Eighth Blackbird, Liza Kaplan třetí z leva

Můj učitel mě nikdy neshodil, říká držitelka čtyř Grammy

Lisa Kaplan je klasická pianistka, která vidí do dění ve světové hudbě. Americká hudebnice a spoluzakladatelka ansámblu Eighth Blackbird, který letos získal svou čtvrtou Grammy, se soustředí na tvorbu současných autorů, zároveň se ale podílí také na nejrůznějších experimentálních multimediálních projektech. Spolupracuje s Davidem Langem, Nicem Muhlym, ale také indie hvězdami typu Justin Vernon (Bon Iver) nebo Ryan Lott (Son Lux). Společně s Eighth Blackbird se věnuje taky vzdělávání – se svými edukačními programy absolvují rezidence na univerzitách po celých Spojených státech a učí studenty nejen o hraní samotném, ale taky třeba o tom, jak to funguje v hudebním businessu. Právě díky takové rezidenci jsem se s touhle pianistkou setkala, bavily jsme se o hudebním vzdělávání, mezižánrové spolupráci a o marketingu v klasické hudbě. A bylo to opravdu milé.

V jednom rozhovoru jste zmiňovala svého učitele piana, který vás ovlivnil v mnoha věcech. Přišlo mi, že jste měli opravdu blízký vztah. Mohla byste nějak popsat, čím byl výjimečný a proč jste díky němu u hudby zůstala?

No jasně, jmenoval se Burton Hathaway a myslím, že jsem k němu začala chodit, když mi bylo asi tak sedm nebo osm. Vyrůstala jsem v Connecticutu, a shodou okolností bydlel tak pět bloků od nás. Studoval na Manhattan School a potom na Yalu a tam studoval skladbu u Paula Hindemitha (německý skladatel a pianista, profesor na Yale University a Harvard University, pozn. autorky), takže bylo fajn, že nebyl omezený jenom na piano, ale byl vzdělaný i v kompozici. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by učil tak jako on.

Jeho technika byla hodně soustředěná na fungování lidského těla, což dává smysl. Ale musíte to žákovi taky nějak vysvětlit, aby to pochopil a tušil, co po něm chcete. A to je těžké, když jste třeba desetileté dítě. Takže nechal to komplikovanější na později, až když jsem byla starší. Jako teenager jsem pak opravdu měla pocit, že umím hrát na piano a že vím, co se děje, když hraju. To hlavní ale je, že ty hodiny piana nebyly jenom o hraní na nástroj, ale prostě tak všeobecně o životě. Dneska je mu osmdesát šest a pořád se vídáme, teď naposledy v dubnu, je pro mě takovým životní mentorem. Učitelé jsou lidi, kteří velmi ovlivní váš život, obzvlášť v dětství. Myslím, že můj život by se vyvíjel možná úplně jinak, kdybych ho nepotkala.


Takže podle vašeho názoru to v hudbě spíš škodí, když se učitelé snaží být příliš formální a přísní?

Určitě. Hrála jsem devět let ještě na housle a… Rozhodně jsem měla pár moc milých učitelů, ale taky jsem bohužel zažila několik opravdu příšerných, kteří vyučovali podle takových těch staromódních ruských metod, a já měla pocit, že se mě snaží akorát shodit. Nikdy mi to nepřišlo jako chytrý způsob výuky. Za prvé, nemůžete učit všechny děti stejně, protože každé dítě je jiné, s tím nic neuděláte. Musíte se snažit jim porozumět jako osobnostem, už jenom vůbec proto, aby vnímaly, co se je snažíte naučit.

Myslím si, že Burton byl velmi chytrý a prostě věděl, jak na to. Pamatuju si, že jsem mívala hodiny v pátek odpoledne, a v tuhle dobu, po týdnu ve škole, jsou děti unavené a chtějí už mít jednoduše všechno z krku. Když jsem měla všeho dost, prostě mě odvezl domů na večeři a řekl, že se na to můžeme podívat třeba v sobotu nebo v neděli. Nevyučoval podle striktního od-do. Taky mě nikdy s nikým nesrovnával. Až když jsem byla starší, uvědomila jsem si, jak moc dobrý sluch jsem měla. Ale on mi to nikdy neřekl. Vždycky mě prostě učil zacházet co nejlíp s tím, co mám, a nevytvářel ve mně pocit nějaké nadřazenosti. Zároveň mě ale nikdy neshodil.

S Eighth Blackbird máte taky hodně vzdělávacích aktivit, jezdíte po školách a organizujete vlastní workshopy. Co je důležité pro vás jako pro učitelku?

Zase opakuju, určitě individualita studentů a jejich vlastní směřování. Další věc ale je, že častokrát potkám opravdu skvělé pianisty, kteří ale třeba neumí udělat základní harmonickou analýzu a podobně. Prostě se je snažím vést k nějakému celistvému uvažování nad hudbou, kterou hrají. Aby znali jejího autora, nějaký kulturní a historický kontext a chápali, jak je vystavěná.

Studovala jste performing, ale v současnosti i aranžujete a skládáte vlastní hudbu pro váš ansámbl Eighth Blackbird, s novým albem Hand Eye jste byli zařazeni do nominačního předvýběru Grammy 2017. Trvalo vám dlouho najít svůj vlastní hlas a zbavit se pocitu, že musíte hrát hudbu, kterou napsal někdo jiný?

Skládala jsem trochu už jako dítě a když jsem studovala, pak jsem si ale dala dlouhou pauzu a vrátila se k tomu asi před pěti lety. Rozhodně nechci říct, že vím tolik, co lidi, kteří studovali kompozici, ale něco se určitě naučíte, když pracujete se skladbami, které ostatní napsali pro vás. Tvrdit, že jsem našla vlastní hlas, se mi nezdá úplně přesné. Na to jsem napsala málo věcí, ale myslím si, že můžu říct, že jsem si jistá svými nápady. Chci se ve skládání rozhodně dovzdělat, je to fascinující kreativní činnost, o které jsem vlastně nevěděla, že mi chybí, než jsem ji začala dělat (smích).


A ovlivnilo to, že jste začala skládat, nějak vaše uvažování nad kariérou koncertní pianistky? Je těžké se vrátit k tomu, že hrajete něco cizího? Není to najednou svazující?

To ne, spíš prostě víc přemýšlím nad tím, co dostanu. Když je něco špatně napsané a nefunguje to, přemýšlím, proč to tak je a jak by to šlo změnit. Víc vlastně to, že jsem performer, ovlivňuje moje komponování. Snažím se psát tak, aby si to lidi, kteří to budou hrát, mohli užít. Přemýšlím nad živým vystupováním a nad tím, co mě na něm vlastně baví.

Pamatujete si nějaký konkrétní moment, který vás inspiroval k tomu začít zase skládat? Nějaká skladba nebo událost, při které jste si řekla: „Chci to zase zkusit!“

Dlouho jsme se domlouvali s mým kamarádem Nicem Muhlym (současný skladatel, který spolupracoval např. na aranžích pro Grizzly Bear, Anthony and the Johnsons nebo hudbě k filmu Předčítač, pozn. autorky) že si společně zahrajeme čtyřručku. Diskutovali jsme o tom, co budeme vlastně hrát a nemohli jsme se rozhodnout, až Nico řekl: „Víš co, prostě pro nás něco napiš ty.“ No a já byla nejdřív trochu zaskočená. Přemýšlela jsem, jestli si dělá legraci nebo tak něco, ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím, proč ne. Měla jsem přece představu o tom, co rádi hrajeme. Myslím, že si ani neuvědomil, jak moc zásadní pro mě bylo, co řekl a jak moc mě to inspirovalo k tomu začít něco skládat. Je to takový ten energický typ člověka, co hodně mluví a moc se nezastavuje, nezpomaluje, takže stoprocentně, to rozhodnutí bylo hodně ovlivněné Nicem.

Napadá mě – spolupracujete s mnoha muzikanty, právě s Nicen Muhlym, Brycem Dyssnerem (The National) nebo Ryanem Lottem (Son Lux), kteří jsou uznávaní právě i pro svoji tvorbu mimo vážnou hudbu, blíž k pop music...

Jasně, my říkáme indie rock (smích).

Cítíte nějaký rozdíl v přístupu k tvorbě u těchhle hudebníků, kteří takhle cestují mezi žánry, oproti těm, kteří se soustředí jenom na vážnou koncertní hudbu?

Neřekla bych, že je to nějaký obrovský rozdíl. Každého hudebníka ale určitě formuje prostředí, ze kterého vzejde. Bryce studoval skladbu a kytaru a pak začal hrát v rockové kapele a jeho koncertní hudba je prostě víc tonální než hudba někoho, kdo tvoří, řekněme, v post-surrealistickém stylu. Někoho, kdo prošel čistě klasickým, konzervatoristickým vzděláním. Takže bych řekla, že se tyhle rozdílné světy nějakým způsobem v jejich tvorbě určitě prolínají. Ryan studoval Julliard a založil kapelu a začal skládat svoji elektronickou hudbu. Vydal se úplně jiným směrem, než je v těchhle kruzích běžné a já myslím, že je to vážně super. A na jeho koncertní hudbě, které se stále věnuje, určitě vždycky poznáte, že je to on. Což je důkaz toho, že se mu povedlo najít svůj vlastní styl a vlastní hlas. Je hodně klasických skladatelů, kteří koncertní hudbu napsanou indie rockery kritizují a zlehčují její váhu. Myslím si, že se prostě bojí o svoji práci.

Tohle je první část rozhovoru, pokračování příště.