Dan Friml: Vymíchávání zpěvu nad muziku je velká česká specialita

Ze zjevení začátku 90. let, „českých Voivod“ jménem Sebastian, je už žánrová klasika. Jeden člen původní sestavy ale nežije ze staré slávy. Co si odnesl z nahrávání country v New Yorku, čím vším levné nástroje přidělávají ve studiu práci a proč nerad triggeruje bicí, vysvětlil kytarista a producent Dan Friml z The Barn Production.

Studio The Barn Production jste otevřel v dubnu 2018, sám ale hrajete od konce 80. let. O letohradském trochu heavy a těžce alternativním Sebastianu se podle zinu Crazy Diamond v polovině 90. let mluvilo jako o českých Voivod. Z čeho jste ale předtím za perestrojky čerpali inspiraci?

Především z Voivod, ale těch vlivů bylo strašně moc. V kapele bylo pět úplně jinejch lidí. Pro bubeníka byli největším vlivem Iron Maiden, pro jiný zase Psí vojáci nebo Půlnoc. Tohle všechno se zmixovalo v ten výsledek.

Jenže český underground a ještě k tomu zahraniční kapely – jak jste se vůbec dostávali k deskám?

To zas nebyl úplně problém, pokud jste věděl, kde brát. Byly nelegální burzy, nahrávači, překupníci, kteří byli schopní sehnat desky. Nestálo to úplně málo, ale dalo se to. Dodneška si dobře pamatuju, jak jsem si z jedné burzy přivezl první Voivod, Killing Technology. Na to se nezapomíná, protože to změní váš život. Mám pocit, že jsem za ni dal šest set korun. Asi polovinu tehdejšího běžnýho platu.

Na začátku 90. let Sebastian přirovnávali k Voivod, současné Mean Messiah zase ke Strapping Young Lad. Zní vám to příjemně, nebo vás spíš mrzí, že vaše vlastní nápady nejsou slyšet?

To je česká bolest říkat: „Tohle jsou český Kiss, Iron Maiden… “ Mrzí mě, že si nedokážeme vážit toho, co lidi dělaj tady. Na druhou stranu, pokud mě někdo srovnává s Devinem Townsendem, je to pocta. Dělá věci na vysoký úrovni.

Pro Novinky.cz jste uvedl: „Vždycky mi strašně vadilo, že když jsem slyšel různé nahrávky, bezpečně jsem poznal, která je z České republiky.“ Podle čeho se to pozná?

Většinou podle stylu smíchání. Explicitní vymíchávání zpěvu nad muziku je velká česká specialita. V poslední době je to lepší, co se lidi můžou učit v online kurzech a workshopech. Pár věcí už snese srovnání s tím, co se děje ve světě.

Co myslíte tím „explicitním vymícháváním“?

Že se zpěv dává víc nahlas, aby textu bylo hodně rozumět. V anglosaským světě se míchá jako jeden z nástrojů a je víc zapuštěnej do muziky. Samozřejmě mluvím o rockový muzice. Céline Dion je hlavně o vokálu.

Podle Zdeňka Pohlreicha je největším nepřítelem českého kuchaře jeho vlastní kreativita. Dalo by se to říct i českém zvukaři?

(smích) Tak to nevím. U kuchaře je kreativita něco jinýho. Recept na knedlíky je jen jeden. U zvuku můžete experimentovat. Taky záleží, na čem stavíte. Často do studia přijede kapela, která má hodně špatný nástroje, ale velký ambice. Pak musíte zkoušet mikrofony a nastavení ekvalizéru, pokud z toho chcete ten zvuk dostat. Nesrovnával bych to.

Jak by se taková kapela měla připravit na nahrávání?

Připravit si bicí. Kvalitní blány a mít je aspoň trošku naladěný. Nesmí se na ně odehrát sto padesát koncertů. Trpí tím celá nahrávka. V mnoha studiích zvukař bicí sice nějak nabere, natriggeruje a má to super zvuk, ale všechny nahrávky pak znějí stejně, protože použije hotový zvukový banky. Ty by fakt měly sloužit jen jako pomůcka, podpůrný samply, aby to víc prolezlo mixem.

A kytaristům stačí doladit oktávy, vyměnit struny?

Kvalitní nástroj má taky zásadní vliv, ať už snímače nebo přirozenej sustain. Oktávy se ladí dobře i na levných kytarách dělaných na céencéčku, ale materiály časem podléhají výrazný degradaci. Do studia mi takových kytar přichází hafo. Když někdo přijde s něčím kvalitním, tak se s tím i mnohem líp pracuje. To samý platí pro baskytaristy.

Zpátky k Sebastianu. Jeho opus magnum se jmenuje Snÿ o Marii. Na nahrávání jste tenkrát v 91. od Monitoru dostali týden a soudě podle zvuku i férový rozpočet. Nicméně po bezmála třiceti letech: je něco, co byste na té desce udělal jinak?

Spoustu věcí. Z dnešního pohledu by se od základu dala udělat mnohem líp. Ale když vezmu v potaz tehdejší zkušenosti nás a studií s produkcí extrémního metalu, nedá se proti tomu nic říct. Je to i po takový době poslouchatelná klasika, což se třeba nedá říct o pozdějších Koních.

S přestávkami jste devět let strávil v New Yorku. Jaké to bylo studio a co jste tam dělal?

Soubor studií, kde se točilo hlavně country, Vespa Studios dneska snad ani neexistuje. Byl jsem na správným místě ve správný čas. Přes kamaráda, který mě doporučil, jsem tam byl v podstatě na stáži. Ze začátku jsem motal kabely, vařil kafe a až časem se dostal k samostatný práci. Sestávala hlavně z nabírání kapel: zvučení a práce s nimi během nahrávání.

No dobře, ale co si metalista může vzít z nahrávání country?

(smích) To by si měl právě zkusit úplně každej. Zrovna country music je citlivá na hráčskou bravuru a přesnost. V přesaturovaným metalovým zvuku se toho hodně ztratí, kdežto v akustickým soundu je slyšet úplně všechno.

Studio jste si pak vybudoval proto, že vám tvořit muziku do počítače už nestačilo. Jenže jak jste na takový podnik sháněl prostředky, když jste rekonstruoval dům?

Přestěhovali jsme se sem před třinácti lety a práce na domu probíhaly po celou tu dobu. Studio ve stodole přišlo na řadu až úplně poslední a i na něm se pracovalo několik let. Spoustu věcí jsme si dělali svépomocí. Nestalo se to přes noc. I to vybavení se pořizovalo postupně. Něco jsem měl z doby, kdy jsem točil první Mean Messiah doma. Kromě bicích, které jsem točil různě po studiích, protože mi to přišlo jako nejlepší nápad. Časem se věci dokupovaly tak, jak to studio rostlo díky klientům, kteří tu nechali peníze.

Zaznamenal jsem několik tiskových zpráv od Supraphonu, že s vámi úzce spolupracují. Sehrál Supraphon v rozjezdu studia nějakou roli?

V rozjezdu určitě ne. Spolupracují s námi spíš na vyhledávání talentů. U nás se točila poslední deska Honzy Křížka z Blue Effectu a Walk Choc Ice, kterou pak vydal Supraphon. Díky tomu si nás všimli.

Láďa „Bažinátor“ Oliva porotcoval Metalgate Massacre a měl pocit, že kvalitní kapely nemají potřebu se hlásit do talentových soutěží. Co vy?

Myslím si, že je to pravda, i když je těžký soudit, co je kvalitní kapela. Lidi, kteří mají vizi, si jdou za ní. My jako Mean Messiah jsme se zúčastnili několika vyhledávacích soutěží a nikdy se nedostali přes druhý kolo, kde začnou hlasovat fanoušci. Radši ten čas strávím smysluplněji. Tohle s talentem nemá nic společnýho. Je to smutný, ale takhle fungují veškerý tyhle soutěže. Ani Talent for Stage nebyl výjimkou, akorát jsme hlasy brali jako poradní. Finální rozhodnutí bylo na porotě.

Nahrál jste debut Elišky Buocikové a taky ji doprovázíte na koncertech, ale její výkon jste předtím posuzoval na Votvíráku v soutěži Talent for Stage. Nedostal jste se do střetu zájmu?

Ke spolupráci došlo až potom, co Eliška soutěž vyhrála. V tu dobu by mě ani nenapadlo, že budeme tak úzce spolupracovat. Cena za vítězství v soutěži byl první singl, který se natočil v našem studiu. Mě zaujalo, co a jak chce Eliška dělat, takže když bylo na pořadu dne sestavit doprovodnou kapelu, logicky z toho vyplynulo, že k ní nastoupím jako kytarista. Samozřejmě funguju i jako umělecký vedoucí a producent. Je lepší bejt v tý věci víc ponořenej.

Singl Oko za Oko to na youtubu dost schytal. Gros vašeho portfolia přitom tvoří kvalita napříč tuzemským hard & heavy: Dilligence, Fleshless, už zmíněný Honza Křížek nebo Tortharry. Nelitujete, že jste se do toho pustil?

Vůbec ne. Pro začátek její kariéry je to úplně to nejlepší, co se mohlo stát. Všichni si za tím výsledkem stojíme. Možná jsme nechtěně škrtli o cílovku, po který jsme netoužili. Bereme to sportovně, protože nás to vrátilo nohama na zem. Ať si každý zhodnotí, jestli se mu to líbí. Já si myslím, že ten výsledek je skvělej.

Čím si tu vlnu nevole vysvětlujete?

Myslíme si, že tam určitou roli hrála dřívější účast Elišky v Superstar a že spousta kritiků přišla ze sféry hip hopu a rapu, kteří tuhle hudbu nemůžou docenit. Nechci generalizovat, ale je to prostě tak. Dneska v Český republice je určitý trend, jak se pop produkuje. Tomu jsme se myslím docela úspěšně snažili vyhnout. Trvanlivost nahrávky nespočívá v tom, že se hned každýmu líbila. Třeba Aneta Langerová po Superstar. První deska a klip dostaly takovou čočku, až to místy bylo nechutný.

Klip k Oko za oko točila Daniela Dahlien Neumannová z Dilligence, kteří u vás předtím nahrávali. Jaká jsou pro a proti nahrávání s někým, koho dobře znáte?

Na tom stojí úspěch nahrávání. Znáte se, víte slabiny, nejsilnější stránky a pracujete kontinuálně. Ty nejlepší věci vznikají až po nějaký době. Například plzeňská metalová kapela InnerSphere už u mě točila dvě věci a je to znát.

Lze podle vás studio dlouhodobě udržet bez občasných tvůrčích kompromisů ze strany zvukového inženýra?

Samozřejmě že nejde. Aspoň prozatím musíte brát každýho klienta ochotnýho utratit peníze. Nejsme zabookovaní na tři roky dopředu a nemůžeme si vybírat podle vlastního vkusu, proto se snažíme i začínají kapely posunout, aby od nás odcházela dobře odvedená práce. Samozřejmě ne všechno si pak můžete dát do referencí.