Dušan Černák: Dělat v hudbě kompromisy je hloupost #1

Bubeník Dušan Černák patří mezi muzikanty, kteří jsou schopni organicky zaplout do žánrově naprosto protichůdných hudebních projektů, aniž by přitom ztratili svůj specifický zvuk a přístup k nástroji. Dříve působil mj. v projektech Quattro Formaggi, CCTV Allstars, Rene Trossman Blues Band a Wunderbar Band. Nedávno si mezi hraním s kapelami Yo Soy Indigo, Limbo nebo Jaroslav Šimíček Quintet odskočil k nahrávání materiálu na nové album svého srdečního projektu Tryptych. Kromě toho stíhá učit na Mezinárodní konzervatoři Praha a je firemním hráčem pro značky Istanbul Mehmet nebo GD Custom Drums. Jak se dá nahrát album za dva dny a bez HitHitu? Proč je dobré mít svou hlavu a nenechat si vrtat do hraní? A jak probíhal workshop s Markem Guilianou a hraní na jam-sessions v New Yorku? Přečtěte si první část naší lehce radikální debaty.

Jak vznikl Tryptych?

S kytaristou Vladem Miklášem jsme se poznali na konzervatoři v Bratislavě. Přišel jsem do prvního ročníku na bicí a on byl ve druhém, studoval cimbál. Sedli jsme si jako kamarádi a improvizovali jsme jako duo cimbál-klavír. Pak jsme spolu měli duo Pilot, kytara a bicí. A v roce 2016 jsem dostal pozvánku na bubenický festival do Vysokého Mýta. Už víckrát jsem chtěl založit nějakou vlastní kapelu, kde bych se cítil stoprocentně doma, a tohle byl definitivní impulz. Začali jsme zkoušet s Davidem Herzigem (basa) – hráli jsme spolu tehdy často na jam-sessions v Napě. Časem ale řekl, že to pro něj úplně není. A Miloš Klápště, s kterým jsme se dobře znali, měl čas a chuť do toho jít. Plus začínal tehdy s analogovými synťáky, takže zvuk kapely začal být perfektní – víc do temnoty.

Jak to funguje skladatelsky? Kdo přichází s nápady?

Nejdřív jsme museli za relativně krátkou dobu najít repertoár, abychom mohli hrát na tom bubenickém festivalu. Spousta skladeb vznikla tak, že jsme vzali nahrávky improvizací, které jsme udělali s Vladem. Byly tam nějaké dobré hudební motivy. Takhle vznikla skladba V plamenech, Muž se znakem smrti a podobně. Teď většinou Vlado přinese nějaké téma, motiv nebo i celou hotovou věc a pracujeme na tom společně.

A bouřlivě diskutujete?

Ani moc ne. My se o hudbě téměř nebavíme. Zkoušky s jinými kapelami mě často otravují. Spousta času se prokecá. Pak člověk musí hrát desetkrát to samé, hledají se nesmyslné kombinace a nakonec se stejně skončí u první varianty... S Tryptychem prostě hrajeme a hrajeme a když si řekneme, že je to dobré, tak O.K. Nemusíme o tom dlouze mluvit. Málokdy se stane, že se na něčem zasekneme. Ne že bych to chtěl nějak příliš chválit, ale myslím, že fungujeme téměř telepaticky.

Asi jste si sedli jako lidi, jste na stejné vlně.

Ano. Máme podobný humor, všecko. Ale to nemusí nutně souviset. Nehraju s muzikanty kvůli tomu, že je mám lidsky rád. Dokážu to úplně oddělit.

To je fajn, že se dokážete navzájem hudebně vnímat. Mám taky ráda, když lidi chtějí hrát organicky a vytvářet něco společně. Ale často na jam-sessions zažívám spíš muzikantskou „onanii“, kdy sólista hraje šňůry tónů, nekomunikuje s ostatními a kope jen za sebe. To mě jako spoluhráče dost nebaví.

Vytvářet něco dohromady, to se na jam-sessions děje málo a dokážou to jen ti největší hráči. Už jsem to dávno nezažil – a to jsem chodil jamovat poměrně hodně, ať už jako organizátor nebo hráč v housebandech. Časem mě to přestalo bavit. Dělo se tam pořád to samé... S Tryptychem máme sóla spíš na zpestření a v některých skladbách nejsou vůbec. Někde máme kolektivní improvizaci nebo volné pasáže. Baví nás posouvat hranice – zkoušíme, co to dá.

Co teď s Tryptychem plánujete? Kdy bude to nové CD?

Materiál máme nahraný a momentálně na něm dál pracujeme. Natočili jsme to ve studiu Daliho Mráze za dva dny. Večer jsme přišli, všecko rozbalili a nastavili. Druhý den jsme od rána téměř do noci nahrávali – devět skladeb, čili tři „tryptychy“. A další den jsme to celé poslouchali. Něco málo jsme na tom zkusili ještě udělat, ale už to nemělo cenu. Nahrávali jsme to celé společně naživo bez clicku. Chtěli jsme, aby to zůstalo živé a nebylo to prefabrikované a přeprodukované, jako je dnes často zvykem. Vlastně mě až tak nezajímá, kdy to vyjde. Zajímá mě, aby to bylo co nejlepší. Až to bude mít nějakou formu a bude se to blížit k momentu, že to bude hotové, začnu teprve přemýšlet o vydání.

Jak ten nahrávací proces financujete?

My to cédéčko děláme s absolutně minimálními náklady. Kapely dělají HitHity a podobné věci, aby sehnaly peníze. Mají nacvičené třeba tři písničky a už točí klipy a dělají si drahé fotky na kolejích a před cihlovými stěnami. Znám lidi, kteří investovali do CD svých kapel menšinových žánrů sto padesát tisíc. A potom jsou strašně zklamaní, že se jim ty náklady nevrací. Ale to se přece nikdy nevrátí. Myslím, že by ty kapely měly investovat energii jinam. Ať se soustředí na to, co chtějí hrát a jak to mají hrát.

Myslím, že je to někde napůl. Taky mi vadí pozlátko – když máš na houby hudbu, ale vytuněný design. Ale dobrá hudba si podle mě zaslouží i pěknou grafiku.

Jo, ale není třeba to přehánět. Když budeme mít černý obal a bude tam bílým písmem obyčejným fontem napsáno Tryptych, tak mi to vůbec nebude vadit.

Všimla jsem si, že s propagací kapely nespěcháte. Vždycky vybuchne někde nějaký koncert a pak vás dlouho nevidím.

Nabídky na hraní jsou a je to můj sen, hrát s Tryptychem víc, i v zahraničí. Ale zaprvé jsme všichni dost vytížení a těžko se nám hledají společná data. A další věc je, že někteří organizátoři nevnímají úplně realitu. Vlado a Miloš jsou špičkoví muzikanti, jakých je tu strašně málo. Nemůžu si dovolit vozit je po Čechách za směšné peníze. Zaslouží si něco víc. Radši budu hrát míň a za přiměřených podmínek, než hrát často a někam se zbytečně tlačit. Přijde čas, kdy bude víc koncertů. Věřím v kvalitu té kapely. A nová deska vyřeší spoustu věcí. Bez profesionálně nahraného materiálu nechci větší festivaly nebo kluby v zahraničí oslovovat.

Je české publikum připravené na hudbu, která – aspoň podle mě – vyžaduje značný intelektuální vklad a mentální soustředění?

Publikum nás přijímá vždycky perfektně. Když muzikant hraje náročnou hudbu, ale věří tomu a dělá to na sto procent, s chutí a elánem, lidi to vycítí. Nechají se strhnout, vyposlechnou si to a ocení to. Muzikanti publikum strašně podceňují. Jsem třeba úplně alergický na to, jak mají lídři kapel sklon hrát jednodušší věci nebo zjednodušovat už hotové skladby, když se v létě jede hrát někam ven. Podle mě je hloupost dělat v hudbě kompromisy a myslet si, že to lidi nepoberou. Máme nějaký repertoár a je mi jedno, jestli budu hrát pro děti ve škole, pro domov důchodců nebo pro noční klub. Žádné podlézání nebo nižší laťky. Lidi hudbu chtějí vnímat a my jim musíme tu šanci dát. A druhá věc, koncerty některých kapel jsou sebeprezentační harakiri. Hráči neumějí uvádět koncerty a mezi lidmi a kapelou je úplná stěna. Já mám výhodu, že s publikem umím mluvit. Ani to nemusí být vtipné, ale zaujmu jejich pozornost a oni pak chtějí poslouchat, chtějí tam být s námi a baví se.

Na druhou stranu jsem zažila koncert Ibrahima Maaloufa v Akropoli (13. 4. 2014), kde se pomalu víc mluvilo, než hrálo. Dlouze vysvětloval, čím se inspiroval k napsání té které skladby. Bylo to zajímavé, ale koncertu hudebně trochu padal řemen.

Jo, občas mám pocit, že i já to trochu přeženu, ale snažím se to udržet v normě. Nechci z koncertu dělat recitační exhibici, i když se za mikrofonem cítím dobře a posluchači se baví. Když to natáhnu, Vlado s Milošem po mně divně koukají. (smích)

Neboj, vaše skladby jsou vždycky spolehlivě delší než jakákoli řeč. (smích)

My je spojujeme dohromady. Mě nebaví začínat a končit skladbu. Pro mě to je divný koncept.

Každá skladba musí někdy „přestat“, ne?

Proč? (smích) My vždycky hrajeme v „tryptychu“ – spojíme tři skladby dohromady. Je super patnáct až dvacet minut hrát, pak minutu dvě něco říkat a pak zase hrát. Nebaví mě přerušovat hraní každých pět minut. Často i na koncertech s jinými kapelami začínám už v průběhu outra hrát něco dalšího. Zkouším je trochu vyprovokovat. Občas se nechají, ale i tak skladba vždycky nakonec skončí. Kdysi s kapelou Eduardo Borsuci in Optima Forma jsme na koncertech hráli od začátku do konce bez pauzy. Ani jsme to v podstatě neuváděli. Byl to typ hudby, který to nepotřeboval.

Druhý projekt, ze kterého tě jako hráče znám, jsou funk-folkoví Yo Soy Indigo. Tam hraješ skladby, na kterých se skladatelsky sám nepodílíš. Jak ti vyhovuje tahle pozice?

Nepodílím se skladatelsky, ale jako bubeník se vždycky snažím pro konkrétní skladbu vymyslet zajímavý rytmus. Přemýšlím pokaždé tak, jako bych předtím v životě nehrál na bubny. Jedu od bodu nula, neutrálně. Někdy hraju standardně, protože se to tam hodí, ale někdy použiju něco z jazzu, z latino, afro-kubánské hudby, ze samby. Bubeník je do velké míry aranžér a určuje dynamiku. Například nějakou pasáž hraju na hajtku, nějakou hraju na ride a ten rozdíl v barvě a dynamice zvuku má zásadní vliv na celkovou dynamiku skladby.

Používáš i nějaké přídavné efekty?

Moc ne. Hraju na klasickou akustickou soupravu, kde jsou určité zákonitosti dané. Popravdě řečeno před koncertem ani nepřemýšlím, na které činely a na kterou soupravu budu hrát. Vždycky si to vyskládám podle chuti v daný den. Ale hlavně průběžně sleduju na YouTube nejnovější činely, nejnovější bubny, nejlepší bubeníky, abych věděl, jak s těmi nejmodernějšími zvuky zacházejí. To mě inspiruje a podle toho si pak skládám zvuky do jednotlivých kapel.

Na Yo Soy Indigo je mimo jiné zajímavé, že každý z hráčů má úplně jiné kulturní zázemí. Emily Thiel je americká písničkářka a Mark Newson britský klávesista, oba přitom žijí v Praze. Houslista Adam Pospíšil hraje mimo jiné s Máriem Bihárim a saxofonista Wiliam Valerián vystudoval herectví na DAMU. A na basu s vámi hraje Frederik Janáček z -123min. Jak ses v téhle sestavě octnul ty?

Přes Frederika Janáčka. Hráli jsme spolu v CCTV Allstars. Byl nadšený z Emily, jak úžasně zpívá. Pouštěl mi nějaké nahrávky, ale konkrétně mě neoslovil. Myslel si, že bych se jako bubeník teoreticky do takové kapely neměl hodit – což je vlastně pravda. Jsem expresivní, intenzivní hráč a takováhle kapela potřebuje někoho, kdo hraje jemněji, barevněji. Ale rád zkouším věci, které by zdánlivě „neměly fungovat“. Cítím tam potenciál rozvoje u sebe i u kapely. Například teď jsem začal hrát v Terne Čhave. Když mě oslovili, řekl jsem si, že to přece není možné, abych s nimi hrál. Jenže pak jsem začal poslouchat jejich nahrávky a přemýšlet nad muzikanty... Nakonec jsem si řekl, že do toho půjdu. Dali jsme si zkoušku a byl jsem nadšený. Je to úplně jiný svět, jiná hudba. Měli jsme zatím jen pár koncertů, je to hodně čerstvé.

Už se ti někdy stalo, že jsi naskočil do hudebního projektu a pak zjistil, že to není ono a je potřeba vzít zpátečku?

Když jsem byl mladší a v Praze nový, často jsem šel do nějakého projektu jen proto, abych získal zkušenosti, kontakty. Kdyby mě před deseti lety někdo oslovil, jestli nechci hrát třeba v hip-hopové kapele, šel bych do toho a snažil se. Dneska už bych to asi neudělal. Nebudu se motat do něčeho, co není moje parketa. Jsou bubeníci, kteří to umí líp a kteří tam patří. A taky mě neláká jít do kapely, která hraje generickým způsobem a může tam hrát někdo jiný. Snažím se hrát tam, kde nejsem úplně nahraditelný. Přinesu tam kus sebe a můžu udělat práci tak, aby tam byla moje pečeť.

Když posloucháš novou muziku, co tam musí být, aby tě to oslovilo?

Je to vždycky nějaká emoce. Mám citlivý senzor na to, když tam člověk dává něco ze sebe a baví ho to. Když je něco vykalkulované a dělané na efekt, image, naplnění žánrových škatulek, vypínám to. Baví mě kreativita, ale ne ta samoúčelná – že budu třeba smyčcem přejíždět po činelu. To není nic pro mě.

Když má muzika emoční náboj, který ti sedne, dokážeš tolerovat i nějakou tu technickou „špínu“?

Samozřejmě. Pro mě je rozdíl mezi „špínou“ a lenivostí a ležérností při hraní ve stylu: „Jsem tady, dostanu svých pět tisíc a jdu domů.“ Nebaví mě, když je to spojené s vypočítavostí. Ale když vidím amatéra, který tomu dává sto procent, tak mi „špína“ vůbec nevadí. Myslím si, že i v Tryptychu je častokrát dost „špíny“. Ale já ji mám vlastně rád. (smích) I v jazzu, když se hrají standardy, rád to rozpouštím, zkouším nové věci... Nemám rád, když se hraje genericky. Samozřejmě důležitá schopnost muzikanta je umět něco zahrát tak, jak „se to má“. Já tu schopnost úplně nemám. Vždycky jsem hrál svojsky a tvrdohlavě. Častokrát jsem lidi v kapelách štval. Tak jsem jim řekl: „A proč se mnou teda hrajete?“

Měl jsi svou hlavu už na konzervatoři?

Měl jsem svou hlavu, už když mi bylo šest a začal jsem hrát na klavír. Dostal jsem nějakou jednoduchou skladbu ve stylu „Sedla muška na větvičku“. A můj o osm let starší bratr, který prošel ZUŠkou na klavír, mi chtěl něco poradit nebo mě upozornit na nějakou chybu. Nevím, co mě to popadlo, nikdy předtím ani potom jsem to neudělal, ale v ten moment jsem mu dal facku.

A byla to – zpětně viděno – dobrá rada?

Už si nepamatuju, co mi řekl. Ale nesnášel jsem, když mi někdo vrtal do hraní. Vždycky jsem si myslel, že já to dělám nejlíp a vím, jak to má být. Žil jsem na vesnici a neměl jsem žádné vlivy zvenčí nebo učitele. Na bicí jsem se učil hrát v podstatě sám. Když jsem pak viděl opravdické bubeníky, jak hrají, čuměl jsem. Pak jsem všechno změnil a začal cvičit... Ale když jsem na ZUŠce dostal hrát nějakého Gershwina, přepsal jsem X not a řekl jsem učitelce, že kdyby Gershwin žil dneska, napsal by to takhle. Odpověděla: „Ty to budeš mít na té konzervatoři fakt těžké.“ Na konzervatořích jsem byl vždycky problémový student se špatnými známkami – z bicích jsem měl ve čtvrtém ročníku čtyřku.

Ale dostal ses pak na VOŠ Jaroslava Ježka.

To s tím vůbec nemusí souviset. To, co jsme se učili na konzervatořích – z Bratislavy mě ve třetím ročníku vyloučili a odmaturoval jsem v Topoľčanech –, to se těžko dá popsat slovy. Cvičit Tuzara Etudy na malý buben a Hojného Etudy na xylofon plus jeden „tabulkový“ přednes na marimbu a nic jiného, to je šílené. Velmi rychle jsem začal vzdorovat a byly se mnou problémy. Ale když jsem přišel na VOŠku, byl jsem z toho omráčený, že lidi spolu normálně hrají hudbu a baví se.

To je trochu i o rozdílu mezi klasikou a jazzem.

Samozřejmě, je to úplně jiný přístup. Ale trvalo mi dost dlouho, než jsem se nějak chytil a lidi mě začali respektovat. Na začátku jsem byl úplně mimo, o jazzu jsem nevěděl nic. Šel jsem na tu školu v podstatě jen proto, že se blížila maturita a já věděl, že nechci skončit jako učitel v Brezně na ZUŠce – chci zkusit jít dál. Našel jsem na internetu, že v Praze je nějaká jazzová škola, kde se dají bicí studovat i na vyšším levelu. Řekl jsem si, že to zkusím. Jazzoví bubeníci jsou v něčem vpředu, asi v kreativitě, komplexnosti, v práci s dynamikou, v souhře s kapelou. Nedělal jsem si velké naděje, že bych se tam dostal. Podařilo se, ale první rok byl složitý. Na první hodině jazzového ansámblu mi dali nějaké noty a já vůbec nechápal, co je tam napsané. A myslel jsem si, že muzikanti se střídají v sólech jen tak bez pravidel. Až na druhé třetí hodině jsem si všiml, že harmonie se točí dokola a oni se střídají podle těch sledů. Najednou mě osvítilo! Jenže jsem to nemohl ani nikomu říct. Na VOŠku chodili už hotoví muzikanti – úplně jiného levelu než tehdy já. Ne že bych na to neměl technicky, ale na totální základy jazzu jsem se zkrátka styděl zeptat. Radši jsem počkal, až se mi to v hlavě trochu poskládá.

Co tě během studií na konzervatoři a na VOŠce hudebně inspirovalo a ovlivňovalo?

Jsem z vesnice Polomka. Dvacet kilometrů odtamtud je Brezno, kde je známý klub Bombura, kam jezdí hrát dobré kapely. Už když mi bylo dvanáct, brácha mě brával na koncerty. Viděl jsem například Másfél, to je výborná maďarská kapela. Nebo tam často jezdil hrát Martin Valihora s různými kapelami. To byla paráda. Když jsem přišel na konzervatoř do Bratislavy a něco zahrál před staršími studenty, říkali: „Ty brďo, ty hraješ stylem jako Dave Weckl.“ Vůbec jsem nevěděl, o koho jde. Pak mi kamarád půjčil kazety s jeho videoškolou, Back To Basics a Next Step. Koukám na to a říkám si: „To není možný! To je jako kdyby mi vykradl hlavu, ale tisíckrát lepší! Tohle je styl hry, který mě opravdu zajímá.“ A začal jsem to kopírovat. Sháněl jsem si jeho nahrávky a donekonečna jsem s nimi hrál.

Tak a teď ještě k té Americe. Kdy jsi tam vlastně byl a na jak dlouho?

Byl jsem tam v roce 2010, to jsem zrovna končil VOŠku. Strávil jsem tam měsíc. Každý den jsem do čtyř odpoledne spal, v noci jsem chodil po klubech a o šesté sedmé ráno se vracel. Byl jsem tam sám, což bylo úplně nejlepší. Jsem spíš stydlivý typ a v té době jsem takový byl ještě o dost víc, takže to pro mě byla super škola.

Jaké bylo setkání s Markem Guilianou?

Měl jsem s ním soukromý masterclass – asi tak tříhodinový. (smích) Zaplatil jsem jednu hodinu, ale dobře jsme se bavili, takže to bylo delší. Byl jsem z toho i docela zmatený. Jak běžel čas, přemýšlel jsem, jestli mi to naúčtuje. Tak jsem ho po nějaké době upozornil, aby se mnou neztrácel příliš mnoho času. Skoro se urazil, že to je přece jeho volba, kolik času do toho chce investovat. A že on se dobře baví, stráví se mnou tolik času, kolik bude možné a já se o to nemám starat. Prostě osobnost. Skvělý člověk a skvělý hráč.

Dá se říct, že bylo nějaké tvoje hraní „před Guilianou“ a „po něm“?

Ne. Vždycky jsem měl svůj styl a svoje koncepce. Ale dozvěděl jsem se od něj několik zásadních věcí, které mě velmi ovlivnily a které taky zkouším na hodinách. Když jsem tam přišel, řekl mi, abych něco zahrál. A potom chtěl, abych zahrál něco kontrastního. A pak mi k tomu začal říkat: „Tady jsi neudělal kontrast, tohle se dalo udělat jinak...“ Byla to velmi konstruktivní kritika. Úplně jiné myšlení. A hlavně bylo zajímavé vidět, že to je taky jen člověk z masa a kostí, který dělá chyby. Vidět ho hrát na pódiu je jiné než sedět vedle něj a sledovat zblízka. Ukazoval mi nějaké koncepty, na kterých pracoval a byly náročné. Dělal chyby, zasekával se a smál se tomu. Taky hledá a vyvíjí se. To je vždycky zajímavé a inspirativní. I ostatní muzikanti, se kterými jsem se tam setkal, byli vysloveně dobří lidi.

Co konfrontace tamního muzikantského prostředí s naším rybníčkem?

Žádné posuzování, jako když jsem poprvé přišel na jam-session do Malého Glena (pražský irish pub U Malého Glena, pozn. aut.). Měl jsem tehdy ještě dlouhé vlasy a nějaké barevné tričko. Nejmenovaný muzikant si mě změřil odshora dolů a povídá: „A ty chceš hrát co? Nirvanu?“ Dopil jsem pivo, zaplatil a šel domů. Vrátil jsem se tam až po roce jako člen housebandu. Bylo mi z toho posuzování a pomlouvání zle. To není moje parketa, chodit mezi lidi, kteří se tváří, že vědí něco víc než ostatní. V New Yorku jsem přišel poprvé na jam-session do klubu Smalls. Hrál tam saxofonista Stacy Dillard s kvartetem. Neuvěřitelný zážitek. A já dostal osobní quest od kamaráda, saxofonisty Joela Frahma – přijít tam a zahrát si. Býval jsem totiž strašný trémista a styděl jsem se. Vždycky jsem věděl, co chci dělat, ale necítil jsem se přijímaný. A teď jsem se hecnul a po první písničce – což byla nejlepší hudba na světě a já je nechtěl rušit, chtěl jsem se jen dívat – jsem šel za Dillardem na bar a zeptal se ho, jestli si s nimi můžu zahrát. Jeho reakce: pohled přímo do očí, široký úsměv, poplácal mě po zádech a: „Samozřemě, kámo. Dohrajem skladbu a hned jdeš.“ Říkal jsem si: „Proboha, tohle se fakt děje!“ Zahrál jsem skladbu, i sólo jsem si dal, řekli: „Super, přijď zas.“ A už tam čekal další bubeník, který taky ukazoval, že si chce zahrát. Tak jsem ho pustil a takhle to šlo dál.

Měl jsi pak možnost s těmi muzikanty ještě mluvit, probrat to?

Jasně. Tuhle kapelu jsem tam pak viděl víckrát, chodil jsem za nimi i do jiných klubů a zahrát si na jam-sessions. Na jednu stranu je tam atmosféra obrovské konkurence. Špičkových muzikantů je tam neuvěřitelné množství a level hudebních schopností je o dost vyšší. A mezi takové muzikanty si nedovolí vlézt nějaký amatér. Ale zároveň je každý zvědavý na toho druhého. Chce vidět, jak hraje, co umí. A je úplně jedno, jestli tam přijde člověk v montérkách nebo v saku, jestli je žlutý, modrý nebo bronzový.

Druhou část rozhovoru najdete zde.