Zuzana Mikulcová: O problémech naší společnosti je třeba v hudbě mluvit

Pojďme rovnou k nahrávání tvého nového alba Fúzie. Jak vypadala spolupráce s jednotlivými hosty?

Každé natáčení bylo úplně jiné. Třeba písničku s Bárou Mochowou jsme nahrávali dokonce na osmnáct taků. Potom jsme postprodukčně vybírali ty nejlepší části a pak se řešilo video, aby dohromady všechno sedělo. Ještě důležitější než práce ve studiu je ale pro mě předcházející fáze, kdy jsme si s jednotlivými hosty posílali všechny informace k celé tvorbě. Hodně jsme přemýšleli nad tím, abychom pro každého interpreta vytvořili co nejlepší podmínky, aby byl spokojen s vybraným prostorem a cítil se tam dobře. Například s Jakubem Königem jsme natáčeli ve Styl a Interiér (designová restaurace-kavárna se zahradou sídlící v barokním domě v pražské Vodičkově ulici, pozn. aut.) a předem jsme s ním probírali, jestli se k němu tohle prostředí hodí.

Takže konkrétní prostředí je vždy i zvukově zaznamenané na nahrávce?

Ano, celé jsme to pojali tak, aby i vizuál a prostředí byly důležité. Jsou to nahrávky naživo – jak obraz, tak i zvuk. Všechny skladby pak podléhaly postprodukci a výběru těch nejlepších verzí.

Čím byl výběr hostů ovlivněný? Jsou někteří z nich tvoji kamarádi, nebo jste spolu třeba už v minulosti spolupracovali?

Například s Danem Bártou jsem se předtím osobně vůbec neznala. Znal se s ním Andrej Hruška, se kterým primárně spolupracuji, a oslovil ho. Já jsem Danův zpěv vždycky milovala. Když jsem studovala v Praze na konzervatoři, chodila jsem na jeho koncerty. Velmi ho uznávám. Nejdřív jsem si myslela, že do toho určitě nepůjde. Ale Andrejovi se nějak podařilo ho pro náš projekt zaujmout. Před rokem, když jsme oslovovali jednotlivé hudebníky, vytvořili jsme si banku různých demonahrávek. Tahle konkrétní skladba už měla text k mé části a refrénu. A Danovi se zalíbila. Svou část si pak sám napsal ve slovenštině, a také si ji sám zmelodizoval a upravil, aby mu dávala smysl.

Pro skladby s ostatními hosty se vytvářel text až později. Pro fúzi s Barborou Mochowou jsme například měli základní mustr – věděli jsme zhruba, jaký bude mít skladba nádech a barvu. Až později jsme hledali nějakého textaře a dospěli jsme k Jakubovi Königovi. Přiznám se, že Jakubovo jméno jsem do té doby neznala, znala jsem jen kapelu Zvíře jménem podzim a pak Kittchena, jeho alterego. A Barbora a David (David Landštof z vydavatelství Tranzistor, u něhož album Fúzie vyšlo, pozn. aut.) mě přivedli na myšlenku, že on by byl jako textař skvělý.

A zapadlo to do sebe.

Nevím, jestli to někdy taky tak máš – potkáš se s někým úplně poprvé, nikdy předtím jsi toho člověka neviděla, sedíte na kafi a najednou se spolu dokážete bavit o velmi hlubokých tématech. A on vytáhl takové věci a s takovým klidem o nich mluvil! Šla z něj velmi dobrá energie. Náš projekt se mu hodně líbil, nějak to zajiskřilo a chytlo to správný šmrnc.

Mám strašně ráda, když nemusím umělce tahat a říkat: „Pojďte do našeho projektu,“ ale když si ho sami vezmou za svůj a přistupují k němu tak, že sami chtějí nahrát svůj part co nejlépe nebo sami usilují o to, aby text byl co nejlepší. Jakub König například říkal, že text k písničce s Bárou Mochowou šel hodně rychle, ale že text ke skladbě Můj stín, kterou zpíváme spolu, vytvářel strašně dlouho. Poslali mu nahrávku s mým zpěvem a ta melodie byla dost synkopická, najazzlá, v čemž on se tak úplně necítil. Nebyl si jistý, jak tam napasovat češtinu. Nakonec to celé přizpůsobil – a velmi dobře.

Upravovaly se některé skladby ještě těsně před natáčením nebo během něj?

Když už se jde natáčet a přijde štáb a celá produkce, chci být stoprocentně připravená a mít vše ustálené. A myslím, že Jakub taky. Akorát Dan si svůj text připravil jen pár dní nazpět, takže ho nejdřív četl z mobilu a pak si ho napsal na papír (smích). Ale pak to dal úplně v pohodě. A hlavně během práce ve studiu pak řešil jednotlivé fráze podobně detailně jako my. Nahráli jsme asi tři verze, pak jsme je poslouchali a on to analyzoval: „A nejsem tady moc napřed? Nemám to rytmicky posunout trošku dozadu?“

Takže vy už byste byli i spokojeni, ale on ještě pořád hledal, kdy to bude „to vono“?

Ano, ale my jsme hodně ochotní otevírat se dalším myšlenkám a hledání. S Peťou Lipou to bylo zase naopak – už po třetím jetí říkal: „Však to už máme, ne?“ A naši kluci říkali: „No, já bych to dal ještě víckrát, ještě se necítím být úplně sehraný...“ a tak dále. Měli jsme tam totiž mimo jiné nového klavíristu jako hosta. Takže jsme pak jeli ještě asi desetkrát (smích).

Spolupracovala jsi také s mladou zpěvačkou Larou Abou Hamdan, která je původem ze Sýrie. Jak vznikla tato fúze?

U ní probíhala situace se spoluprací opačně. V době první korony jsem vymyslela projektík #nahrajmi – lidi mi posílali různá videa a já jsem do toho zpívala. Vznikala z toho pak ta lockdownová víceokénková videa. Z českých muzikantů jsme si takhle zahráli třeba s Ondřejem Pivcem nebo s Ondřejem Klímkem. A Lara mi sama napsala, že se jí moc líbí moje hudba, že je ze Sýrie a co si myslím o jejích skladbách. Poslechla jsem si její nahrávky, kde zpívá v arabštině, a bylo to pro mě velmi lákavé – mělo to úplně jiný nádech. Dala nám pak svoji písničku, kterou jsme následně předělávali. Různě jsme to sestříhali, něco jsme vynechali, já jsem si pak vytvářela svůj part... Původně jsme měli vybranou jinou skladbu, v angličtině, ale pak jsme si řekli: „Pojďme zapojit víc jazyků a víc vlivů.“ V arabštině je Lara opravdová, je to její identita. Nakonec jsme udělali fúzi tří jazyků a funguje to dobře.

Měly jste v plánu také společný dvojkoncert.

Náš první společný koncert proběhl 30. září. Lara se strašně těšila, protože si tam mohla prožít svůj velký debut. Já to vnímám tak, že je hodně talentovaná a tvůrčí. Zároveň je jí teprve dvacet let, takže se učí a mít koncert v Bratislavě pro ni byla skvělá příležitost.

Asi to taky dobře koresponduje s tvým záměrem propojovat lidí skrz muziku – ostatně album Fúzie má podtitul „Keď hudba spája“. Jak se vlastně díváš na tradiční nevraživost mezi hudebními žánry?

Já to velmi dobře znám – chodila jsem na Pražskou konzervatoř a už jen ve třídě byli dohromady operní zpěváci s námi „popovými“. Ale přitom ti „popoví“ musí během studia projít všemi možnými žánry – šanson, muzikál, rock, country... A tam už to bylo, že my jsme ti „popáci“ a ti „operáci“ nás až tak moc nebrali. Dobře, možná jsme nebyli zas tak dobří v hudební teorii jako oni...

Vidíš, já během studia o operních zpěvácích v tomhle směru slýchala podobné drby – že té teorii obecně moc nedávají (smích). Je to takové vžité klišé.

To je pravda.

Ale spíš si říkám obecně, odkud se ta nevraživost mezi žánry bere.

Já vůbec nevím – ale vždycky jsem s tím měla problém. Nikdy jsem se neuměla čistě žánrově zařadit. Chvíli jsem třeba dělala i jazz. Mám ráda hudbu celkově, pokud je kvalitní. Musí mít něco, co mě zaujme. Když je v ní muzikalita jako taková, je mi úplně jedno, co je to za žánr. A nevím, kdy ta nevraživost vznikla. Asi to tak vždycky bylo, že jednotlivé žánry reprezentovaly nějakou kulturní skupinu lidí s určitým názorovým spektrem – třeba pankáči nebo rockeři.

Myslíš, že to jde nějak odbourat, zase zpátky propojit?

Myslím si, že už to dnes není tak špatné jako dřív. Ačkoli na Slovensku se pořád střetávám s názory, že moje hudba je málo popová, ale je zároveň i málo alternativní. Postupem času už se to mění, nějaké moje skladby už zařazují i komerčnější rádia. Ale není tam moc průnik. A to mi vadí. Protože i dobrá popová písnička může mít muzikalitu a hlavně nápad. Tak proč by nemohla být dobrá třeba pro posluchače jazzu?

Je zajímavé, pro kolik příznivců popu je jakékoli vybočení už „moc alternativní“, ať už se to týká celkového soundu nebo třeba použité harmonie. Je to třeba jeden půltonový postup, který není úplně obvyklý, a hned je to brané, že „to není dost mainstream“.

To je velká pravda. My třeba hudební stránku hodně řešíme, snažíme se i harmonii udělat nějak zajímavě. Když vytvářím melodie, vysloveně řeším, aby to nebyly jen základní akordické tóny, prima, tercie, kvinta. Aby melodie byla třeba na septimě nebo tam, kde vytváří přirozenou tenzi, která pak někam přirozeně směřuje. Ok, třeba v písničce Zítra ráno s Barborou Mochowou je v melodii základní tón, ale to jsme chtěli záměrně. Pak jsme nad tím vytvořili barevnou harmonii, navrstvili jsme hlasy, které dělají tu dodatečnou tenzi. Chceme, aby to bylo zajímavé pro ucho. Ale zase jak mluvíš o mainstreamovém posluchači, ten to vlastně asi neocení.

Podle mě to i posluchači-nemuzikanti nějak vnitřně vnímají, jen to pak neumí třeba popsat. Uvědomí si, že je ta skladba v něčem „jiná“, ale nevědí, v čem to spočívá.

A tím pádem tu hudbu potom nechtějí?

To nevím. Spíš jsem si vzpomněla na recenzi konkrétního songu, myslím, že šlo o písničku Standing On The Sun, kterou složila Sia a zpívá ji Beyoncé. Natočily to v rámci reklamy pro jeden fast-fashion řetězec. V té recenzi se psalo, že v je refrénu „úchylný půltón“, který té skladbě může u posluchačů srazit vaz. Takže každá inovace musí být „jiná“ jen do určité míry, aby nepřekročila nějakou tenkou neviditelnou hranici, kdy už je příliš jiná. Ale podle mě to je u nás jiné než směrem na Západ.

Ano, to se u nás hodně řešilo, když se začaly hrát takové skladby jako například Run, Run, Run od Celeste Buckingham, na které se podílel Andrej Hruška. My jsme si říkali, že by se ta skladba dala klidně přiřadit k nějaké americké produkci. Ani běžný posluchač by asi nepoznal, že to není zahraniční věc. Jenže naše nejznámější rádio Expres tu písničku nechtělo hrát.

Byla moc „alternativní“?

No, říkali, že to nikdy nebude hit. To by ti asi líp řekl Andrej, protože byl u toho. Až pak postupně, když tu skladbu začala hrát menší rádia a stal se z ní hit na internetu, ji zařadili i na Expresu. To byl tedy zrovna příklad anglicky zpívané písničky. Ale zvlášť u slovensky zpívaných věcí je na Slovensku nějaký pevný vzor, jak mají znít. Pokud mají podobnou zahraniční produkci, jako měla Celeste, neuchytí se. Musejí znít tradičně – musí tam být tradiční bicí, kytara a tak dále.

Ano, kytarový pop nebo pop/rock má i u nás velkou tradici. Když už jsme u konzervativních versus progresivních proudů, jak vlastně dnes lidi slyší na témata, která ve svých skladbách otevíráš – mimo jiné problematiku národnostních menšin, rasové předsudky a tak dále?

Myslím si, že je to potřeba dělat, i kdyby to mělo mít negativní odezvu. Mám pocit, že je podstatnější o těch tématech mluvit, než se bát možných reakcí. A z nějaké prapodstaty mě to i víc baví. S našimi fúzemi jsme toho měli v plánu ještě mnohem víc. Chtěli jsme například ještě otevřít romskou tématiku. Zatím k albu vzniká dokument, kde si s jednotlivými spolutvůrci taky povídáme a jdeme dál nad tu hudební rovinu – má to nějakou nadstavbu.

Je podle tebe dnes otevírání těchto témat v populární hudbě lépe přijímané než dřív?

Myslím si, že ano. Dokonce mám pocit, že je i žádané, aby se o takových věcech mluvilo. U nás se teď hodně řeší ženská témata a feminismus, mimo jiné v souvislosti s politikou. Máme například v Parlamentu Křesťanskou unii jako součást nejpočetnější parlamentní strany Oľano, která chce omezit potraty. Návrh zákona už prošel v prvním čtení. Nebo třeba domácí násilí se teď v čase korony u nás dost řešilo. Zájem o tato témata tedy vzniká přirozeně, zespodu. Já sama nemám takový hlas jako velké populární zpěvačky, které by opravdu mohly někoho ovlivnit. Ale například s Andrejem pracujeme také pro herečku a zpěvačku Nelu Pociskovou. Teď vyšly dvě skladby a ještě vyjde třetí. A když píšu text, chci, aby měl hlavu a patu, takže když to jde, vložím tam i odkaz na tato nebo jiná témata.

Tím se dostáváme k další rovině tvojí tvorby, a tou je vytváření hudby pro jiné umělce. Asi u nás nejznámějším příkladem je Lucie Bílá, pro kterou jsi na její album Ta o mně napsala písničku Léto. Liší se nějak tvůj tvůrčí přístup, když tvoříš pro sebe a když tvoříš pro někoho jiného?

Trošku se to liší. Mám víc skladeb, které už jsou napsané a jen čekají v šuplíku. Nebo mám takové, u kterých vím, že já sama je zpívat nebudu, ale líbí se mi a říkám si, že pro někoho jiného by byly fajn. Takže buď nabízím tyto, nebo vytvářím úplně nové skladby. Často také Andrej vytvoří nějaký základní rytmus a harmonie, já do toho pak komponuju nějaké melodie a texty a on to dál řeší produkčně, dotváří tam další prvky. Vůbec nejradši má, když mu dám jenom melodickou linku a basový tón a on mezi tím má prostor, kde může něco vymýšlet. Teď když jsem například tvořila skladbu pro Nelu, myslela jsem na to, čím ona jako interpret žije. Normálně si ji „vystalkuju“ – co se o ní psalo, čím procházela. Jindy i ona sama navrhne nějaké téma, co právě ve svém životě řešila. Snažím se do ní vcítit a psát tak, jak by to asi prožila ona.

Zaujala mě ta situace, když máš hotovou písničku, která ale ještě nikomu nepatří. Jak to vlastně funguje, že sama složíš nějaký materiál, ale cítíš, že není přímo pro tebe?

Ani nevím. Mám takhle víc věcí. I když píšu pro sebe, až tolik nad tím neuvažuju – nebo aspoň dřív jsem nad tím tolik neuvažovala. Píšu zkrátka na určité téma. Častokrát si také nějaké věci představuju v hlavě. Například vidím film a snažím se pak vcítit do postav, přejmout jejich pohled a jejich postoje v určité situaci. Bývá to tak, že vysloveně myslím na člověka, pro kterého budu tvořit, takže už mám jistou interpretační představu.

O své písni Naděje jsi řekla, že vznikla „po jedné probdělé noci s přáteli ze starých časů, kteří ztratili ideály o životě i lidech“. To mi znovu připomnělo konzervatoř, kterou už jsi zmínila. Vnímáš nějaký rozdíl mezi sebou teď a tehdy? Řekla bys, že došlo k nějaké ztrátě ideálů? A je to nutně negativní jev, nebo je to v něčem i dobré?

Včera když jsem přijela do Prahy, najednou mi připadalo, že to byl úplně jiný život, když jsem tu žila. Strávila jsem tu osm let, takže ulice Prahy pro mě představují léta mladosti nebo teenagerství. Chodím po městě a úplně jinak mi ty ulice voní. A rozdíl určitě vidím. Ale to vidíme v podstatě všichni, kdo jsme ze školy vyšli. Když tam studuješ, máš přesně takové ty ideály, že nic jiného v životě nebudeš dělat, že tohle je jediná cesta, kterou půjdeš. A nakonec myslím, že jsem jedna z mála, která zůstala u hudební tvorby.

Převážnou většinu věcí si dělám sama – ať už jde o shánění peněz, psaní grantů nebo oslovování lidí, logistiku a všechno to mailování… Takže už si mnohem víc uvědomuju, co je a co není reálné. Pro projekt fúzí jsme se původně inspirovali Joss Stone, která má takové hudební world-tour. Chtěli jsme jet do Norska a na Island… A pořád ty plány ještě máme! Jenže pak to začneš řešit a narazíš na strašně moc problémů. Ale zase když vidím, že máme různé granty – v podstatě všechna svá alba jsem vůbec mohla vydat díky grantům – a že máme tu podporu, dá se to dělat.

A jde to skloubit s kreativní stránkou věci? Není pak člověk už někdy trochu vyždímaný?

Je. I já to někdy cítím, že už jsem někde na hraně svých limitů. Cítím, že už dělám moc různých věcí, přepínám se a nezůstane mi čas na kreativitu. Je to tak.

Máš na nějaký recept, jak to zarazit?

Většinou, když potřebuju tvořit – napsat texty nebo když máme pak společně něco vytvářet –, jedu domů do Rimavskej Soboty, odkud pocházím. Tam se na týden zavřu a udělám všechnu práci, kterou mám v plánu. Někdy je to dobrý způsob, protože když dlouho nic nenapíšu, úplně se ve mně všechno nahromadí. A když se pak zavřu sama doma, už to jde ven.

Jak vnímáš svůj hlas v průběhu času? Jak se proměnil třeba od dob studií?

Mění se hodně, ano. Když jsem byla na škole, hodně jsem kouřila a hodně se pilo. A můj hlas šel rozsahově strašně do hloubky, přestože moje hlasivky jsou spíš kratší, takže jsou vhodné spíš na vyšší polohy – aspoň tak mi to řekli na foniatrii. Po škole jsem pak nějakou dobu zpěv učila, což bylo super v tom, že jsem se hlasově udržovala. Ale potom jsem techniku na nějakých pět let jakoby úplně vypnula, protože na to tak nějak nebyl čas ani prostor. Vždycky jen tak nárazově – právě když jsem přijela domů do Rimavskej a tam se na týden zavřela a zpívala. Ale teď se mi naopak děje to, že i když si málokdy zapálím a mnohem míň piju, cítím, že potřebuju o dost větší péči o hlasivky. Potřebuju mnohem víc cvičit techniku.

Jako by se hlas časem odhaloval.

Ano. Kdysi jsem zpívala možná i technicky špatně, ale někdy jsem měla pocit, že technické zpívání pro mě nemá ty „koule“. Nevím, jestli to taky tak máš.

Jo. Měla jsem vždycky pocit, že je to omezující a že to nejsem já.

No, přesně. A přitom technika ti má vlastně pomoct vykročit někam, kam jsi předtím nemohla. Zazpívat klidně opakovaně i to, co předtím nebylo vůbec možné. Zkrátka zpívat zdravě. Jenže já jsem si dřív říkala: „Ne, musí to znít špinavěji,“ a hodně jsem na svůj hlas tlačila. A pak jsem měla i potíže, že mi hlas odešel a tak dále. Takže postupně jsem se k technice vrátila a dnes mám tendenci ji spíš rozvíjet, než na hlas vyvíjet tlak.

Takže se k tomu člověk nakonec obloukem vrátí.

Ano. A mám pocit, že můžu odzpívat koncert jednou a další den klidně znovu. A můžu jít každý den cvičit a stále to tam bude.

Ale samotná technika už nepřeválcuje tvoji přirozenost.

Už ne. Už jsem to přijala, že hlasová technika je něco, co se kolem mě pořád točí. Vím, že mi pomáhá. Trošku to jde proti momentální emoci, kterou v tu chvíli máš. Chceš dát nějaký vysoký – nebo naopak hluboký – tón a chceš ho tam díky té emoci narvat jakoby silou. A přitom ideálně by člověk měl mít techniku v takovém stadiu, že už nad tím nepřemýšlí a dá ten tón i se všemi emocemi, ale zároveň technicky dobře. Tak to jsem ještě na cestě (smích).