Zrní se na nové desce úspěšně vrátili po textové i hudební stránce ke svým kořenům

Původně kladenská pětice Zrní letěla stále vpřed. Na posledních třech albech experimentovala s elektronikou, současnými producentskými postupy ruku v ruce s Jonatánem Pastirčákem, a i po textové stránce byla čím dál více společensky angažovanějším hudebním sdružením. Bravo, volali mnozí, a poukazovali na to, co naší hudební scéně léta chybělo. To znamená propojení současné moderní hudby s aktuálním společenským děním a problémy.

Můj rozhovor se zpěvákem Honzou Ungerem a houslistou Honzou Fišerem k minulé desce Nebeský klid se odehrál jen pár dní před nařízeným lockdownem přicházející pandemie Covidu-19. Oba členové byli tehdy plní plánů. Koncertní turné měl zakončit na podzim křest v Divadle Archa. A i když nadpis článku hlásal, že 'Zrní nejsou politickou kapelou', společenskými tématy (ideály Václava Havla, návštěvou čínského prezidenta, oslavami 17. listopadu ad.) byl rozhovor prošpikován skrz naskrz. 

Nová deska Široko daleko taková není. "Najednou se před náma otevřel velkej prostor. Měli spoustu času. Každej sám na sebe, na odpočinutí si od sebe navzájem, na svý rodiny a pozdějš, když už se nám po hraní začalo stejskat, i na dvě kapelní soustředění," odhaluje na kapelních stránkách pozadí myšlenkového základu nové desky Honza Unger. A asi to tak měla řada z nás podobně. Potřeba vyžít společně 24/7 v jedné domácnosti, objevování blízkého okolí díky lokálně omezeným procházkám. Čas na pozorování okolní přírody, a s ním spojený úžas nad vším tím, čím jsme obklopeni a ve znovu nastoleném běhu nemáme čas to zaznamenat.

"Odpal mě na měsíc, až půjdu s bordelem," zpívá žertovně zpěvák v klipovce Dráha. Po závažných společenských tématech tedy přišel impulz se vrátit k menším, ale o to běžnějším osobnějším tématům. A Zrní tento návrat berou jako radostnou cestu ke kořenům, ze kterých vyrůstali. "Začaly mi vznikat jednoduchý zenový básničky, vyplývající z chvilek radostný přítomnosti, často si hrající s pomíjivostí a prázdnotou a často o lásce, která tam někde po odstranění rozumu evidentně neustále číhá," odcitujeme ještě jednou nápovědu Honzy Ungera ze stránek kapely. V hravosti pak některé kousky, jako třeba Mí zlatí roboti nebo Hory a řeky bez konce, zachází až do hodně absurdních končin. Proč ne, vždyť pořád nejde o život!

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Hudba následuje texty. V návratu k aranžérské prostotě, ale nakonec i ve způsobu, jakým se rodila. Doposavad totiž texty vznikaly už na hotovou hudbu, zatímco tentokrát byl proces obrácený. Abychom byli přesní, úplně na začátku byla kapelní jamování na společných soustředěních. "Když se mi líbil nějakej jam, pouštěl jsem si ho pořád dokola a napsal si k němu několik textů. A když se to sešlo a já viděl, že mám k dobrý atmosféře dobrej text, začal jsem si ten text zpívat a podle něj skládat písničku na základech tý atmosféry vyjamovaný s klukama," prozrazuje znovu podrobnosti Unger. 

Takže stará dobrá ruční práce? Ano. Tam, kde ještě nedávno kapela za sebe nechala pracovat elektroniku, teď musela přijít na to, jakým způsobem vyjádřit všechno pouze svými nástroji. Ručně. Na druhou stranu s Široko daleko nečekejte čistý návrat k indie folkrocku Soundtracku ke konci světa. Na to by Jonatán Pastirčák s Ondřejem Ježkem, který s kapelou na několika skladbách spolupracoval, určitě nepřistoupil. I když tedy kapela zavelela k částečnému unplugged ústupu, z obraných pozic opakovaně, a s velkou chutí, vyráží různými směry na zteč. Hodně práce dýchá pouštně bluesovým minimalismem, Plátno je postaveno na kontrastu dialogu elektrické kytary, houslí a andělských kláves, a hned následující Mí zlatí roboti je divočina hned o několika chodech, od taneční dupárny, přes perkusivní džungli až k euforickému instrumentálnímu závěru s razantní bicí linkou, přebuzenou elektronickou kytarou a dalšími lehce nadhozenými elementy. 

Právě ona nenucenost, osvobození od spousty věcí, které se dřív dělat musely nebo alespoň měly, činí z nové desky Zrní možná esteticky hůře stravitelný, na druhou stranu výrazně uvolněnější zážitek. Jen proklamované odkazy k šedesátkovým kapelám, které členové kapely dříve poslouchali, když ještě hráli na ulici, jsem nestačil na kolekci ještě odhalit. I tak musím poznamenat, že ono biblické 'ztracení sebe sama, aby se získalo něco vyššího', je na Široko daleko naplněno měrou vrchovatou. Návraty ke kořenům jsou často vynuceny neúspěchy, které kapela nachytá během své kariéry. Je to nepříliš kreativní sázka na jistotu. Za návratem Zrní nestojí podobná motivace. Ohlédnutí jménem Široko daleko naopak podtrhuje zdravost vlastních kořenů. 

Zrní – Široko daleko

vlastní náklad, 38:36

80 %