Ztracený boy

Vše začalo v roce 2006, kdy jsme se dali dohromady s Veronikou Vlkovou, spolužačkou z Fakulty výtvarných umění v Brně. To jsme si ale ještě neříkali TEVE, což je složenina prvních slabik našich jmen jako téčko a véčko a zároveň dvojsmyslnost s odkazem na televizi, která se nám tehdy líbila.

Až časem se ukázalo, že to není úplně praktický název, právě proto, že si to každý plete s TV při výslovnosti a taky se dost blbě googluje. Zjistil jsem, že kromě různých televizních stanic je to také maďarsky velbloud. Chtěl jsem, aby byl název kapely jednoduchý, dobře zapamatovatelný, aby byl libozvučný, aby zněl stejně česky i anglicky a aby to byl zároveň novotvar, což už samo o sobě vylučuje ty dvě poslední podmínky, takže celkem nesplnitelný úkol, haha.

Než jsme se dohodli na tomto názvu, tak jme si říkali jednou Zahraniční zpěvák pak Casino Etoy nebo Milenci z kiosku. To jsme ale hráli tak dvakrát třikrát do roka, většinou po vernisážích našich kamarádů.

Po roce 2010 se to nějak rozjelo a již jako TEVE jsme odehráli desítky koncertů ročně. Tehdy frčel myspace, kde si nás všimli a napsali o nás v blogu Landart Magazine. Nebudu vás ale unavovat tzv. chlubením, kde jsme všude hráli a na kolik CD kompilací jsme přispěli, to se dá najít na našich stránkách.

Podstatné bylo vydání prvního EP s názvem Kolea, což je čistě instrumentální album, naše druhá tvář, tak jak jsme hrávali dříve po vernisážích, kde nešlo o písně, ale o spojitější, zčásti improvizované a náladové hraní z připravených samplů a intuitivní zvukové manipulace. Videoprojekce byla zase zčásti založená na kresbách a animacích Veroniky Vlkové, dále rozpracovaných a živě animačně dotvářených VJem Kolouchem. Tuhle desku jsme si vydali ještě sami a pouze digitálně na bandcampu, takže nás moc nestála. Mixoval jsem ji sám a platili jsme pouze master u Ondřeje Ježka.

To bylo v roce 2014 a už tehdy jsem měl v plánu vydat dlouhohrající písňové album na vinylu, které konečně vychází právě teď u labelu Červený kůň. Vždy jsem si naivně myslel, že to bude za pár měsíců znovu a znovu a takhle se to táhlo několik let, kdy jsem jen s povzdychem koukal, jak mě moji kolegové hudebníci předbíhají a vydávají desky, jako by se nemetlo. Když se zamyslím, těžko říct, proč to tak trvalo. Většina písní byla hotová už tenkrát. Nejvíce to drhlo asi na textech, které byly původně všechny v angličtině a já některé postupně přetextoval do češtiny. Pak taky nějakou dobu zabralo ujasnění nadstandardní grafické podoby alba, názvu a samotné vylisování v Loděnicích, kde je čekací doba přes půl roku.

Všechny písně jsem průběžně nahrával a mixoval ve svém domácím studiu v Brně. Masteringu se ujal opět vynikající Ondřej Ježek. Kromě elektroakustické kytary, zpěvu a elektroniky lze na desce slyšet ještě hlas, flétny a zvonkohru Veroniky Vlkové, se kterou jsem hrával v začátcích a zpěv Kateřiny Koutné (MAKAK), která hostovala v písni Island.

Katku můžete vidět také v připojeném live klipu a vystoupí i na křtu desky 12. října v Brně na Leitnerce, kde bude vše více naživo než jak obvykle hrávám. Budu mít i dvě sboristky, velkou chromatickou zvonkohru a činel. Moje koncerty vypadají tak, že hraji na elektroakustiku, zpívám přes vokální harmonizér a kytaru i zpěv občas loopuju. Pak mám písně s před nahraným elektronickým doprovodem, který pouštím z wav playeru. A do toho loopovat nelze, protože by se smyčky rozcházely s doprovodem. To, co obvykle pouštím, jsem se nyní snažil omezit na minimum a nacvičit ve třech co nejvíce naživo.

Na křtu budu mít dvě předkapely, brněnské písničkářky Prune a Evolet ve kterých pro změnu budu zas hostovat já na zvonkohru a na barytonovou elektrickou kytaru, takže budu na pódiu celý večer.

Album Ztracený Boy je završením určité etapy i tím, jak jsou ty písně starší, i když v nových aranžích. Je to taková konzerva toho, co bylo, protože už teď mám plno nových rozdělaných věcí, které čekaly, až tohle album bude hotové. Teď si to můžu tzv. odškrtnout a hurá do nového projektu. Původně jsem ani neměl v plánu dělat křest, ale to by mi asi fanoušci z řad kamarádů neodpustili. Nakonec jsem se do jeho přípravy pustil naplno se snahou ho udělat co nekrásnější. Když už, tak ať to stojí za to.