ZRNÍ: Nahota jako autentický životní postoj

"Je dobré si otevřeně přiznat, že jsi malej nahatej kluk a nedělat ze sebe něco jinýho," řekl už na našem prvním pracovním setkání kapelník Honza Unger. Já zase nemám důvod skrývat, že půlrok, který jsem loni se ZRNÍ jako spojka mezi kapelou a novináři prožil, hodnotím ve vztahu k nim jako stále trvající lásku na první pohled. Jako sérii zpráv o přirozenosti a otevřenosti mezi lidmi. Jako dobrou zprávu o stavu tohoto světa. Tento rozhovor by mohl být inspirací pro všechny muzikanty, kteří to s hudbou myslí vážně. Uzavřením jedné kapitoly knihy, která ještě nebyla dopsána…

Za Soundtrack ke konci světa jste byli nominovaní ve čtyřech cenách. Českého tučnáka jste vyhráli, o fous vám unikly Vinyla s Apollem a v Andělech jste se stali „Objevem roku“. Co to pro vás znamená?

Ty ceny jsou pro nás jakýmsi potvrzením, že to, co děláme, má nějakou úroveň, funguje to. Potvrzení od lidí, kteří se hudbě věnujou, maj široký obzory, orientujou se. Toho si ceníme. Ale samozřejmě je pro nás zásadní, co si o naší desce myslíme my sami, jestli my jsme s ní spokojený, jestli se nám povedlo vyjádřit to, co jsme chtěli. A pak, jestli ta hudba mluví k lidem a líbí se na koncertech. To je vždycky mnohem důležitější, než názor, byť třeba sebeznalejších hudebních publicistů, u kterých často ani nemáme tušení, jakej ten člověk vlastně je, jestli se nedívá na svět úplně jinak. No ale pak je tu samozřejmě taky to čistě praktický hledisko; doufáme, že máme potenciál líbit se mnohem širšímu publiku, než který nás dneska zná. K tomu takovýhle ocenění a publicita s ním spojená může hodně pomoct. Dostat se k těm lidem. Vyhrát třeba toho Anděla byl moc hezkej pocit hlavně kvůli všem těm lidem, co nás dlouhodobě podporujou, naši rodičové, partnerky. Přece jen, třeba pro toho rodiče, je až tohle fakt důkaz! Anděl, televize... pro ně je to TO ONO – oficiální potvrzení, že to stálo za to, že se to dětem povedlo. Je to satisfakce. A pro nás tím pádem taky. Takový ty sportovní ambiciózní hlásky v nás maj radost. Ale jsou to jen hlásky, hlásečky, se kterejma není radno se zkamaráďovat na moc dlouho. Chvilku si to užít a jet dál.

Andělé mohou zafungovat jako vstupenka do světa komerčních rádií, pro které ani ty nejlepší nezávislé kapely jakoby neexistovaly. Stanovili jste si hranice, jak daleko jste ochotní zajít, abyste neztratili svou "nahotu" a svobodu?

Nebojíme se, že bychom ztratili nějakou rozlišovací schopnost. Přeci jen jsme vlastně dost zkušená kapela :) a žádný rychlokvašky, lecčíms jsme si prošli a máme zcela jasno v tom, čím pro nás muzika je. Je to hlavně radost z tvorby, radost ze společnýho hraní, předávání energie. Hudba je pro nás nedělitelně spojená s upřímností, opravdovostí, spontánností a na žádnej byznys, image a přetvářku v ní není místo nikdy. Pokud nám teď vychází hrát pro víc a víc lidí, jsme za to moc rádi. Vždycky jsme to chtěli, v tomhle smyslu pop neberu jako nic pejorativního, ale nad nějakým šoubyznysem máme velkej nadhled na to, aby se nás mohl nějak vnitřně dotknout, nějak nás semlít, kdyby na to přišlo. Takže dál budem všechno dělat stejně, a vždycky bude na prvním místě, jestli je ta, či ta akce pro nás lidsky správná, dobrá…

Kterých mediálně známějších tváří si vážíte?

Je jich celá řada a nerad bych na někoho zapomněl. Namátkou máme rádi Lenku Dusilovou, Jarka Nohavicu, Buty, prostě všechny, ze kterejch je cejtit poctivá láska k hudbě, hloubka, a jejichž sdělení věříme.

Časté hraní je v kombinaci se zaměstnáním dlouhodobá zátěž a vašim zaměstnavatelům už asi dochází trpělivost. Myslíte, že někdy skutečně dojde k okamžiku, že byste se živili jen muzikou?

Od začátku sníme o tom, že jednou budeme krom koncertů ještě chodit "do práce" do zkušebny, budeme cvičit, vymejšlet, nahrávat v takovým tom klasickým čase běžný pracovní doby a pak mít ještě volnej čas a prostor v mozku na sbírání inspirace. Věříme, že to bude brzo. :)

Podařilo se vám prosadit mezi řekněme alternativními i většinovými posluchači. Využijete tuto příležitost k tomu, abyste přispěli k větší toleranci obou těchto skupin, které se proti sobě častokrát vymezují?

Takhle nás nikdy nenapadlo o tom přemýšlet. Prostě každej poslouchá něco jinýho, a to je naprosto v pořádku. Necítíme žádný vymezování. Druhá věc ovšem je, že často i velmi kvalitní hudba, braná u nás za "alternativní", by teoreticky mohla oslovit mnohem širší publikum, ale zdejší televize a rádia jí nedávají prostor. Bojí se udělat ten krok, tu změnu. A to vidíme jako velkou chybu, protože lidem je kaženej vkus. Chápeme pop, rozumíme, že lidi si chtějí zazpívat jednoduchou melodii, to je úplně jasný, ale to, co je u nás do lidí vtloukáno komerčními rádii, vnímáme jako něco mnohem horšího, až škodlivýho. Myslíme si, že by rozhodně spoustu lidí přijalo i kvalitnější, poctivější, ryzejší hudbu než tu, která je jim podsouvaná. Stačilo by jen, aby takovou hudbu slýchali a zvykli si na ni; po jistým překlenovacím období by si ani nikdo z posluchačů nestěžoval. Ale ono se to mění a změní, musí se na tom pracovat…

Propojení s taneční skupinou VerTeDance se ukázalo jako mimořádně plodné, i v oblasti oslovení nových fanoušků. Rozšířilo vám jako muzikantům i lidem nějak obzory?

Zjistili jsme, že se hodně rádi pohybujeme v úrovni "nepísničkový, soundtrackový", někde na pomezí filmový a taneční hudby. Na letošním soustředění jsme nahráli spoustu instrumentální hudby a přišli jsme na to, že bychom potřebovali nutně dělat soundtrack k westernu s Clintem Eastwoodem. Vlastně už jsme napsali i scénář. Navíc si moc užíváme samotný hraní s VerTeDance. To že je v divadlech ticho, že si můžeme dovolit ohromnou dynamiku, hodně jemný nuance v hudbě. Nic nás neruší, nejsme vidět, a to je pro nás taky nová zkušenost – a je nám hodně příjemná. Určitě bychom se rádi na nějakém dalším takovém projektu rádi podíleli.

Představení Kolik váží vaše touha? se dodnes hraje a je na něm plno. Když jsme se o tom bavili posledně, uvažovali jste o nějakých společných akcích s VerTeDance v zahraničí – jsou stále v plánu?

Na konci června jedeme zahrát dvě představení do Itálie, do Milána.

Třetí deska byla přelomová a bude velmi obtížné na ni navázat tak, abyste se neopakovali. Je to už přes měsíc, kdy jste na chalupě začali skládat písničky na čtvrté album. Jakým směrem se na něm vydáte?

Už po Hrdinovi jsme si říkali, že teď bude hodně těžký navázat a neklesnout v úrovni, neudělat horší desku. Teď je to před náma zase, což je velká, ale pozitivní výzva. Nemáme strach, že bychom se opakovali, nová deska bude určitě zase jiná. To gró zůstane, to jsme my, ale forma se určitě posune. Jinak by nás to ani nebavilo. Materiál, kterej z našeho posledního soustředění vzešel, je hodně filmovej a atmosférickej, což vychází i z toho, že všechno tvoříme improvizací. Možná taková bude i další deska, ale možná to, až materiál zpracujeme, chytne víc písničkovou formu. Určitě taky přibude pár písniček přinesených „z domu”, uvidíme. Časově se pak jeví reálně, že desku vydáme až za rok. Letos máme tolik hraní, že bude velmi těžký se k tomu dostat.

Co by nemělo chybět kapele, aby v nezměněné sestavě vydržela tak dlouho?

Je toho víc, ale to hlavní je určitě tolerance, přátelství a chuť se usmířit po každým mezilidským průšvihu. Vždycky to jde. Myslíme si, že to, že jsme spolu, je to největší, co máme. Nikdo z nás není zas až tak geniální hráč, ale spíš už za ty roky víme, kam si máme přihrávat. Tohle je opravdu nejdůležitější. Nutná je ale taky rozhodně společně sdílená niterná a opravdová touha hudbou a v hudbě něco hledat, tvořit. No a pak spousta „drobností” jako v každým vztahu, třeba společnej smysl pro humor. Důležité je pak taky chápavé zázemí doma a tu a tam společné pivo jen tak. A myslíme, že i malinká esence ambicióznosti, ve smyslu nevzdávat to, pracovat a chtít bejt jako celek pořád lepší v tom, co děláme.

VÍTE, NA CO ZRNÍ HRAJÍ?

Honza Unger (zpěv): Zpívám na Shure SM 58 SE a nemám, co bych mu vytknul. Dál používám sopránovou zobcovou flétnu Mollenhauer z hruškovýho dřeva, starej kufr jako perkuse, břidlicový kameny někde ze stráně od Zbraslavi a tu nejlevnější možnou tamburínu neznámý značky, kterou si kupuju furt dokola, protože přesto, že moc nevydrží a během pár měsíců ji pokaždé rozlámu, je mi její zvuk nejpříjemnější. Přál bych si: hlasivky Bobbyho McFerrina.

Honza Juklík (kytara): Ibanez AR 2000 VV, kytarový kombo Laney LC50-112, španělka Jazz Classic od kytaráře Petra Procházky, která je super. Přál bych si ještě kombo AER na akustický nástroje. A nějaký lepší basový aparát. Ten náš už dosluhuje, po deseti letech a aspoň pěti stovkách koncertů už je dost vyrachtanej.

Honza Cajt (basa):Fender Jazz Bass 5 string - parádní nástroj, který můžu jen doporučit. Eden WTDI DIBox/Preamp – nádherná krabička, díky které zní moje basa přesně tak, jak chci; je to ultimátní a komplexní řešení pro každého hráče. Line 6 bass pod xt liv – integrované řešení pro ty, kteří chtějí od svého zvuku basy nejen čistý tón, spolu se zabudovanou ladičkou a robustní konstrukcí neocenitelný pomocník na cestách.

Honza Fišer (housle): Nemám žádnej vzácnej nástroj. Když jsem studoval na konzervatoři, tak jsem si je koupil za pár peněz od mého pana profesora. Jsou to takový punkový housle, ale jsem s nima spokojenej. Struny používám Evah Pirazzi. Hraju přes akustickýho Marshalla AS50D. Snímač je hand made vyrobenej od pana Sarky Dvořáka.

Ondřej Slavík (bicí): Hraju na Mapex Saturn Mayan Edition, což je to speciální mayská edice od Mapexu, kterou jsem koupil od našeho manažera a bývalého bubeníka Už jsme doma Tomáše Palety. Sadu jsem si nevybral, ale přišla ke mně, asi proto, že Už jsme doma jsem dřív hodně poslouchal a zrovna jsme šli do dělání písniček na Mayema předpovězeným koncem světa. Blány teď používám Remo pískované; mají trochu konkrétnější úder, buben tolik nerozhučí. Obecně mám rád hlubší zvuk, při hraní rád používám melodickej moment u bicích, a to i tyhle mohutný a dost hlasitý bicí z kombinace javoru a ořechu uměj. Hi-hat mám Meinl MB20, která má ostrej a pronikavej zvuk, přitom lehce temnej svist, crash Zildjian K 18 a ride Paiste 2002, který krásně zvoní a má jazzově jemnej cink, což mě u ridu hodně baví, líbí se mi, jak při hraní groove jakoby prší. Paličky kupuju takřka zásadně hikor, který se narozdíl od habru víc třepí a míň lámou, nejradši Vic Firthy a české Pellwoody, klasickou velikost 5B střídám s jazzovými 7C. Štětky používám zásadně kovové kvůli charakteru svistu na pískované bláně, taky používám marimbo-vibrafonové paličky od pana Králíka z Brna z dob, kdy jsem si s těmito nástroji hrál, vyvolávají zvukově dobrou kombinaci úderu a rozezvučení u činelů i u bicích. Nedílnou součástí bicích je i sada hrnečků a plechovek z chaty, kam jezdíváme na soustředění. Potřeboval bych teď obnovit hardware, ten můj od TAMY mám už tak 8 let a pospravovanej je už naněkolikrát. To samý obaly na bicí, mám je taky několik let a po těch stovkách koncertů už jsou doslova rozpadlý. Akordeon: školní klasika Delicia XIII přivedená z domova houslisty. Nástroj z hudebky, díky kterému nejeden harmonikář po hospodách živí celou rodinu. Na ozvučení používám závěsné kondenzátory AKG C 516 ML, které přenášejí zvuk velmi věrně v celém spektru od basů po výšky. Beatbox, smyčky: V kapele používám kombinaci looperové stanice Boss RC-300, opravdovým dělem na smyčky, s možností efektové úpravy smyček, přidáním přednastavených rytmů, nezávislým kombinováním smyček do sebe apod. Za smyčkovač mám připojený Korg Kaoss Pad Quad, který kromě toho, že krásně svítí, umožňuje kombinovat několik efektů najednou při živém hraní. Pro samotný beatbox používám mikrofon AudioTechnica AE4100 na doporučení od En.Drua, který oproti klasické Shurce nemá tak akurátní přenos zvuku, víc prodává basy, což je pro beatbox ideální.