou tu ještě mladší. Honza hledal nějakej dětskej sbor a našel tenhle sbor Markéty Foukalový.

JF: Já vždycky řeším nějaký hosty na desky. Je docela lehký sehnat nějakýho trombonistu nebo saxofonistu, protože je znám ze školy, ale s dětským sborem jsme ještě nikdy nespolupracovali. Byla to tedy docela peripetie nějakej sbor najít. Zároveň jsme chtěli mít někoho, kdo nebude moc školenej a bude mít zároveň trošku punkovej přístup. Takže jsme šli do BezNot. 

JU: A bylo to super!

A jak jste s nimi nahrávali?

JF: Bylo to trošku složitý no, jsou to prostě děti. Jsou takový neposlušný. Ale bylo to strašně vtipný. 

JU: Jámor je malinká místnost. Je to spíš takovej větší obývák. Ondřej už tam jednou dětskej sbor natáčel a říkal, že se tam vejde maximálně patnáct dětí. Nakonec jich bylo deset.

JF: Podle mě šlo o to, že ony se styděly před náma a my jsme se styděli před nima, protože jsme cejtili, že se ony před náma stydí. Takže to trvalo – než jsme se otrkali a než jsme je dohnali k tomu, aby do toho daly nějakej drive a drzost. Ony totiž byly původně takový poctivý zpěváčci. Markéta, která je vedla, má už zkušenosti, věděla přesně, co chceme a skvěle to zvládla.

JU: S Lenkou se známe strašně moc let a jednou už jsme spolu jednu písničku zpívali. Přišlo to tedy tak nějak přirozeně. Já jsem měl nejdřív jinou představu, oslovil jsem ještě jinou zpěvačku, ale neseděl jí prý ten text a tak mě poprosila, ať se nezlobím a zkusím někoho jinýho. Nakonec jsme zvolili Lenku, o který jsme taky od začátku uvažovali a přijde mi to super. Jak jsem tu písničku původně vnímal a jak jsem si ji představoval, tak s Lenkou to tyhle mý představy předčilo.

Jak teď budou probíhat vaše koncerty, pozvete na pódium i děti z BezNot?

JF: Dokážu si představit, že s náma budou třeba na křtu, nebo na nějakých speciálních koncertech, ale aby s námi zpívaly vždycky, to je nereálný. 

JU: A Lenku budu zpívat já, to je jasný. (smích)

Písničky na nové desce jste prý úmyslně zkracovali, jak to jen šlo. Co vás k tomu vedlo? Nemáte pocit, že jste kvůli tomu o něco ošidili své posluchače?

JU: Záměr byl, abychom to, co chceme říct, neokecávali a dokázali to dát do nějakýho malýho tvaru. A to hlavně kvůli tomu, abychom to udělali jinak, než jsme to dělali doposud. Baví nás se nějakým způsobem vyvíjet, posouvat a neopakovat ty samý principy, co pro nás byly už zajetý. My často děláme, že písničku strašně natahujeme, užíváme si ten její konec. Na koncertě je to super, ale teď jsme to na desku chtěli jinak. Udělat to krátký a hned jít dál.

JF: Na desku se nakonec dostaly i písničky dlouhý, takže ty si prostě užijeme a ty krátký si užijeme právě v tom, jak jsou krátký. 

Máte na té nové desce nějaké netradiční postupy, nástroje nebo technologie, kterými se odlišujete – ať už od jiných kapel nebo od svých vlastních předchozích alb a písní?

JF: Já myslím, že jo. Jsme hodně typický zvukem, který máme, protože je pro nás dost určující to nástrojový složení. Myslím si, že je třeba hodně náročný zařadit do kapely housle tak, aby to neznělo klišovitě. To je jeden quest, kterej nás někam šoupe a zároveň nás baví s tím zvukem pracovat.

JU: Kapela, která má sólový housle, zní často folkově, nebo folklorně, je to těma houslema daný. Zatímco Honza si hledá svůj způsob hry na housle. Na týhle desce to definitivně poslal někam, že už to ve finále ani nemusí znít jako housle. Takže jestli ses ptala na rozdíl oproti našim starším deskám, tak je to hodně daný těma houslema – mají úplně jiný zvuk než na všech našich předchozích albech. Náš basák nově hraje všechny skladby – až na jednu – na klávesy. Což je velkej rozdíl oproti předchozím deskám – je hodně klávesová. A já navíc hraju asi v sedmi skladbách na flétnu, což je taky nástroj, kterej je tradičně folklorní.

JF: A zároveň jak jsou ty písničky krátký, tak jsme museli ty nápady sázet za sebou a třeba i akordicky. Je tam písnička 16:07, která je i pro nás akordicky netypická, pohybuje se ve třech tóninách, který se tak jakoby šoupou, což jsme taky nikdy nedělali.

JU: Tohle je rozhodně naše harmonicky nejzajímavější deska. 

JF: Přesně tak! Zúročili jsme na ní všechny naše dosavadní zkušenosti, který jsme načerpali. Je to naše nejvyspělejší deska.

Na novém albu vedle ekologie řešíte témata jako je politika nebo současná společnost. Jak jste k těm tématům dospěli? Má to nějaký pozadí?

JU: Pozadí je takový, že se zajímáme o svět kolem sebe a zajímáme se o to, co se děje v politice a společnosti. Nejsme vůči tomu uzavřený. V textech chci většinou vyjádřit nějakou svoji filosofii nebo to, jak vnímám život. Kdybych z tohoto vnímání odfiltroval politiku nebo sociální témata, tak by to nebylo úplný. Ovšem to už dělám dlouho a na každý desce nějaká taková písnička je, jen tady se to sešlo ve větším počtu, což mě samotnýho překvapilo. Může to souviset i s tím, že loni jsme jeli turné Havlovy děti Havlovi - víc jsme o společnosti a politice mluvili a to se na desce tím pádem nějak odrazilo. Ale spíš to asi souvisí s věkem, že si člověk víc uvědomuje, že je součástí společnosti.

Můžeš popsat jak vypadá spolupráce s vašimi producenty?

JU: Máme dva producenty – Ondřeje Ježka a Jonatána (Pjoniho, pozn. red.). A je to strašně příjemný a zábavný. Jonatán je mladej, dravej, hodně vnímá i popovou muziku. Zatímco Ondra je fakt zkušenej člověk, co vidí za roh a kterej jde spíš po filosofii věci. Oni dva se skvěle doplňujou. A nám je s nima strašně dobře a dobře spolu fungujeme. A je to mezi náma živý. Rozumíme si v tom, když se chceme někam pohnout a rozumíme si, co tím myslíme. Vyhovuje nám to, vyhovovalo nám to už na tý minulý desce a kvůli tomu jsme to chtěli zopakovat. 

JF: To nahrávání byl takovej organickej příjemnej tvůrčí proces. 

Deska vznikala ve studiu Jámor, jak už jste zmínili. Zajímalo by mě, jak se vám tam pracovalo. Jak vypadal váš nahrávací den, co jste ve studiu používali za nástroje / přístroje? A jak dlouho jste desku nahrávali?

JU: My to studio už známe spoustu let, takže už jsme věděli, co od něj očekávat. Je to prostě obývák plnej organizovanýho uklizenýho bordelu. Je tam miliarda různých nástrojů, co Ondra někde sesbíral nebo dostal, a krabiček. On je úplnej blázen do techniky, starejch věcí a zvuků. Takže si představ, že jsi obklopená harampádím, který má ale za sebou hrozně pěknej příběh a energii. A v tom jsme tam vecpaný, každých deset centimetrů je cenných. A když někam jdeš, tak musí někdo ustoupit nebo musíš něco překračovat. Je to asi jiný, než jak by si člověk představoval ideální studio, ale má to ohromný kouzlo a mě to tam moc baví.

JF: Člověk si říká – já musím mít prázdnou hlavu a utříděný myšlenky, abych to suprově zahrál. Pak je paradoxní, že tě ten nepořádek uklidní. Jako by ti říkal, že vlastně vůbec o nic nejde. Kdyby to bylo nějaký sterilní prostředí, tak to v tobě naopak tu nervozitu stupňuje. 

JU: Tyjo, to je definice vesmíru, že je to takovej bordel, až je to vlastně pořádek.

JF: Náš nahrávací den vypadal tak, že jsme se vždycky sešli v devět deset hodin, podle toho, jak jsme den před tím dlouho nahrávali. Pokecali jsme a pustili se do toho. 

JU: Pořešili jsme politiku, Sýrii, Turecko a začali nahrávat. (smích)

JF: Přesně tak! Nejdřív se nahrávají základy – kytara, basa, bicí… a pak se dohrávají další věci. 

JU: Nahrávali jsme deset dnů plus nějaký další dotáčky – co se nestihlo. 

JF: A bylo to strašně příjemný nahrávání. 

Takže vaši příští desku budete nahrávat taky tam? 

JU: To nevíme. Podle toho, kde zrovna v životě budeme. My jsme teď měli touhu nahrávat v Casablance v Maroku. A zjistili jsme, že tam jsou jen nějaký státem určovaný ceny za studia. To bylo tak přemrštěný, že to bylo absolutně nereálný. To bychom se museli strašně zadlužit, takže jsme se na to vykašlali a šli jsme do toho, co známe a co víme, že funguje. Říkali jsme si, že to aspoň vtiskne desce určitej punk.

A proč jste chtěli nahrávat zrovna v Casablance?

JU: Chtěli jsme, aby tu desku ovlivnilo cosi orientálního. Vnímali jsme to tak, že ty písničky k tomu mají nastartováno. 

JF: Tu minulou desku jsme nahrávali v Madridu, ve Španělsku. Je super vypadnout a jet někam jinam. Donutí tě to k tomu, že se soustředíš jen na tu jednu věc, žádný okolnosti kolem tě nerozptylujou. Tak to jsme chtěli zopakovat. Plus to, jak Honza mluvil o orientálních a africkejch motivech – to by se tam stoprocentně nějak otisklo. Nevyšlo to, zůstali jsme v Jámoru a bylo to super.

Má název desky Nebeský klid něco společného s Čínou, respektive Pekingem?

JF: Má. Je to takovej vtip. Bál jsem se, že ten název bude v lidech spíš evokovat nějakej ezoterickej přístup. Lidi nás tak totiž hodně vnímaj – jako nějakou ezokapelu. Mylně. A tak mám radost, že nad tím lidi přemejšlej a tu spojitost s Čínou tam vnímaj.

Jak vypadá váš tvůrčí proces – od prvního tónu po poslední slovo?

JU: Všechny písničky z nový desky jsou zpracovaný jamy ze soustředění. Ty soustředění byly dvě, každý to soustředění mělo tejden. Vypadá to tak, že každej den ráno zapneme nahrávání, improvizujeme a natáčíme si celej den, co hrajeme. Pak se tím musí někdo probrat a zjistí, že tady byl nějakej zajímavej kousek, tak ho vystřihne. Uděláme si takovou tabulku, kde máme třeba šedesát zdrojů k písničkám – ty mají zhruba deset patnáct minut. Pak si většinou třeba já ty zdroje vezmu, doma je zpracuju a udělám z nich písničku. Tu pak přinesu klukům, vymejšlíme společně dál zvuk tý skladby, každej tam přináší svoje nápady, různě to upravujeme a když máme pocit, že jsme s tím hotový, tak s tím jdeme do studia. Tam se toho ještě ujme Ondra Ježek s Jonatánem, který k tomu maj zvukový nápady. A je to. Jo a texty! Všechny texty jsem tentokrát dělal, až když byla hotová hudba.  

A ty texty už jsi měl tak trochu v hlavě?

JU: Ne. Já to většinou dělám tak, že dlouho poslouchám písničku, tak jak jí zpracujeme ve zkušebně, kdy máme víceméně hotový party. Nechávám na sebe působit atmosféru tý věci a ten text udělám podle toho, co cítím, že z tý písničky jde – to se snažím vystihnout těma slovama. 

JF: Texty jsi teď napsal nejrychlejš.

JU: To jo, nejrychlejš. Vždycky mi to trvá dlouho, ale teď jsem si tu skladbu poslechl a hned jsem věděl.  Byla to tak pro mě příjemná práce, protože nesnáším ten mód, kdy ten text hrozně hledám a technicky řešim. To se mi dělo a každý desce. Tady se mi to stalo u jedný jediný věci, kterou jsme na tu desku nedali. 

Muzika je pro vás prací na plný úvazek? Už nemáte žádné „vedlejšáky“? A co je podle vás potřeba, aby se člověk mohl živit jen a pouze hudbou?

JF: První myšlenka je – nenechat si zadní vrátka. Věnovat se hudbě naplno, dát tomu všechno svoje odhodlání a přečkat počáteční trable, který jsou s tím spojený. My jsme na začátku všichni chodili do práce a měli jsme dvě práce – svoji a kapelu, která vyžaduje stejnej čas jako standardní práce. Tohle se musí přečkat. Taky záleží na tom, jakou muziku hraješ. Třeba kapela jako my… člověk musí čekat a věřit si. 

JU: Což uděláš jedině v případě, že to opravdu chceš, že to v tobě je tak silně, že ti to stojí i za to, že nemáš x let žádný volno. My jsme hráli deset let, kdy to bylo fakt náročný, měli jsme nejdřív vejšky a pak práce a ve svým volným čase kapelu. A těch deset let jsme vydrželi a pak se najednou začalo dařit líp a líp a teď už je to víceméně ještě lepší, než jsme o tom snili. Můžeme se tomu věnovat, můžeme o tom ve svým volnu přemejšlet, vstřebávat, číst. A pak máme o čem hrát a zpívat. Teď žijeme ten sen.