St. Vincent v klipu Birth In Reverse

Učíme se vnímat hudbu jako jogurt?

Jsou to dva roky, co právě na Frontmanu vyšel rozhovor s Danem Bártou nazvaný Na trendy kašlu. Na sociálních sítích tehdy vyvolal velké diskuze – Bárta se v něm ostře obul do českých cen Apollo a Vinyla a jimi oceněných muzikantů kvůli nedostatku hudebního vzdělání.

O Dana Bártu ani rozhovor samotný by zas až tak nešlo, ale tehdy mě velmi zaujaly rozdílné reakce na něj. Mí konzervatorističtí facebookoví přátelé v článku neviděli nic zásadně pobuřujícího a často ho s nadšením sdíleli, zatímco ti „alternativní“ ho ve většině případů považovali za vrchol hudebního snobismu. Napadlo mě, že krom diskutované polarizace hudby a hudebníků na „alternativní“ a „popové“ scéně je taky poměrně patrná (a s prvním zmíněným do velké míry související) určitá polarizace hudebníků školených a těch, kteří se buď učili sami, nebo jednoduše nedostali žádné institucionální vzdělání.

A je to zajímavé, protože v životopisech hvězd indie scény častokrát najdete opravdu prestižní hudební školy. Například držitelka ceny Grammy za nejlepší alternativní album roku 2015, St. Vincent, studovala kytaru na slavné Berklee College of Music, která je vysněnou cílovou destinací spousty konzervatoristů (Poučení by mohli namítnout, že ji odtamtud vyhodili. Ale dostala se tam. A vyhodili ji až po třech letech. Ani jedno z toho by se třeba Kurtu Cobainovi rozhodně nepovedlo.) Kytarista newyorských The National, Bryce Dessner, vystudoval skladbu na hudebním oddělení univerzity Yale (ta škola, co kvůli ní Rory Gilmorová nešla na Harvard) a třeba producent a skladatel Ryan Lott, známý krom svého elektronického projektu Son Lux také například spoluprácí se Sufjanem Stevensem, má pak zase titul z hudebního oddělení univerzity v Indianě.


Mnohdy se setkávám s názorem, že práce na hráčské/pěvecké technice nebo znalost hudební teorie ubírají hudbě na autenticitě. Otázka je spíš, nakolik české hudební školy její hledání vlastně podněcují. A nakolik rozvíjí vedle řemeslného talentu i talent umělecký. Neobviňujme tedy vzdělání jako takové. To, že absolvujete lekce zpěvu, neznamená nutně, že cokoliv, co zazpíváte, se od toho momentu změní na sladké: „Miluju tě tak moc, že mi z toho brzo praskne aorta.“ PJ Harvey, která zpívá o tom, že utopila dítě, má taky školený vokál.

Populární hudba v České republice je absurdně komodizovaným uměním. Nad její tržní hodnotou se uvažuje stejně jako nad tržní hodnotou jogurtu. A vzdělání jazzmanů nebo klasických muzikantů tu může být zajisté skvělé, ale co se týče právě méně ortodoxních žánrů, ke změně tohoto smutného stavu hudební školy bohužel příliš nepřispívají. Zatímco na zahraničních školách se běžně dostanete ke studiu oborů jako je songwriting, sound design nebo třeba music business, u nás se akademické studium hudby omezuje povětšinou na jazz, klasiku a historii. A o studiu aktuálního přesahu hudby do dalších oborů nemluvě. Jako student muzikologického oboru se můžete do nekonečna zaobírat barokní nebo renesanční hudbou, což je samozřejmě zcela v pořádku, o společenském významu současné populární hudby se ale nic moc nedozvíte.

Není se pak čemu divit, že hudební studenti častokrát neocení víc než technickou úroveň umělců, a ti, kteří se soustředí i na jiné aspekty, se do hudebních škol úplně nehrnou. Obě dvě skupiny pak zůstávají uzavřené ve vlastních bublinách.

Je to škoda. Možná by pak naše hudba byla rozmanitější a konkurenceschopnější. Talentů by tu nebylo málo.