Hybridní gear I.: jak tyto netradiční spády řešit

Mnozí kytaristé díky překotnému vývoji hudby v posledních dekádách stále intenzivněji hledají nové možnosti vyjádření i inspirace. Takže například dříve čistokrevní akustičtí hráči se pokoušejí rozšířit své performance pomocí nových zvuků včetně zkreslení nebo naopak zarputilí metalisti svoji poněkud jednorozměrnou dynamiku zkouší obohacovat jemným předivem akustického soundu. Ve studiu to samozřejmě není problém ztvárnit po jednotlivých stopách, ale naživo to generuje celou řadu nečekaných komplikací s ovládáním, přepínáním, zapojením, zvučením nebo transportem. Pojďme se tedy podívat, jak je možno takové zdánlivě netradiční spády řešit.

Z takové utajené popelky, živené pouze pár nadšenci a experimentátory, totiž tato disciplína postupně vykvetla v různobarevnou škálu přístupů nebo metod a ve většině kvalitních hudebních obchodů dnes už najdeme minimálně kategorii s názvem Hybridní kytary (a to jak v oddělení kytar elektrických, tak i akustických). Jsou to kytary se dvojím typem snímačů (nejčastěji elektromagnetickými pro zvuk elektrický a piezoelektrickými pro zvuk akustický). Logicky by se nabízelo pojmenování elektroakustické kytary, jenomže to už je dávno obsazeno akustickými kytarami se snímačem, a proto se postupně vžil termín kytary hybridní (ve významu oboupohlavní).

Jednoznačným průkopníkem v tomto segmentu je firma Godin, která ve svém portfoliu nabízí celou řadu velice zajímavých nástrojů z obou protilehlých a přitom propojených pólů. Ze známých firem dále např. Taylor, Ibanez, Parker, PRS, samozřejmě celá řada menších výrobců jako Michael Kelly nebo Danelectro, až po vyložené boutique lahůdky typu Tom Anderson, Rick Turner či Tim Reede. Méně často už však narazíme na to, kam takové kytary zapojit, jak je efektovat nebo jak správně nazvučit. To už budeme muset zřejmě vyrazit za umělci, jejich konkrétními potřebami a řešením.

Osobně vnímám tři hlavní směry v hybridním muzicírování, z nichž první je převážně akustický kytarista nebojící se nových zvuků, souvislostí a nejčastěji toužící trochu nakopnout a přitvrdit svůj koncertní výraz. Typickým představitelem této kategorie je známý John Butler (jehož hit Ocean už na YouTube v různých verzích vidělo přes 50 miliónů diváků). Na svojí hlavní jedenáctistrunné kytaře (zdvojené g vynechává, protože prý „sucks“ ;-), má kromě obligátního pieza i magnetický snímač v ozvučném otvoru a jde dvěma výstupy do dvoukanálového preampu. Kobylkové piezo zůstává beze změny a magnetický snímač jde přes whammy, booster, phaser, delay, wah-wah, looper a tubescreamer do kytarové hlavy a komba. Tuto elektrickou větev přimíchává volume pedálem dle potřeby k větvi akustické – na prodloužení sustainu, kontrolovanou zpětnou vazbu nebo přitvrzení a detailně to předvádí v následujícím videu.

Trochu jednodušší zapojení pomocí efektů výhradně firmy Boss používá další, podobně expandující akustický protagonista, na Frontmanovi již vícekrát zmiňovaný Jon Gomm. Ten má na akustické kytaře snímače dokonce tři (piezo, magnet a mikrofon) ze kterých jde třemi kabely do tří parametrických ekvalizérů jejichž signál smíchá dohromady pomocí line selektoru. Na magnetickém humbuckeru má ještě zkreslovač, polyfonní oktáver a nakonec všechno prohání přes delay a reverb. Další specialitkou je vokální efekt přidávající ke zpěvu harmonie inteligentně podle akordů, které hraje na kytaru.

Zajímavostí, která ukazuje, jak se metody mohou lišit, je, že ačkoli oba používají magnetické snímače v jinak zakrytém ozvučném otvoru kytary kvůli zpětné vazbě na pódiu, tak Gomm využívá i mikrofonek v kytaře, kdežto Butler ho má striktně vypnutý (do kytarového zesilovače je to prý peklo :). Je to jednak kvůli rozdílné hladině hlasitosti, četnosti využívání perkusivních zvuků a (ne)přítomnosti bicí soupravy. Z toho je jasné, že každý k tomu musí přistoupit ze svého pohledu a podle svých konkrétních požadavků.

Druhý směr by se dal zjednodušeně nazvat elektroakustický, folkrockový, alternativní, fusion, prostě podle převažujícího typu zvuku. Což je ostatně asi nejlepší vodítko, definovat a vyřešit si svůj hlavní zvuk, a teprve k němu přidávat další souvislosti. Tady je to tedy převážně elektrická kytara s přidaným akustičtějším snímáním, nejčastěji piezem v kobylce. Pěkně to převádí John Wesley z Porcupine Tree nebo samotný prog-guru Steven Wilson se svými PRS. Často se využívají všemožné multiefekty s různými signálovými cestami a technickými tahouny jsou tady představitelé tzv. worship music (velmi zjednodušeně hudební velebení boha).

U nás je to z hlediska hudebního byznysu naprostá neznámá, ovšem v USA je to velmi významný tržní segment. Muzikanti pravidelně hrají při bohoslužbách a i tady jsou náklady nepřekvapivě důležité, takže hledají různé cesty jak docílit za málo peněz hodně muziky. Přesněji řečeno jak jednoduše využít stávající nazvučení (nějaký velký rachot a dlouhé chystání asi obvykle není na místě), takže např. akustická kytara okořeněná občasných elektrickým sólíčkem je přesně to pravé. V naší ateistické zemi jsme si (i díky různým obskurně parodickým seskupením) na takové aktivity zvykli hledět přes prsty, ale v Americe je to opravdu jiná úroveň. Ostatně posuďte sami, jaké bombastické zvuky lze dostat z jedné hybridní kytary pomocí šikovného routování signálu a citlivému využití efektů.

Poslední velkou skupinou jsou rock/metalové soubory, které chtějí svůj nářez občas zjemnit. Velké kapely mají obvykle na pódiu zvláštní stojan s akustickou kytarou na typickou baladu, ale to si dnes nemůže dovolit každý. K obvyklým piezo kobylkám např. John Petrucci (Dream Theater) se přidávají i kytary modelingové, schopné simulovat různé kytary včetně akustických, obvykle ještě i různá přelaďovaní pomocí jednoho přepnutí. Přesně to předvádí kytarista z bandy Twelve Foot Ninja s využitím kytary JTV Variax a multiefektu od firmy Line6.

Lehce jsme si tedy poodkryli nepříliš známou, ale o to zajímavější oblast tvorby pódiového zvuku. Číslovka v názvu pak naznačuje, že to není setkání poslední. Příště se můžete těšit na detailní rozbor vybavení tuzemského zástupce výše jmenované první kategorie, neboli neúnavného experimentátora Honzy Žambocha, vítěze mezinárodní kytarové soutěže nebo držitele dvou Andělů v kategorii Folk&Country.