Zrní: Občas je dobrý kašlat na ego

Vaše předposlední album Nebeský klid bylo angažované, plné odkazů na společenské a politické dění. Novinka Široko daleko je naopak tématicky introvertní, hodně osobní. Proč ta změna?

Honza Unger: Důvodů bylo víc. Dospěl jsem k tomu, že rozumem všechno okecat nemůžu a že dál se můžu dostat, jen když rozumovou stránku vypnu a nechám to na intuici. Nový písně vznikaly v období pandemie, všichni jsme si kladli otázku, co to znamená a jaká se před náma rýsuje budoucnost. Asi i proto mi přišlo důležitější psát texty o radosti z přítomnýho okamžiku, než je vztahovat na dění kolem.

Jak pandemie zasáhla kapelu?

Honza Unger: Škrtla nám turné, takže jsme měli najednou spoustu času na rodinu i sami na sebe. To bylo moc příjemný. Horší bylo, že nás pandemie připravila o příjmy. Musím uznat, že pomohly vládní kompenzace, ale hlavně nás podpořili fanoušci. Jen na novou desku nám poslali přes pět set tisíc.

Honza Fišer: Pomohli nám zvlášť na začátku covidu, kdy jsme streamovali koncerty a oni nám přes platformu Donio posílali peníze.

Honza Unger: Ukázalo se, že máme ohromně věrný publikum. Je úžasný, jakým způsobem nám dali najevo, že jsou s náma a že chtějí, abychom na tom nebyli špatně.

Pandemie asi každého z nás nějak ovlivnila, možná i nasměrovala. Co přinesla vám, řekněme v osobní rovině?

Honza Unger: Ve mně dost prohloubila vědomí pomíjivosti a smrtelnosti. Získal jsem odstup a větší nadhled a asi díky tomu jsem psal texty s větší lehkostí. Psal jsem je s vědomím, že je třeba už nikdo neuslyší, že je možná píšu jen sám pro sebe.

Honza Fišer: Pro mě to byla hrozná doba, vůbec na ty dva roky nevzpomínám rád. Ale ten nahled, odstup od toho, co děláme, jsem cítil taky.

Honza Unger: Z čistě osobního, sobeckýho pohledu na pandemii vlastně vzpomínám v dobrým. Jsem z vesnice, takže omezení se mě moc nedotkla a měl jsem především spoustu volnýho času na rodinu a na sebe. Ale samozřejmě jsem vnímal i to, kolik hrůzy covid způsobil ve společnosti.

Písničky na novém albu vznikaly nezvykle – na už hotové texty. Honzo, co ti to přineslo jako autorovi?

Honza Unger: Mně to bylo strašně příjemný. Vytvářet melodii na hotovej text se ukázalo jako uplně přirozenej a zábavnej proces. Opakuju si text dokola a vnímám, jakou slova potřebují atmosféru, jak nejlíp může melodie vystihnout jejich význam. Je to úžasně svobodný. Opačnej postup, tedy napasovat text na hotovou melodii, je pro mě občas velkej oříšek. Čeština má přirozeně mnohem míň možností než melodie. A hledat, o čem pro mě vlastně hudba je a jakým textem ji mám vystihnout, je zapeklitější.

Jaké nároky tahle metoda kladla na zbytek kapely?

Honza Fišer: Pro mě jako pro muzikanta to bylo jednodušší, protože každej text nese nějakou emoci, od který se hudba může odrazit. Honzovy texty přijímám za svý, stávají se součástí mýho vyjádření. Tím, že byly tentokrát texty hotový předem, mohli jsem si s hudebními nápady víc hrát a vymýšlet různý varianty. Honza spolu s texty dodal i základní akordickou a melodickou kostru písniček a v kapele jsme si vyměňovali nápady, jak je dotáhnout do výslednýho tvaru. Primárně nám šlo o to, aby písničky byly co nejvíc funkční. A aby vznikla deska jednoduchá na poslech.

Texty jsou hodně zajímavé, místy připomínají meditaci. Jak vznikaly?

Honza Unger: Seděl jsem za pandemie doma, pil čaj a poslouchal nahrávky našeho jamování, který jsme natáčeli na chalupě v průběhu dvou kapelních soustředění. A na základě těch jamů začaly vznikat texty. Takový zenový básničky. Psal jsem je s lehkostí, s pocitem, že vůbec o nic nejde. Když jsem pak v některý z nich viděl rytmus, začal jsem dělat písničku.

Album Široko daleko se od starších alb liší tím, že se obešlo bez elektroniky. Zapadalo vám to do konceptu „jednoduchého“ alba a návratu ke kořenům?

Honza Fišer: Když jsme se v kapele začínali bavit o tom, jakou desku chceme natočit, shodli jsme se na představě muzikantsky silnýho alba a písniček, který by fungovaly samy o sobě. Měli jsme chuť vrátit se do časů, kdy jsme ve studiu Jámor u Ondřeje Ježka točili desku Soundtrack ke konci světa, kterou jsme si i sami produkovali.

Unger: Stejně jako tehdy jsme i teď měli písničky zaranžovaný a připravený a Ondra Ježek se staral o zvuk. Po dvou deskách s elektronikou nás zase lákal jednoduchej stručnej kapelní zvuk. Chtěli jsme si užít toho, že jsme písničku schopni udělat jako kapela, že nepotřebujeme žádný další prvek. Myslím, že v tom byla i chuť zužitkovat hráčský zkušenosti nabytý za celou dobu, co spolu jsme.

Album uvozuje singl a klip Dráha. Jak vznikla skladba, kterou už někdo nazval tou nejveselejší v historii kapely?

Honza Unger: Pamatuju se, že když jsem ji posílal klukům, vůbec jsem netušil, co mi na to řeknou. Počítal jsem i s tím, že mi ji můžou vrátit jako úplnou blbost. Ale jim se líbila.

Honza Fišer: V kapele jsme řešili hlavně aranžmá, aby ta písnička při svý jednoduchosti nezněla triviálně.

Unger: Dráha byl jeden z prvních textů na novou desku, psal jsem ho bez všech ambicí, bez jakýkoli autocenzury. A s touhle svobodou jsem pracoval i na ostatních textech, vlastně jsem je nechal, ať se píšou samy.

Z Dráhy může být hit, ostatně pár už jste jich napsali. Třeba písničku Hýkal jsem zaslechl i z televizního seriálu, kde ji hrály děti u táboráku. Jaký vztah máte ke svým nejznámějším písním? Štve vás, když je lidi vyvolávají na koncertech, nebo je máte pořád rádi?

Honza Fišer: Já si myslím, že z písniček se stanou hity proto, že to jsou jednoduše dobrý písničky. A nás baví hrát dobrý věci. Ale je pravda, že Hýkala už na koncertech hráváme trochu jinak, než jak je na desce, trochu si tu písničku zpestřujeme.

Unger: Beru hity jako takovej trénink – jako když každej večer opakuješ nějakej cvik. To se taky nemůže omrzet. Ale musím přiznat, že třeba s písničkou Rychta, která patří mezi naše nejznámější, jsem letos začal mít malinko problém. Říkal jsem si, proč se to stalo, a uvědomil si, že prostě není tak textařsky dobrá. Když jsem ji kdysi psal, nevěnoval jsem jí takovou pozornost, jako jinejm věcem. A po letech mě to dohnalo. Proto je dobrý bejt jako tvůrce pořád poctivej.

A váš další hit Lazar?

Unger: S Lazarem problém nemám. Ale vzpomínám si, že původně byl text trochu jinej, víc o domácím násilí. Klukům v kapele se ale moc nelíbil, tak jsem ho trochu zjemnil – a taky mě to teď malinko dohání.

Na novém album se obracíte k šedesátým letům a tehdejší hudební scéně, vlastně i tím důrazem na svobodu tvorby a myšlenek. Co pro vás ta dekáda symbolizuje?

Honza Fišer: Šedesátky jsou pro mě synonymem pro euforický skladby, na kterých jsme jako kapela vyrůstali. Když jsme se s klukama potkali, šedesátý léta jsme milovali. Na Kladně se pořádaly parties, na kterých se hrály výhradně šedesátky. Chodili jsme na ně a děsně při tom pařili. Taky jsme všichni četli Na cestě a všude jezdili stopem. Snažili jsme se ty šedesátky sami prožít.

Honza Unger: Brali jsme si z nich svobodomyslnost a touhu experimentovat. Na tom je naše kapela založená a k tomu hipísáckýmu duchu jsme se na nový desce po letech vrátili. Prostě zpívat euforický písničky a šířit radost ze života.

Na předposlední desce Nebeský klid jste se profilovali politickými tématy, hráli jste pro dalajlámu, pro Václava Havla na Hrádečku. Nebojíte se, že jste tím část posluchačů navnadili a že budou tahle témata hledat i na nové desce?

Honza Unger: Je to možný. Ale pro mě je osvobozující, že si už dneska můžeme dovolit pojmout každou desku trochu jinak. Když začala válka na Ukrajině, napsal jsem pár písniček, který se k tomu vyjadřujou, jen jsme je nedali na novou desku. Chtěli jsme zachovat její radostný poselství a závažnější témata jsme si nechali na později. Na naše první alba jsem vždycky toužil dostat úplně všechno, co mě napadalo, ale teď už tu potřebu nemám.

O jakou píseň z alba Široko daleko jste se nejvíc hádali?

Honza Fišer: Řešily se písničky Hodně práce, Postavy v dálce – a pak ta Dráha.

Honza Unger: Protože úskalí jednoduchých písní je, že můžou vyznít hloupě. Nakonec nám s Dráhou pomohl Jonatán Pastirčák, který byl producentem našich předchozích desek. Přijel za náma do studia a vymyslel, že v prvních dvou slokách by mohlo být místo bicích tleskání. To tomu dodalo plastičnost.

Jak u vás v kapele funguje demokracie? Je vás lichý počet, takže hlasování to jistí, ne?

Honza Unger: Jenže my o některejch věcech nehlasujeme většinově, musí dojít k absolutní shodě.

Honza Fišer: V nějakých věcech se v rámci kapely občas nepotkáváme, což je normální. Ale už nejsme tak názorově militantní, jak jsme bejvali. A když má někdo jinej názor než ostatní, musí si ho umět obhájit.

Honza Unger: Uvědomujeme si už, že s výslednou podobou písničky musej bejt spokojení všichni. Něco protlačit na sílu stejně nakonec nefunguje. Takže je to někdy složitej proces, ale díky němu vzniká něco, co by nikdo z nás sám nevymyslel.

Zrní existuje přes dvacet let v původním složení. Jak obtížné je překlenout animozity a vztahové problémy?

Honza Unger: Kapelu už máme víc než polovinu života a vztahový problémy prostě k životu patří. Je to cesta, kterou jsme si sami vybrali. Bereme kapelu jako takovej experiment. Vede nás to k pokoře a toleranci.

Honza Fišer: Za ta léta se naučíte, že je dobrý umět se vykašlat na vlastní ego a důvěřovat ostatním.

Kolikrát jste řešili odchod některého z členů?

Honza Unger: Já myslím, že už každej z nás někdy odcházel...

Honza Fišer: Ale vždycky jsme to zvládli. Jsme pořád dobrý kámoši, kapela je silná jako celek. Pro mě je fakt důležitý, že se můžu na všechny kolem sebe spolehnout.

Honza Unger: Napadá mě, že bychom mohli chtít zůstávat pohromadě i proto, abychom nepřišli o příjem. Ale my fungujeme na jiným principu. Dokonce si myslím, že každej z nás je natolik poctivej, že by radši přišel o obživu, než aby zůstával někde, kde se mu nelíbí.

Bez zmínky o Kladně, odkud jste vzešli, se obejde málokterý článek o Zrní. Hlásíte se pořád k tomuto městu? Promítá se stále do vaší tvorby?

Honza Unger: Kladno v nás pořád lehce dřímá, ale už se k tomu městu tak neodkazujeme. Že by ještě dneska mělo vliv na naši hudbu nebo texty, to si nemyslím.

Honza Fišer: V začátcích nás Kladno hodně ovlivnilo. Hlavně tím, jak je brutálně izolovaný. Když jsme začali jezdit hrát do Prahy, všichni tam byli kámoši, zato my si připadali totálně vyřazení. Byli jsme takoví samorosti. To nás hodně formovalo.

Žije ještě někdo z kapely na Kladně?

Honza Unger: Už jen náš basák. Ten má pořád odvahu... Já už sedmým rokem žiju u Poličky, ve vesničce Lubná, ostatní kluci bydlej v Praze.

Ještě k tomu Kladnu: v březnu jedete na koncertní turné a hrát budete taky na Kladně u Meisnerů, což podle facebookové prezentace vypadá na dělnickou čtyřku bez větráku... Máte k té hospodě nějaký zvláštní vztah?

Honza Fišer: Specifikem Kladna je, že tam není větší hudební klub. Ve městě jsou různý muzikantský hospody, ale klub, kam by se vešlo pár stovek lidí, tam prostě schází. U Meisnerů je stará hornická hospoda, přišlo nám vtipný zahrát zrovna tam.

Těšíte se v rámci turné na nějaký koncert víc než na jiné? Kromě těch Meisnerů...

Honza Fišer: Já jsem hlavně rád, že zase začneme hrát. Loni jsme koncertovali hodně, ale teď už jsme pár měsíců nehráli. Těším se hlavně na festivaly, v Praze budeme na Metronomu, taky si zase zahrajeme na Colours of Ostrava.

Vzpomínám si, jak jste hráli na Colours v roce 2015, před Björk...

Honza Fišer: Jenže my právě hráli až po Björk.

Honza Unger: Tím pádem jsme trochu „pobjerkovali“...

Byli jste v té době nejvýš, co do popularity a třeba i komerčního dopadu vaší tvorby?

Honza Fišer: My byli hodně vyhajpovaný po vydání desky Soundtrack ke konci světa, za kterou jsme dostali Anděla.

Honza Unger: To byla doba, kdy jsme hráli i na festivalech typu Hrady CZ. Ale cítili jsme se divně a říkali si, že tam vlastně nepatříme. Pro nás je teď podstatnější, že máme daleko stabilnější jádro fanoušků než dřív. A že nám to stačí k živobytí.

Honza Fišer: Promotéři nám často říkají, že na nás přijde víc lidí než na kapely, který jsou daleko víc vidět v médiích. Pro mě je největší úspěch, že jsme i v malým Česku schopní uživit se tím druhem hudby, jakej hrajeme.

Honza Unger: Začínali jsme úplně od píky a mám pocit, že jdeme pořád nahoru. Zatím nenastalo období, kdy bychom si řekli, že stagnujeme. Všichni máme za to, že se pořád zlepšujeme. Třeba i díky tomu, že už nechceme růst a být nejvýš.

Vznikli jste jako parta z gymnázia z čiré radosti a euforie z hraní. Když si dneska vybavíte svoje tehdejší představy o tom, co byste jako kapela chtěli dokázat – máte pocit, že se vám ty klukovské sny splnily?

Honza Unger: Na začátku jsme si předsevzali, že se budeme hudbou živit. Trvalo to čtrnáct let, ale od desky Následuj kojota se nám to daří. Takže základního cíle jsme dosáhli. Dneska sníme o tom, že natočíme opravdu dobrou desku. A i když si u každý nový nahrávky říkáme, že to je dobrá deska, víme, že vždycky můžeme natočit lepší.

Honza Fišer: Důležitý je, neztrácet drive. Pořád to musí jet!

Honza Unger: To rozhodně. Ale já už ke štěstí nepotřebuju vyprodat Carnegie Hall. Pro mě je teď důležitější žít hezkej život, mít čas na rodinu a k tomu dělat hudbu tak, jak mě to baví.