Kumšt: Duo Modřanka, foto: Matěj Novotný

Kumšt: Hubu nám snad zatím nikdo rozbít nechce

Matěj Belko a Petr Šťastný, jinak také Duo Modřanka či kapela #pocit, prostřednictvím svého Kumštu už rok testují nadhled českých muzikantů. „Občas máme pocit, že se tím někdo snad musí řídit, když tak posloucháme rádio,“ smějí se. Nejdřív jsem je začal respektovat jako muzikanty. Pak mě nadchla jejich videa. A nakonec mě přesvědčili i v hospodě. Tohle je klíčová dvojice 5. narozenin Frontmana 12. dubna v Jazz Docku a naše povídání v Café Nona na Nové scéně Národního divadla. Společně s desítkou hitmakerů připravují večírek, který naše republika ještě nezažila.

Za pouhých rok od prvního dílu Kumšt baví desítky tisíc lidí, čekali jste až takový úspěch?

P: To jsme opravdu, ale opravdu nečekali.
M: Čekali. Dyť na úspěch jsme odborníci – a jak by mohl nemít úspěch pořad, kterej je o tom, jak mít úspěch?

Jak to celé vzniklo?

M: Začalo to tak, že mě oslovil Filip Černý z Kytary.cz, jestli nemám náhodou čas a chuť natočit nějaký videa. Už jsme se znali z dřívějška a on věděl, že z toho bude vejvar jako kráva.
P: To mi takhle jednou volal Matěj a říká: „Přijeď, chceš bejt přece slavnej, no ne?!“
M: Prostě jsme od Filipa dostali volnou ruku a pokyn, kterej zněl nějak jako: „Něco vymyslete, protože něco určitě vymyslíte.“
P: Říkali jsme, že jasně, že něco vymyslíme, protože třeba když sedíme v hospodě, jsme neskutečně vtipný.
M: Hodně hustý baviči...
P: Tak jsme mysleli, že se jenom zapne kamera a bude to vtipný. Proto jsme natočili pilotní díl v podstatě bez jakékoli přípravy.
M: A byla to tak hrozně nudná trapárna, že jsem si radši chtěl propíchnout hlavu vidličkou, než abych to musel dokoukávat.

Od té doby už žádná improvizace, ale reálný scénář?

P: Přišli jsme na to, že se to neobejde bez důkladný přípravy. Nestačí jen jednou za čas zajet do Modřan něco z fleku natočit.
P: Je potřeba to vymyslet, vypíchnout, co je důležitý, vystavět to, složit ty hity.
M. Takže jsme se ustálili na postupu: jeden den jsme vtipný v tý hospodě a vymýšlíme, o čem ten díl bude.
P: Další den vznikne scénář, kterej má na starost Matěj.
M: A pak teprv dojde na to natáčení samotný.
P: Ono totiž při přepisu těch skvělejch nápadů z hospody často zjistíme, že to třeba zas až tak třeskutý není. Navíc to musí bejt rychlý, musí to mít spád.
M: Takže bez detailního rozepsanýho scénáře už ani ránu.


Konzultujete své nápady ještě s někým dalším?

M: Když s námi někdo sedí v hospodě a začne nám pomáhat, tak máme takový tlačítko, kterým tajně přivoláme ochranku – a ta toho člověka zpracuje.
P: Reálně věci upravujeme vlastně jenom s kameramanem a střihačem Mártym Novotným.
M: To je třetí zásadní člen našeho tvůrčího kroužku. On to dává celý dohromady a třeba dodělává různý obrazový fórky a tak.

Začali jste letním hitem. Připravujete navazující díly podle nějaké logiky?

P: Ne, většinou to řešíme dost na poslední chvíli, žádnej systém v tom není.
M: Snažíme se to střídat, aby po sobě nešly moc podobný témata.
P: Ale jsme rádi, že vůbec něco vypotíme...
M: … i když každý měsíc samozřejmě chceme dělat metal (smích).

Jak jste se vy dva vlastně dali dohromady?

M: My jsme dlouho kámoši, hráli jsme spolu v různejch kapelách, studovali jsme tu samou Ježkárnu.
P: Chodili jsme vždycky do hospody bejt vtipný.
M: A když vznikala idea, že by se mělo něco natáčet, prostě se to nabízelo. Myslím že se dobře doplňujeme. Já vymejšlím scénář a celý to režíruju a Petr je zase lepší ksicht a super nadhazovač nápadů – dokáže se stylizovat do různejch stylů, žánrů... herecky, pěvecky i vizuálně.

Chcete muzikanty parodovat a lidi bavit, nebo i doopravdy vzdělávat?

M: Žádnou ambici touhle věcí vzdělávat nemáme, spíš se tím my chceme bavit.
P: Kdyby se toho ale někdo chytil, tak by ty klišoidní věci asi klidně podle toho dělat mohl.
M: Občas máme pocit, že se tím někdo snad musí řídit, když tak posloucháme rádio…
P: Z některých komentů na YouTube vyplývá, že někdo to dokonce bere vážně.
M: I když několikrát jsem dostal zpětnou vazbu v tom smyslu, že někdo kvůli nám o něčem „ztratil iluze“. A vlastně mě to trochu zlomyslně potěšilo, protože třeba takový samohrajkový dua jsou fakt zlo, a byl bych proto rád, kdyby se na to co nejvíc lidí začalo koukat stejně, jako my.
P: Taky se to dá brát jako takovej náš pohled na to, jak to nedělat… (smích)


Našli jste během toho studia žánrů i nějaké univerzální chyby, které by se týkaly speciálně českých hudebníků?

M: Myslím, že obvyklá chyba, ale teda asi nejen českých muzikantů, je, když nedělají věci za sebe, jedná za ně nějakej kalkul nebo touha něco napodobit...
P: Možná občas taky snaha o „světovost“ za každou cenu. Jakože támhle to hrajou takhle, tak tomu ten formát za každou cenu přizpůsobíme, aby to bylo úspěšný. Muzikanti často jdou proti vlastnímu přesvědčení.
M: Anebo nebo žádný přesvědčení nemaj a nechaj se lidma kolem sebe jenom tak kamkoliv vláčet.

Není za tím přecejen něco i typicky českého – třeba snaha se čecháčkovsky přizpůsobit?

M: To si netroufám posoudit, tohle v podstatě pejorativní označování „český“ a „čecháčkovský“ nemám rád. Myslím si, že kapelám, které jsou osobité a mají jasný názor, český naturel nepřekáží.

Posunulo nějak těch devět dosavadních dílů Kumštu i vás samotné?

P: Zatím těch dílů nebylo tolik, abychom se museli zabrušovat a vybrušovat z témat, který bychom neznali zblízka. V podstatě zatím posloucháme kecy z dodávky a pozorujeme kapely, který potkáváme na fesťácích. Horší to bude ve chvíli, až budeme muset zpracovávat žánry, ve kterých se budeme muset víc vzdělávat.
M: Což je teda otázka, jestli to ještě vůbec budeme chtít dělat. Vlastně ani jeden z nás nechce bejt youtuber. Živíme se hraním a chceme dělat primárně muziku.
P: Život nám to asi nijak neovlivňuje.
M: Až na tu neuvěřitelnou popularitu, kdy před našima nově postavenejma vilama furt číhaj paparazziové.


Matěji, v rozhovoru s Tondou Kocábkem ses přiznal, že záskoky pro tebe byly největší školou. Platí to i u tebe, Petře?

P: Do jistý míry jo, ale asi to nikdy nebyl vysloveně můj koníček. Člověk se může hodně naučit, ale taky se v tom dá trochu utopit a vyhořet.
M: Je fakt, že v něčem je role záskokáře nebezpečná a nevděčná. Je důležitý si to hlídat a nezabřednout v tom. Mít taky svoji identitu.

A co být frontmanem? Není právě Kumšt pro vás oba optimálním kolbištěm pro testování takové role?

M: Já si i v Kumštu znovu ověřuju, že frontmanem být nechci. Víc mi vyhovuje být sidemanem a tahat za nitky. Mám teda v šuplíku svoje věci a jednou je snad zrealizuju. Spíš ale Petr by byl dobrej frontman, si myslím!
P: No, já si už hodně dlouho píšu svoje věci do šuplíku a hodně rád bych to někdy konečně zrealizoval, jenom se k tomu dokopat, to je malinko problém.

V Kumštu si děláte legraci i z různých typů fanoušků. Kteří fanoušci jsou nejbližší vám samotným?

M: Já mám radši menší festivaly, komornější publikum a fanoušky, kteří víc řeší muziku, ne to, s kým si udělají fotku.
P: Ale bohužel už jsme tak slavný, že na takový akce se dostanem jenom zřídkakdy.
M: Nemaj na nás prachy!

V Kumštu se svými skutečnými jmény nepracujete, proč?

M: My nemáme skutečná jména.
P: Raději pracujeme s alter egy. Je to celý trochu jako divadlo, kam když půjdeš, taky tě nebude zajímat herec, ale v první řadě ta role, nebo by to tak aspoň mělo bejt.
M: Já to chci mít oddělený. Nesouvisí to s tím, co dělám ve svý práci, Kumšt je něco jinýho. Baví mě to, ale nechci to mít jako nálepku – že jsem ten, kdo ve svých videích hejtuje celou hudební scénu. I když to tak stejně je (smích).
P: Kamarád se mě teď ptal, kolik lidí nám už chtělo rozbít hubu. Nikdo, teda pokud vím (smích).
M: Jasně, že se tenhle pořad z mnoha důvodů nemůže líbit každýmu, a vůbec to nemusí bejt proto, že si to někdo bere osobně.
P: Třeba jenom někdo nepochopí, že to prostě JE strašně dobrý.
M: Ale ti, kterým se to nelíbí, jsou trochu v pasti, protože kdyby to dali najevo, tak by mohli působit jako potrefený husy (smích).


Matěji, kromě hraní na velkých scénách máš zkušenosti i s hraním v kostele, jak odlišný pocit to je?

M: No, já většinou nemívám problémy s trémou. Klidně odehraju koncert pro x tisíc lidí a nic to se mnou nedělá. Ale když mi kamarád farář napíše, že mu vypadl varhaník a potřebuje na bohoslužbách doprovodit na varhany pár vlastně hrozně jednoduchých písniček, fakt z toho mám strašnej stres a třesou se mi ruce.

Cítíš větší zodpovědnost?

M: To ani ne, nic mi tam nehrozí. Ale já moc neumím hrát z listu a navíc, jak sem zvyklej hrát v pevnym tajmu třeba s bubeníkem, tak to plovoucí tempo, kdy vlastně je potřeba čekat na to, až se ty lidi odhodlaj tu notu skutečně zazpívat, prostě nedávám (smích).

Na Ježkárně ses s hraním z not nepopasoval?

M: To byl jeden z důvodů, proč jsem tam moc dlouho nepobyl. Prostě mi to nepřišlo důležitý a jim jo.
P: To já jsem naopak z toho klasického prostředí a noty mám radši. Na Ježkárně jsem chodil na klasickou kytaru, takže když dostanu noty, je to pro mě záchrana. A tím, že učím klasickou kytaru, je to pro mě vlastně i denní chleba.
M: Já se k notám trochu ztěžka dostávám až poslední dobou. Nedávno jsem třeba dostal zakázku nahrát ve studiu baskytaru do nějakýho muzikálu. Dostal jsem štos not v basovým klíči a tejden jsem v tom seděl, musel jsem si to různě vybarvovat, zakroužkovávat, psát si písmenka, přepisovat DES na CIS atd.
P: Já teď za tejden začínám zkoušet muzikál Shrek. V hudebce jsem si říkal, že si vytisknu noty a ta tiskárna půl hodiny lítala. Je toho sto třicet stran kytarovýho partu, kuliček. Ale vlastně je to v pohodě, jsem na to zvyklej.

Petře, registroval jsem, že jsi teď začal dělat i vlastní školu hry na kytaru...

P: Už je natočenejch pět dílů a chtěl jsem to natočit hlavně o písničkách, ne o trénování „legátový techniky na akordu Amoll“. Přijde mně, že spousta lidí, co se naučí písničku na internetu a mají pocit, že ji uměj, tak ji neuměj… (smích)
M: Ty taby, kuličky, jsou tak 10 % toho celýho…
P: Jo, spousta lidí hraje z tabulatur, kde ani nejde napsat tempo. Já mám rád teorii… a řada začátečníků, jak nemaj ty základy, ani neřešej doby a feeling a tak nějak skáčou souběžně s tou nahrávkou a přijde jim to hustý. Kdyby ji ale vypli, je to průser.


Který z vlastních nástrojů máte nejradši?

P: Já hraju na Telecaster Fender Custom Shop '52 Relic. Mám ho už dva roky a poprvé v životě nehodlám měnit nástroj. Vyplatilo se zainvestovat do kytary, která funguje. Jak se říká, nejsem tak bohatej, abych si mohl kupovat levný věci.

Opravdu je cena tak podstatná?

P: Cena sama o sobě samozřejmě není podstatná, ale je podstatný, že je to kvalitně postavenej nástroj ze super dřeva, kterej stavěl někdo, kdo prostě ví, jak to udělat, aby to opravdu hrálo špičkově. A takovej nástroj prostě něco stojí.
M: Často jsou to zdánlivé detaily, ale když dáš vedle sebe Custom Shop Telecastera a Squiera za 5 litrů – ty kytary můžou na první poslech znít téměř stejně, nebo ta levná může dokonce znít „hezčejc“.
P: Jenže ten rozdíl se potom hrozně pozná v kapele. Ty levný nástroje z mizernýho dřeva v ní prostě nejsou tak slyšet, neprolezou.
M: Jenom o ceně to samozřejmě není. Ale musí tam bejt nějakej kvalitní základ a potenciál. Moje nejsrdcovější kytara je Fender Telecaster MIJ z roku 85, kterej jsem koupil před deseti lety za pár šlupek. Už tehdy to byla bazarová, otlučená kytara, kterou vzal jenom proto, že byla červená – moc jsem tomu nerozuměl. (smích) Když jsem ji koupil, nehrála nijak zázračně. Ale povedlo se mi tu kytaru vychovat tak, že hraje přesně jak chci a neměnil bych ani náhodou. Každopádně kvalitní nástroje jsou poznat. V kapele je ani zdaleka nemusíš tak tavit, a přesto se furt slyšíš. Platí to u kytar i u bas. Jsou tam nějaký frekvence, který neumím popsat – i v té malé hlasitosti nebo v hustým mixu je to prostě slyšet.

Čím to je?

M: Vlastně nevím, není to vůbec silou signálu snímačů, často i tišší zvuk prostě víc proleze.
P: A ta moje kytara taky teď za ty dva roky hraje ještě líp, byly tam nějaký hluchý tony, který teď najednou hrajou. To dřevo asi nějak pracuje, stejně jako u houslí a dalších nástrojů, který na věku získávají.
M: A laciná kytara z blbýho a nedostatečně uzrálýho dřeva, navíc třeba zalakovaná nějakou tlustou vrstvou neprodyšnýho plastovýho laku, prostě nebude nikdy znít takhle. Neznamená to, že laciný kytary jsou automaticky špatný, ale rozhodně se dá říct, že hrajou jinak než profi nástroje.

Do Jazz Docku chystáte speciální set Dua Modřanka, kde s vámi zazpívá řada známých frontmanů. Jaké skladby zahrajete?

M: Máme nacvičených pár osvědčených hitů…
P: … který fungujou vždycky tak kolem tý desátý jedenáctý.
M: Jsou to většinou dost známý pecky těch našich hostů.
P: Sejde se tam zajímavá parta hitmakerů…
M: No, nebudem už prozrazovat nic.
P: Možná můžem prozradit, že to bude asi to nejlepší, co se v hudbě stalo za posledních tisíc let.

Předtím tam ještě bude blok s názvem Kumšt LIVE, ten bude vypadat jak?

P: To by nás samotný zajímalo.
M: My totiž neumíme říct souvislou větu, skládáme to při natáčení vždy po jednotlivých slabikách.
P: Po písmenkách.
M: Ale pokusíme se asi složit s pomocí diváků další hit.
P: Hitů není nikdy dost.
M: Tak ať máme na důchod...

Kumšt, foto: Martin Novotný
Matěj Belko, foto: Mimusicphoto
Petr Šťastný se svým stratem, foto: Vojtěch Žáček
Kumšt, Duo Modřanka, foto: Martin Novotný
Kumšt, foto: Martin Novotný
Kumšt, Duo Modřanka, foto: Martin Novotný