Jiří Macháček a Mig 21, zdroj: Wikipedia (autor: David Sedlecký)

Když hudebník nemluví jen o hudbě

Taky už jste někdy četli pod videoklipem, příspěvkem na sociální síti nebo u článku o kapele komentář na níže zmíněnou bázi?

„Radši hrajte, kluci, politika do hudby nepatří…“
„Hraje mu to sice hezky, ale ty jeho názory. Nemluvit.“
„Neměl by pochopení textu nechat na posluchačích? Takhle mě to nebaví.“
„Jste muzikanti, tak máte hrát tam, kde vás pozvou, pro lidi, jedno kde…“

Oslím můstkem se tak přenesu k tématu, kde jsem se rozepisoval o typech muzikantů. Prvním detailněji rozebraným typem bude ten, který má potřebu se vyjádřit. Vypovídat, vyzpívat a vysvětlit světu, jak hudbu myslí, co chtěl říci. Zvláště kapely, které zpívají domácím jazykem, u nás češtinou, svými texty oslovují široké obecenstvo, které na klubových koncertech, festivalech i outdoorech zpívá. Mnohdy neví o čem. Když dělá posléze hudebník rozhovor, fanoušci jsou rozeštvaní, že nepovídá jen o hudebních plánech, neděkuje podpoře lidské obce za přízeň, ale rozebírá tak přízemní věci jako politiku, existenciální otázky, smysluplnost a sdělení svých textů.

Příběh, prosím!

Co je tedy gró tohoto článku? Samozřejmě takřka každý text k písni, není-li zcela uměle vyprodukovaný, nějaký příběh obsahuje. Někdy staví na pouhé emoci, jindy je výpravný. Někteří hudebníci mají zároveň tu tendenci se vyjadřovat k veřejnému dění, ať už písní, nebo mluvou. Podstatou tohoto článku je zvážit, zda má smysl, aby se umělec ke společnosti vyjadřoval, aby kritizoval, protestoval, komentoval a narážel na nepravosti. Protože – právo mu nikdo neupře, ale je to hudebníkova další funkce?


Komentáře, reklamy, legrace a hledání pravdy

Bylo, nebylo, začíná každý správný příběh. Byli na světě trubadúři, kteří opěvovali krásu žen a světa. Ale byli na světě také kejklíři a bardi. Ti vyprávěli příběhy. Skrze divadlo, texty, hudbu smutnou a veselou. Bavili a zároveň nosili moudrost, poučení, někdy zábavnou a jindy méně zábavnou formou upozorňovali na přílišný útisk obyvatel ze strany vládců, který v jiném království není myslitelný. Cestovali a věděli. Vyjadřovali se a riskovali.

Oběhlo několik století a ocitáme se v současnosti. Svět je plný reklam – hrají tam neznámé krásné rodiny, ale také naši oblíbenci. Objevují se také recenze a signature modely nástrojů, které nesou jména našich milovaných kytaristů, bubeníků, klávesistů a všelikoho. Samozřejmě si můžeme koupit i tričko se jménem fotbalisty a už budeme na hřišti téměř jako on! Nebo dejme tomu, že oblíbený kytarista udělá recenzi na kytaru – vyzvedne ji ve vašich očích pozitivním ohlasem, nebo kytaru znáte, víte, že jde o brak a když jí vychválí, přijde vám to podezřelé?

Umělec je součástí veřejného prostoru

Možná se to nezdá na první pohled, ale na druhý a všechny další jsou reklama, recenze, kritika panovníka a pobavení publika součástí veřejného prostoru. Hudebník se vyjadřuje, protože tím, že hraje fanouškům a davům na festivalech, je zkrátka sám součástí veřejného prostoru. Je pouze na hudebníkovi, koneckonců stejně jako na komkoliv jiném, zda se ujme své role zodpovědně a bude svým jménem podporovat brak, nebo bude upřímně vyjadřovat svůj názor, který nebude nikomu servilní – tedy ani sponzorům, ani fanouškům.

Právě bytí součástí veřejného prostoru nese do určité míry břímě zodpovědnosti. Vyjádření jsou komentována, názory i tvorba čelí mnohdy ostré kritice, ale to je správně. Veřejný prostor je prostor dvojí – prostor diskuze a prostor utváření názoru jednotlivců. Proto můžeme diskutovat o tom, zda je správné, když se muzikant (nebo jiný umělec) vyjadřuje k politice, médiím nebo reklamám a zároveň si můžeme každý z nás – dle nejlepšího vědomí a svědomí – říci, zda nám stojí za to, sledovat takového umělce“, který udělá pozitivní recenzi, reklamu, komentář, legraci nebo satiru jen pro vlastní slávu, peníze a #kšefty.

Tagy: