10 důvodů, proč je těžké milovat zvukaře

V mládí jsem se učil zvukařem a bohužel jsem u toho zůstal. Někdy mě to i baví, ale co si budeme povídat – zvukař, ten tvrdý chleba má... Existují však dva pohledy na tento zvukařský svět. Pohled ze strany zvukaře a pohled ze strany muzikanta. Zvukaři dokážou být celkem sympatičtí lidé, bývá s nimi slušná sranda. Nesmíte je ale naštvat.

Kdo hraje v kapele a nenabral odvahu zvučit se sám, což je mimochodem stále moderní, ale stále pěkná blbost, musí si pro svou uměleckou činnost přizvat zvukaře s aparaturou. Jen tak může svůj hudební počin prezentovat veřejnosti a doufat, že první kytarové tóny kvalitně zavibrují okny i v zapadlé dědině za devatero řekami.

Že je zvukař nadutej namachrovanej týpek, který vás nemá rád už jen proto, že jste mu místo Dobrý den řekli Dobrej, poznáte podle několika bodů:

1. Každým svým pohybem a gestem ti naznačuje, že ti vlastně dělá službu a ty se mu za to musíš klanět k nohám.

2. Ukazuje ti všechny svoje nejdražší mikráky a vypráví o tom, že je rozhodně nekoupil v žádném výprodeji za šest stovek a že prostě když máš kvalitní nástroje a věci, tak hraješ kvalitní hudbu, přičemž se pohrdavě dívá na tvůj fender a myslí si svoje.

3. Když za ním přijdeš, že se neslyšíš v odposlechu a ať ti do něj přidá zpěvy, rozhodně to je tvoje chyba. Prostě zpívej víc nahlas.

4. Pokud mu sdělíš, že v odposlechu neslyšís ani basu, je to taky tvoje chyba.

5. Když ho znovu prosíš, ať ti zesílí zpěv, řekne, že už to víc nejde, že jsi v červené.

6. Po koncertě tě pochválí, řekne žes to líp nikdy nezahrál a pak ho slyšíš na záchodě v kabince, jak tě pomlouvá u pisoáru, že jsi nejhorší kytarista z celýho okresu a nejslabší článek celý kapely.

7. Přijde za bubeníkem, který kdysi hrával jako záskok s Arakainem a je tak dobrej, že by vám ho nejradši ukradli Maidni, a řekne mu: „Ty vole, ty nemáš rytmus. A dej si na buben tuhle hadru. Tohle je malej klub…“

8. Když se musíte celá kapela skládat, abyste ho vůbec mohli zaplatit, protože za pivo a za párek vás prostě nenazvučí, ani když jste si právě potykali.

9. Zkoušíte nový song a zvukař jen kroutí hlavou a obrací oči se slovy: „Nechcete se na to raději vykašlat?“ Přitom jsi ten kytarový riff vymýšlel dva týdny.

10. Plete se vám do kšeftů, diktuje si podmínky a žádnej sál mu není dost dobrý, protože tam je vysoký strop a tam zas malé podium. To zas bude práce…

Zvukařinou musí člověk žít. Když zvukařům ani muzikantům nechybí talent a současně nadhled, koncert si užijí všichni...

Když se na to podíváme ze strany zvukaře, taky to pro něj nemusí být žádný med. Muzikanti si dovedou dost navymýšlet. Stále se jim něco nelíbí a poroučí si co a jak bez toho, aby tomu rozuměli. Připomíná to jednu historku známého zvukaře. Zvučil tehdy Tublatanku a Martin Ďurinda mu řekl: „Urob mi zvuk, ako má AC/DC.“ – „A vy hrajete jako AC/DC?“ – „Po tom ti nič…“

Pokud má kapela vlastního zvukaře, bere ho většinou i jako svého člena. Ten se pak účastní všech vystoupení i zkoušek. Ví, co kdo z muzikantů přesně potřebuje. Ví, kde přesně přidat hall a echo. Ani zvukař však není Bůh a jak se říká: Jak se sami budeme k lidem chovat, tak se budou oni chovat k nám.

Jaké máte zkušenosti se zvukaři, nebo naopak zvukaři s námi, kapelami? Napište do komentářů...