10 nejslavnějších desek natočených svépomocí

1. Beck – Odelay (1997)

Sestěhoval se s producenty Tomem Rothrockem a Robem Schnapfem (The Dust Brothers) do Los Angeles. Nahrávání rapové desky předcházely konverze vedlejší ložnice na studio a dlouhé dny poslechů desek, ze kterých si trojice vybírala samply.

2. Bob Dylan and the Band – Basement Tapes (1975)

Havárie na motorce se v červenci 1966 stala pro folkového Jidáše vítanou záminkou se na dva roky i s kapelou stáhnout do ústraní. Měl za sebou vyčerpávající evropské turné a manažer Albert Grossman chtěl ze slípky snášející zlatá vejce vyrazit ještě víc. Fanoušci se dovtípili až po letech, jak Dylan s Grossmanem vyběhl. Nechtěl nic vydat, protože z nahrávek plynuly manažerovi tučné provize, zároveň se nemohl lehce ze spolupráce vyvázat a musel něco nahrát, proto pořídil stovky demáčů ve sklepě Velké Růži. Ležely ladem skoro sedm let, než Dylan svolil vydat první z nich.

3. Bruce Springsteen – Nebraska (1982)

Pro vykreslení velmi osobních nálad deseti skladeb, které Boss zaznamenal na jednoduchý čtyřstopý rekordér, se ansámbl E Street Band moc nehodil. Proto se je Springsteen nakonec rozhodl vydat takové, jaké se mu zdály být nejsilnější - v původní podobě.

4. Foo Fighters – Wasting Light (2011)

Když už garážový zvuk, tak se vším všudy. Natáčelo se u Dava Grohla doma v garáži adaptované na zkušebnu. Koberec pod bicí soupravou ji tlumil, crash činely od Zildjiana byly ze stejného důvodu provrtané. Vokály se nabíraly vedle, producent Butch Vig známý jako Nevermind Man seděl za pultem na dvorku ve stanu.

5. Nine Inch Nail – The Downward Spiral (1994)

V polovině 90. let se Nine Inch Nails a hlavně jejich na alkoholu a drogách závislý frontman potáceli na hraně sebezničení. Natáčet ve vile, kde Rodina Charlese Mansona zavraždila těhotnou herečku Sharon Tate, však zřejmě i na Trenta Reznora bylo až příliš, třebaže se hodila k námětu, příběhu psychicky narušeného jedince. První noc na místě činu popsal jako strašnou. Hodně si totiž k tématu nastudoval. Rozplakalo ho i krátké setkání s její sestrou Patti, která si o něm nemohla nemyslet, že se přiživuje na Sharonině smrti.

Pro účely natáčení kapela koupila velkou konzoli a dva klasické Studerovy magneťáky na stříhání pásek. Nahrávala však hlavně do Mackintoshe, kde z jednotlivých tejků nadělala samply. Na analogové pásky se převáděl až konečný výsledek. Věřili, že je to vyjde levněji než pronájem studia. Kytary nahrané přes předzesilovač Marshall JMP-1 se zpracovávaly v efektech Digidesign TurboSynth a především Zoom 9030, který také mršil vokály. Analogová i digitální bicí Roland TR-808 a R-70 se samplovaly v Akai S1000s a Kurzweil K2000. Dodatek: V prokletém Tate House natáčel už jen Marylin Manson Portrait of an American Family, který Reznor produkoval. Pak šel barák k zemi.

6. Peter Gabriel – So (1986)

Komerčně nejúspěšnější album Petera Gabriela vznikalo ve skromných podmínkách asi jen podle mistrových měřítek. Natáčení vyšlo bratru na dvě stě tisíc liber a poprvé se při něm uplatnil průlomový a ve své době nesmírně drahý syntezátor Farlight CMI. Na studio Gabriel změnil stodolu za domem. V jedné místnosti psal texty a produkoval vokály, v druhém skládal hudbu. K ruce měl dva další producenty Daniela Lanoise a zvukaře Kevina Killena, kteří spolu s ním natáčeli jeho, legendárního baskytaristu Tonyho Levina, bubeníka Jerryho Marottu a hostující perkusionisty Manu Katché, Stewarta Copelanda a houslistu Lakshminarayana Shankara.

DIY duch se při natáčení projevil ponejvíce na vokálech, které neprošly ekvalizérem, a především dvou čtyřiadvacetistopových magneťácích Studer A80, jenž upravil místní kutil. Do B mašiny Gabriel nahrával piano. Zbytek kapely ho poslouchal přes sluchátka a svoje party směřoval do A mašiny, kam nakonec putovaly i Gabrielovy vstupy.

7. Radiohead – OK Computer (1997)

Produkovat se svépomocí může být také cool cesta do pekel, byť na jejím konci může čekat fenomenální deska. Radiohead vědí své. „Skákali jsme od jedné písničky k druhé,” tvrdil bubeník Phillip Selway. „Šli jsme na novou, když nám došly nápady. Jen bylo blbý, že to bylo vždycky, když jsme byli skoro hotoví.” Taky si podle něj dávali až nechutně velký prostor pro pilování svých partů a stejně tak byli k sobě i kritičtí. Až když do procesu vstoupili půlroční turné a dvorní producent Nigel Goldrich, podařilo se kapelu ukáznit.

8. The Rolling Stones – Exile on Main St. (1972)

Prohýřili daň z příjmu, a tak jim nezbylo, než se ztratit dřív, než si toho vláda všimne. Usadili se na jihu Francie. Tam Keith Richards najal vilu poblíž Nice a kapela ji přeměnila na prozatímní studio. Zbytek tvůrčího procesu už bez producentského vedení, zato s vydatnou zásobou drog povážlivě drhl. Ale protože to pořád byli Stouni, výsledek přeci jen stál za to.

9. The Streets – Original Pirate Material (2002)

Mike Skinner natáčel přes rok v pokoji, který si pronajal v Brixtonu. Skládal na ThinkPadu od IBM, vokály nahrával v prázdném šatníku, který izoloval přikrývkami nebo matracemi a jako čert kříži se vyhýbal analogovému vybavení. Desku dal dohromady v Logicu.

10. The White Stripes – De Stijl (2000)

Název, přebal a koneckonců i skladatelský minimalismus odkazují na nizozemského abstraktního malíře Pieta Mondriana, který miloval čtverce a jednoduché linie. Pro Jacka Whita průlomový debut letos v únoru oslavil dvacáté výročí. Nahrál ho s tehdejší ženou Meg v obýváku na osmistopý rekordér. Je ironií, že v témže roce se manželé rozvedli, ale pořád spolu hrají a mluví o sobě jako o sourozencích.

Nevešel se nějaký podstatný hudební milník? Připomínkujte, i pokud zrovna stojíte za mixážním pultem.