Lisa Kaplan: Jsem ráda, že mladí nechtějí jednoduché věci

Rozhovor s držitelkou čtyř Grammy, americkou klasickou pianistkou Lisou Kaplan, jsem minule nedokončila. Kromě hraní s ansámblem Eighth Blackbird se věnuje také vzdělávání, spolupracuje s Bon Iverem nebo Son Luxem. Zvu vás na druhou část.

Mám hrozně ráda skladbu To Love z vaší desky Filament, na které s vámi spolupracoval právě Son Lux. Přišlo mi super, že je to skladba postavená na samplu ze skladby, kterou pro vás napsal Nico Muhly. Že jste do té klasicko hudební konstelace skladatel – performer přidali nový článek, který to posunul směrem k něčemu progresivnějšímu. Bylo to pro vaše konzervativní kolegy třeba nějak šokující?

Tahle skladba vznikla tak, že jsem dala Ryanovi neupravený materiál z nahrávání a poprosila, jestli by ho nějak nezremixoval. S tím, že jsme chtěli, aby použil čistě ty nahrávky a nic jiného. Vznikly z toho remixy skladeb Phillipa Glasse a Nica Muhlyho a mně se moc líbí, jak působí v rámci té desky jako takové samostatné entity, ale naprosto evidentně k ní patří. Nevybavuju si, že by byl někdo vyloženě šokovaný, ale rozhodně jsme na té desce díky tomuhle představili v klasické hudbě zatím poměrně neobvyklý způsob, jak psát hudbu, což je super.

Když mluvíme o technologiích – s Eighth Blackbird jste letos měli dvacetileté výročí. Zažili jste vlastně dvě dost odlišné podoby hudebního průmyslu. Týká se jeho krize spojovaná s digitalizací i vážné hudby, nebo jsou její posluchači jiná cílová skupina? Odvedly streamovací služby návštěvníky z koncertních sálů?

Tahle změna určitě hodně ovlivnila způsob, jakým lidé hudbu poslouchají a při jaké příležitosti. Kde skončila cédéčka? Já každopádně dovedu spíš asi popsat, jak to změnilo způsob, jakým se hudba vytváří. Když se vrátím zpět k té nahrávce, o které jsme se bavily  předtím, ta by před těmi dvaceti lety nevznikla. Technologie obrovsky posouvají už samotný vznik hudby na docela jinou dimenzi a mění se i posluchači. Ačkoliv mi veškerý posun přijde super, musím zmínit, že si všímám, že lidi všeobecně trpí poruchami soustředění. Protože jsou zvyklí dostávat se k ohromnému množství informací okamžitě, což způsobuje, že je extrémně těžké upoutat jejich pozornost a zaujmout je něčím delším než tři minuty. To mi vlastně přijde trochu smutné. Ale jinak si myslím, že veškerý technologický vývoj je obdivuhodný, a je dobře, že se děje. Minulý rok jsme s Eighth Blackbird začali hrát z iPadů namísto not a iPad teď celkově používám hodně, když něco tvořím. Jsem strašně zvědavá, kde tohle bude třeba za dvacet let. Dneska večer budu hrát skladbu od autora, který si kvůli ní prostě naprogramoval mikrotonální piano, je úžasné, když někdo umí tyhle obory chytře propojit.


Brian Eno v jednom ze svých esejů psal, že skladatelé budoucnosti budou spíše než v hudbě jako takové vzdělaní v technologiích a fyzice. Co si o tom myslíte?

To je zajímavá myšlenka. Umím si představit scénář, kdy se vám člověk představí jako skladatel a místo o nástroji, na který hraje, vám bude vyprávět o softwaru, který zrovna programuje.

Ještě na chvíli zpátky k hudebnímu průmyslu a marketingu. Nedávno se vám povedlo přes crowdfundingovou kampaň na webu chicagské organizace 3Arts získat potřebné finance na vaši první debutovou desku. Kromě toho, že gratuluju, jsem se chtěla zeptat, proč jste se rozhodla právě pro crowdfunding?

Děkuju! Téhle kampani předcházelo to, že jsem od neziskovky 3Arts dostala ocenění za svoje působení v Eighth Blackbird. A jako oceněnému vám tahle organizace automaticky nabízí pomoc s přípravou kampaně v případě, že máte nějaký projekt, na který potřebujete peníze. Využívají takový ten klasický model, že vám přidají třetinu peněz, pokud se vám podaří požadovanou částku vybrat. Zprvu jsem nemyslela, že bych to využila, protože jsem neměla s crowdfundingem žádné zkušenosti. Ale když jsem začala přemýšlet nad sólovou deskou, lidi z 3Arts mi říkali, že bych do toho měla jít, protože mám potřebné kontakty a že mám v rámci téhle scény už nějaké jméno a mohlo by to být zajímavé. No a ačkoliv je nejvyšší částka, o kterou můžete požádat, pět tisíc dolarů, tak dohromady se nakonec vybralo šestnáct tisíc, což mě neuvěřitelně potěšilo. Takže teď to asi musím nahrát.

Hodně jsme se bavily o klasické dráze hudebníků, kteří jsou jinak hvězdy indie hudby. To je pro mě vlastně dost zajímavé, protože sleduju jejich kariéru spíš z toho druhého konce. Jak to máte vy, posloucháte vlastně takovou hudbu?

Určitě! Mám moc ráda písničkáře. Vždycky jsem měla ráda Elliota Smitha, takový jeho specifický smutek a poetika, je to pro mě dost zásadní. Hudebně na tom oceňuju, že se to nesnaží být něco jiného, než to je. Nechci říkat, že je to jednoduchá hudba, to určitě ne. Ale je to prostě přímočaré. Další můj oblíbený písničkář je Bon Iver a jeho poslední album je opravdu krásné. A docela se týká i toho, o čem jsme mluvily před tím, technologie v procesu hudby a podobně. Hrál s námi teď nedávno v Paříži a byl strašně milý.
Spolupracovali jsme s ním i s Willem Oldhamem, který mu dělal na turné předskokana, a byla to skvělá kooperace i přesto, že my jsme klasičtí muzikanti a oni prakticky neumí číst z not. Možná, že díky tomu vlastně vnímají hudbu o něco intenzivněji, protože za ní nemají tu konkrétní notovou vizualizaci. S Willem to bylo takové improvizační, založené prostě na tom, že přišel se zajímavým nápadem ve správný čas. A když se nám to zrovna nesešlo, svět se prostě nezbořil. Taky jsem mu dělala nějaké aranže k jeho písničkám a prostě jsem mu je poslala nahrané a on do toho natrénoval svůj part. Je svědomitý. A stejně tak Justin (Vernon, Bon Iver pozn.aut.). No a kdybych měla nějak shrnout svoje hudební preference, tak to budou asi vypravěči. A pak třeba Radiohead, ty miluju. Joni Mitchel. Paul Simon.


A přemýšlela jste někdy, že byste zkusila taky nějaký experiment s písničkami?

To mě vlastně nikdy nenapadlo! (smích) No, nejsem moc dobrá v psaní textů. Ale umím psát hudbu. Vlastně bych mohla psát hudbu a někdo by k tomu mohl skládat texty.

Bylo by to super! Mám moc ráda, když se klasická hudba prolíná s indie hudbou. Užívám si obojí, ale v pravidlech klasické hudbě se tolik nevyznám a jsem podstatně míň schopná formulovat, proč se mi něco líbí. Takže hodně oceňuju, když to, co mám na ní ráda, slyším tak trochu vytržené v něčem, čemu rozumím. Třeba odkazy na Greenwoodova oblíbence Pendereckiho v Burn The Witch od Radiohead.

Jo, to je super! Myslím, že na tomhle je zajímavé, jak hudební texty občas vlastně dost upozorní na něco v hudební lince, čeho by si člověk u čistě instrumentální skladby tak rychle nevšimnul. Ale každopádně jsem chtěla říct, že já to mám vlastně trochu naopak. Hrozně bych chtěla někomu vysvětlit, co se mi líbí na té a té písničce, ale vlastně to nedokážu tak dobře, jako to dokážu u klasické hudby, kde jsem jako ryba ve vodě.

K tomu mě napadá, že přesně tohle mám ráda právě na Son Luxovi, jak jsou texty a hudba sehrané. Jeho slova by samostatně nefungovaly jako poezie a ty skladby nejsou svébytné kompozice, ale když to slyšíte dohromady, vytváří to ve vás velmi konkrétní dojem.

Určitě. Ale Son Lux je pro mě ještě velmi specifický tím, že ta hudba opravdu není přímočará, vlastně je docela složitá, hlavně co se týče rytmiky. Občas počítá do sedmi, občas do jedenácti, je to fascinující. Nedávno jsem byla na jeho koncertě a bylo skvělé, kolik mladých lidí jsem tam viděla. Je to skoro čtyřicátník jako já, vystudovaný skladatel a jeho hudba zajímá lidi tvého věku. Jsem ráda, že mladí nechtějí jednoduché věci.