Aaron Spears chystá workshop na Festiwallu, foto Jan Nožička

Aaron Spears: Ztracené to není ani tehdy, když nemáš feeling

Má rád Snarky Puppy a Ghost Note nebo interprety jako Chaka Khan či Kanye West. Do jeho hudební kariéry patří angažmá u hvězd jako Alicia Keys nebo Usher a k jeho pokoře patrně přispěla i zkušenost v gospelovém souboru. S bubenickým esem Aaronem Spearsem jsem na Festiwallu strávil půl dne – a je to jedním slovem sympaťák.

Kdy jsi začal hrát na bicí? Pocházíš z rodiny hudebníků?

Začal jsem hrát na bicí velmi brzy. Rodiče mi vyprávěli, že jsem od dvou let různě bouchal a bušil do věcí okolo. Co si já vzpomínám, začal jsem hrát okolo pěti, šesti let. Začal jsem hrát v kostele, kde jsem vlastně poprvé viděl bicí, klávesy, kytaru nebo basu. Byly tam různé věci. To bylo místo, kde jsem se do hudby zamiloval.

Stal ses skvělým bubeníkem opravdu brzy. Díky čemu se to stalo a co tě motivovalo?

Pro mě je hraní zábava. Co mě motivovalo nebo hnalo, kde beru svůj „drive“? Víc než cokoli jiného je pro mě hraní a hudba prostě zábava a hraní si opravdu užívám.

Rozptylují nás smarphony a další věci… máš nějaký recept na to, jak se soustředit pouze na hraní?

Smartphony, tablety nebo počítače určitě můžou člověka rozptylovat, ale zároveň si myslím, že můžou člověku pomoct se zlepšit. Dnešní mladá generace si může odmalička leccos najít a dívat se na různé interprety a celé jejich know-how. Vše se dá na internetu vidět nebo slyšet. Můžeš ty věci prostě použít jako pomůcky. A myslím, že to lidem může pomoct růst a posouvat se k tomu, jakým bubeníkem nebo muzikantem chtějí být. Je v tom důležitá správná rovnováha, a umění se soustředit na věci, které jsou důležité.


Co nejčastěji posloucháš? Máš nějaké konkrétní kapely nebo písničky, které ti dělají radost?

Miluju mnoho různých druhů hudby. Mám rád Snarky Puppy nebo Ghost Note nebo interprety jako Chaka Khan, Kanye West, ale záleží to na mojí náladě, na tom, jak se zrovna cítím, co mám chuť si poslechnout. Je toho vážně hodně. Nebo cokoli od Outcast i Rage Against The Machine. Vážně to záleží hodně na mojí vlně, na mojí náladě v danou chvíli.

Co je pro tebe nejdůležitější, když cvičíš? Prozradil bys mi tvůj plán cvičení? Jakože kolik času týdně strávíš cvičením techniky rukou nebo nohou…

Záleží na tom, proč a jak cvičím. Někdy se chci prostě jenom bavit, takže si třeba jen pustím nějakou hudbu a do toho hraju, co mě napadne. Mám tablet plný hudby, ke které prostě rád hraju, jsou to vážně hodně různé písničky a různí interpreti. Nejvíc se soustředím prostě na to, aby mě bavilo dělat to, co zrovna dělám. Když to jde, tak cvičím tak hodinu každý den. Zahrnuju do toho všechno, a představuju si co bych asi hrál, kdybych byl na podiu s kapelou, kterou mám právě ve sluchátkách. Někdy třeba zkouším různé groovy, a snažím se být co nejpřesnější. Někdy zkouším různé beaty a co s nimi udělají různé údery, a pokouším tak svoji fantazii. Zkouším různé dynamiky, rychlosti, prostě různé věci, co mě napadnou.

Napsal jsi knihu Beyond the chops, na co se ta kniha zaměřuje? A na co bych se měl zaměřit já, když s knížkou cvičím?

Tu knížku jsem začal psát v době, kdy mi přišlo, že bubeníci jsou fascinovaní tím, jak zahrát tenhle nebo támhleten part a hlavně ‚chops‘ a ‚fills‘, ale já píšu o tom, že je to taky hodně o představivosti, o kreativitě. Myslím si, že je nakonec je zase důležitá určitá rovnováha. Než člověk začne cvičit nejtěžší sóla, měl by umět sednout a zahrát dobře jednoduchý groove, měl by být schopen si sednout a zahrát si s kapelou a přizpůsobit se jí, aby hudba zněla, co nejlíp. Není to jenom o tom sedět celé dny u nástroje a cvičit právě ‚chops‘ a ‚fills‘. Měli bychom jít trochu dál a být schopní zahrát si s kapelou a pochopit strukturu hudby, podpořit tu hudbu. Když ti někdo zavolá, tak bys měl být schopný tyhle věci umět. Je to celé o rovnováze.

Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Tyjo, to je tolik lidí… a vlastně si ani nemyslím, že by mě nějaký jeden člověk ovlivnil víc než jiní. Cítím, že vliv na mě měli různí lidi. Jako třeba Steve Gadd, Dave Weckl, Vinnie Colaiuta, Dennis Chambers, Gerald Heyward, Marvin McQuitty, Joe Smith… Je prostě strašně moc lidí, které jsem během života poslouchal a sledoval, a kteří mě ovlivnili a pomohli mi dostat se tam, kde teď jsem.


Jak se ti hraje na nové bicí? Proč jsi přešel k Sonoru?

Měl jsem takový pocit, že je prostě ten správný čas udělat změnu, co se týče bicích. Naskytla se mi příležitost vyzkoušet bicí od Sonoru, a jejich zvuk (the tone) mě opravdu dostal. Úplně mě dostalo, že mají takový vřelý (warm) zvuk, a možnosti ladění. Zdálo se mi prostě, že tyhle možnosti jsem předtím tak úplně neměl. Tím nechci nijak hanit firmu, u které jsem byl předtím, dělají skvělé bicí, ale prostě v určitém bodě mé kariéry jsem zatoužil po tom nejlepším zvuku, který zrovna můžu mít, a Sonor mi takový zvuk nabídl. Je to opravdu otázka mého osobního vkusu. Každý jsme jiný, každý hrajeme co máme rádi, jak to máme rádi, a pro mě jsou teď bubny od Sonoru perfektní.

Tvoje souprava vypadá v porovnání s jinými opravdu skromně a jednoduše. Mají v soupravě všechno možné, spoustu věcí. Ale když zavřu oči a zaposlouchám se, tak to vůbec není slyšet. Jak je to možné?

Já se vlastně snažím mít svoji bicí soupravu celkem jednoduchou a snažím se spíš soustředit na to, co chci zahrát, než na to kde co mám. Nemyslím si, že musíš mít v sestavě patnáct různých věcí na to, abys dobře odvedl svojí práci. Myslím, že musíš mít vždycky akorát to, co potřebuješ na koncert. U některých umělců je potřeba se zasoustředit na to, jaké zvuky se k jejich písničkám hodí. Občas hraju i na větší sestavu. Většinou ale na 10, 12, 16, 22, 14, což většinou úplně stačí.

Je pro tebe těžké být muzikantem na takové úrovni a k tomu mít soukromý život?

Není to pro mě tak těžké. Nějakou dobu už to tak vedu, a snažím se zase nějak vychytávat tu rovnováhu. Když jsem prostě často pryč, tak se snažím rodině dávat najevo, jak jsou pro mě důležití, a ujišťuju se, že rozhodnutí, která dělám, jim nevadí. To vážně pomáhá. Je to taky trochu jednodušší než dřív, díky telefonům a tabletům. To pomáhá.

Myslíš, že se někdo může naučit zlepšit svůj bubenický feeling? Zlepšit svůj groove?

Myslím, že jo. Jsem přesvědčený, že když na tom děláš, studuješ to a pozoruješ profíky, tak že i ten cit se ti časem zlepší. Když ten feeling nemáš, tak to podle mě není ztracený. Je spousta muzikantů, kteří to mají od přírody, ale ti ostatní si ten cit podle mě můžou vyvinout, pokud opravdu chtějí.

Za zprostředkování rozhovoru, který vznikal ve spolupráci s Maxem Rotterem, děkujeme firmě Zildjian, jejichž činely používá Aaron Spears ve svém setupu.

Aaron Spears na Harakiri Jamu, foto: Jan Nožička
Bubenická show Aarona Spearse na Festiwallu, foto: jan Nožička
Aaron Spears a Dano Šoltis v backstage, foto: Jan Nožička