Zrní: Náš jediný recept na úspěch je vydržet

Lidé, jež dosáhli svých snů a cílů, jsou často těmi, kteří prostě vydrželi dostatečně dlouho. Je nesmírně důležité předčasně se nevzdat – píše ve svém bestselleru o sdílení kreativity Austin Kleon. Jsou právě Zrní učebnicovou ukázkou, že pracovat a neházet flintu do žita, i když se dlouho příliš nedaří, se vyplatí? Ve vysílání na Radiu 1 jsem je v každém případě uvítal ve stejné sestavě, z níž kapelu před čtrnácti lety postavili a s kterou pak deset let čekali na to, až konečně prorazí. Na vánočním koncertě s Korben Dallas pokřtili živou akustickou desku a mají za sebou premiéru dalšího představení s VerTeDance. Recept mají pořád stejný – vydržet.

Náš rozhovor z jara 2013 končil slovy, že hlavním důvodem, proč jste spolu vydrželi tak dlouho, je tolerance, přátelství a chuť se usmířit po každým mezilidským průšvihu…

Honza Unger: To pořád platí. I když se někdy pohádáme, dodnes máme chuť se druhý den usmířit. Všechno to dál jede správně.

Máte za sebou úspěšný, ale asi i dost vyčerpávající rok. Nepostesklo se vám po starých časech, kdy jste ještě hráli po ulicích?

Honza Fišer: No, já měl občas chuť jet někam na dovču k moři…
HU: Loni jsme dospěli k bodu, kdy jsme pocítili, že můžeme upadnout do nějakého stereotypu a je potřeba s tím něco dělat. Je to pořád dokola: přijedeš do klubu, vyložíš dodávku, postavíš pódium, nazvučíš, odehraješ... a zase zpět. Je psychicky náročný jít do toho pořád fakt stoprocentně a už jsme začali mít obavy, abychom nesklouzli k něčemu, co bychom dělali neradi. Hledali jsme recept, jak se z toho stavu dostat… a teď jsme zas úplně v pohodě.
Ondřej Slavík: No a s tou ulicí. My se teď rádi bavíme o tom, že budeme dělat nové písničky a mluvíme taky o jejich zvuku. A zrovna nějaký pouliční, syrovější zvuk, by nás bavil.

Když se podíváte zpátky na poslední tři roky, která událost pro vás byla nejdůležitější?

HU: Colours... a deska Následuj kojota.
HF: Obě poslední desky a hraní na Colours.

Jak zpětně vnímáte všechna ta hudební ocenění?

HU: Anděl nám hodně pomohl v tom, že se o nás dozvěděli lidi, kteří nás neznali. Když se ale na všechny ty ceny zpětně dívám, byly důležité a děkujeme za ně, ale o nic podobného už dál vnitřně neusilujeme. Podstatné je hlavně dělat desky, které se nám budou fakt líbit. A že lidi budou chodit na koncerty.

Máte za sebou hraní s Janáčkovou filharmonií Ostrava, čeká vás hraní s filharmonií královéhradeckou. Není škoda, že jste takové vystoupení nezaznamenali? Nebo to ještě není úplně passé?

HU: Nakonec se rýsuje, že bychom se snad přece jen nějak domluvit mohli, pokud to ještě někde budeme reprízovat. Byli bychom rádi. Je pro nás velký zážitek mít za zády filharmonii, navíc některé aranže jsou výjimečně povedené.

Načež pánové přímo ve studiu zahráli akustickou verzi skladby Následuj kojota…

Jaké to bylo, hrát na přání svých návštěvníků, povedly se oba vaše koncerty na přání?

HU: Nešlo jen o to, že budeme hrát na přání, ale taky že se vrátíme do Paláce Akropolis, což pro nás je takový strašně příjemný prostor, kde jsme hráli ještě před dvěma lety, než se nám jakože stal malým. A na přání? Nakonec to vlastně dopadlo tak, že jsme téměř přesně hráli to, co sami hrajeme nejčastěji a nejraději.
OS: Bylo to skvělé…

Po vydání minulé řadovky jste odmítli nabídku jet na turné s Kryštofem, nelitovali jste toho? Existuje něco dalšího, co jste naopak udělali a pak si řekli: kruci, to jsme fakt nemuseli?

OS: Vůbec ne. Myslím, že cesta, kterou jsme se vydali, je jediná správná. Nikdo z nás by neměnil nic z toho, co se stalo.

Po vydání předešlé desky už vašim zaměstnavatelům začínala docházet trpělivost, byl problém neustále utíkat z práce na koncerty, proto jste svá zaměstnání omezili a vykročili směrem k hudbě… Jak to máte dnes?

HU: Skromně se hudbou živíme. Ale nikdo nemáme děcka a všichni máme levný bydlení a žádný velký nároky, tak si vystačíme.

Líbí se mně vaše propojování s dalšími oblastmi. Po představení Kolik váží vaše touha? jste opět společně s VerTeDance udělali představení další. O čem je a jaká k němu je hudba?

OS: Jmenuje se Ceviche a režíruje ho David Zambrano, v Holandsku žijící taneční legenda z Venezuely. Celé představení je improvizované, ale má jasně dané struktury, např. když v jednom místě třeba hrají dva muzikanti a tančí jedna tanečnice. Ty celky se střídají a jsou různě dlouhé, vše ostatní je improvizace. Pro nás je to další cenná zkušenost, jsou to takové naše kapelní etudy.


V období Soundtracku jsme se bavili o “nahotě jako vašem autentickém životním postoji”. Nemuseli jste od této otevřenosti nakonec částečně ustoupit a více si už střežit své soukromí?

HF: Žádné soukromí si střežit nemusíme, maximálně sami před sebou. Nejsme přece žádné pop stars.
OS: Je to pořád stejný…

Pak Zrní spustili písničku Já jsem tvůj pes a vybrali a okomentovali pamětnickou skladbu hitparády: Stříbský mlýn od jejich kamaráda Jakuba Čermáka, který pro Zrní připravil i několik videoklipů. A já až do té doby myslel, že ten mlýn je Stříbrný.

Soundtrack ke konci světa byl les a láska, Následuj kojota byli indiáni a kojoti, co přijde dál?

HF: Kosmonauti a... motýli.
HU: Hlavně ne motýli!

Máte před sebou další společné hraní s Korben Dallas. Co vás k sobě tak táhne?

HU: Společného máme čím dál víc. U posledního koncertu, který byl tak asi dvacátý v řadě, jsme si říkali, že už jsme fakt kamarádi. Jsou to hrozně pohodoví kluci... a my jsme taky hodní a pohodoví kluci… (smích). Je s nima dobrá řeč, jsou velice skromní a sálá z nich, že hudbu dělají opravdu od srdce.
HF: Dlouho jsme nepoznali kapelu, se kterou bychom si tak lidsky sedli... a se kterou současně byla taková sranda a pohoda.

Co ještě máte před sebou, není ta filharmonie už taková poslední štace? Kluci s Ghost of You mně s trochou nadsázky říkali, že do třiceti by chtěli zahrát v Glastonbury. Vám už třicet bylo, máte ještě pořád nějaké mety?

HU: Druhou třicítku.
OS: Hollywood Bau.
HF: Dvě filharmonie.
HU: Další deska, to je super meta.
HF: Jo, rádi bychom udělali opravdu dobrou desku... a strašně rád bych s klukama taky udělal soundtrack k nějakýmu hodně dobrýmu filmu... a pak dostal Oskara. To by bylo něco.
HU: A pak bychom ještě chtěli založit, ale to je myšlenka stará snad pět let, curlingový tým a vyhrát s ním olympiádu. To by bylo završení všech těch cen, které mám na poličce.

Nestačilo by zkusit konečně prorazit i v zahraničí? V souvislosti s Nouvelle Prague se šuškalo, že se snad chystáte do Japonska.

OS: Všechno je v jednání. Teď jsme hráli i na showcasovém festivalu v Makedonii, kde jsme taky něco předjednali, určitě pak budeme hrát v Polsku. Karty jsou hozené karty a uvidíme, co vyjde.



Překlopili jste nějaké své skladby i do angličtiny?

HU: Tento krok už máme za sebou. Protrpěl jsem to, půl roku se texty učil vyslovovat… až vznikla desetiskladbová kompilace, která je určená čistě pro zahraniční promotéry. Pro nás samotné se nic nemění, zůstáváme v češtině, ale bylo nám poraděno… porazeno… byli jsme poraženi tím, že je to nutné, aby bylo znát, že opravdu chceme. Jsem rád, že jsme ten úkol zvládli.

Josef Ostřanský, který po hraní s Dunajskou vlnou aktuálně jako Ostrak Mode připravuje sólovou desku, říkal, že ctí pravidlo, že lidem se radit nemá. Co vy, poradili byste začínajícím kapely nějaký recept, který by jim pomohl se prosadit?

HU: Mě tohle dost často napadá. Že bych kolikrát z vlastní zkušenosti už i docela dost věděl. Zároveň si ale hned uvědomím, že by to vůbec nemělo smysl. Je nutné, aby si tím vším každý prošel sám. Každá taková rada by byla úplně zbytečná, hloupá a vlastně trapná.
OS: Důležité je vytrvat...
HF: Ano, nám hodně lidí říkalo vydržet.
HU: Ale takový ty konkrétní rady, jako třeba: Víte, že je nutné mít svůj mixáček a péáčko ve zkušebně, protože my jsme ho deset let neměli? To všechno jsou věci, na které si člověk musí přijít sám. A když si tím vším projdeš, tak evidentně chceš.

Žijeme ve složité, přesto ale pořád krásné době. Měli byste závěrem roku nějaké poselství, nejen pro kolegy muzikanty?

OS: Ať jsou na sebe lidi hodní? To je asi naivní, co?
HU: To jsme zase za hodný kluky...
HF: Já bych chtěl všem popřát požehnané Vánoce.
HU: Kým požehnané, tebou?
HF: Všehomírem.
OS: A hlavně se z toho všeho tak nějak nepo...
HU: Nepo...?
OS: Neposrat.

A na úplný konec ve studiu zazněla skladba Pastorale s textem básníka Antonína Sovy. Všechny tři skladby, i se zúženou verzí tohoto rozhovoru, si můžete pustit v prvním přiloženém videu.

Se Zrní ve studiu Radia 1
Tagy: